Na Poláky se nezlobme. Není to osobní, je to jen byznys S výjimkou rozhodnutí o dostavbě dvou bloků jaderné elektrárny Temelín nemá nic jiného obdobný přesah do otázek strategické bezpečnosti a zahraniční politiky jako osud českých ropných rafinerií. Na rozdíl od koncernu ČEZ ovšem v případě petrochemie tahá český stát za velmi krátký konec provazu. Rozhodování je fakticky v rukou majoritního vlastníka České rafinérské, polského koncernu PKN Orlen, který firmu zásadně ovlivňuje prostřednictvím privatizovaného Unipetrolu.
Na základě smluv má v případě odkupu na podíly minoritních akcionářů přednostní právo PKN Orlen, nikoli český stát. Strategie ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby ve své nejambicióznější alternativě počítá s vytvořením něčeho, co se nápadně podobá někdejšímu plánu vybudování superČEZ od jeho předchůdce v úřadě Miroslava Grégra.
Grégrovi se to podařilo, protože měl v ruce nesrovnatelně lepší karty.
To ovšem není jediný rozdíl. Kromě vlastnických poměrů hraje roli současná situace v oboru, změny v poptávce, technologiích a také geografické záležitosti. Vnitrozemské rafinerie jsou odjakživa závislé na trzích, které zásobují. Rostoucí trh dovede pokrýt i zvýšené náklady na dopravu, které vyplývají z polohy vzdálené od mořských ropných terminálů. Dodávky závisejí na kapacitě a stavu potrubí, jímž surovina přichází, stejně jako na alternativách, které mají dodavatelé ropy k dispozici. Dokud Rusko nemělo jiný efektivní kanál než ropovod Družba, bylo dobře. Češi mohli při privatizaci Unipetrolu za vlád ČSSD vlastnicky propojit ropné firmy z Východu – Ruska či Kazachstánu – se zpracovatelskou kapacitou ve střední Evropě, a ekonomicky je tak zainteresovat na udržení rafinerií v chodu i za cenu levnější suroviny. Jenže to už dávno neplatí.
Nechceme zpochybňovat bezpečnostní, geopolitické či jakékoli jiné důvody, které svého času vyústily v rozhodnutí, že Češi dali na druhý pokus přednost koncernu PKN Orlen.
Volbou polského gigantu se nicméně Česká republika dostala do průsečíku velkého množství potenciálních kombinací, jež činí strategickou úlohu sice zajímavější, avšak zároveň neskonale obtížnou. Podstata je následující: ve střední Evropě je rafinerií nadbytek, kapacity nejsou ani zdaleka vytížené na hospodárnou míru a struktura poptávky se změnila. Přizpůsobit se vývoji poptávky znamená velkopansky investovat do moderních technologií, což při přebytku kapacit finančně nevychází.
Nevyužívané provozy s vysokými náklady tím pádem investičně strádají. Český trh lze navíc snadno zásobovat z rafinerií v sousedních zemích, třeba ze sousedního Polska, kde vládne PKN Orlen. Zavření tuzemských provozů by pro všechny ostatní hráče v regionu bezpochyby představovalo ekonomický bonus. V sázce je proto osud nejen rafinerských kapacit v Česku, ale také značné části „downstreamu“ v českém chemickém průmyslu, který zaměstnává desetitisíce lidí.
Současná situace není triviální ani náhodou.
Právě z toho důvodu frekvence jednání s polskými protějšky na nejvyšších patrech české politiky vůbec nepřekvapuje. Podinvestovanost v tuzemském petrochemickém průmyslu je odhadována podle zdrojů týdeníku Euro na minimálně půl miliardy eur, k tomu je potřeba připočíst nemalé náklady na faktickou nacionalizaci, takže další miliardu eur.
Nebuďte překvapeni, že do vysoké hry s velmi nejistým finančním výsledkem se nebude lidem, kteří jsou zvyklí počítat, chtít přihazovat. Koneckonců konsolidace odvětví proběhne i ve střední Evropě, a po pravdě řečeno, česká vláda má v rukou ty nejhorší představitelné karty, jakkoli bychom si přáli opak. Za cenu konfliktu s polským spojencem a ohromných finančních nákladů se teoreticky můžeme dožít toho, že osedláme český stát aktivem, s nímž si ani při nejlepší vůli nebude schopen poradit. Náklady na prohranou partii přitom nebudeme platit v cenách pohonných hmot nebo čehokoli jiného, co se dá vyrobit z ropy. Trh je otevřený a standardní komodity obvykle kupujeme za nejvýhodnějších podmínek. Zaplatíme to v konsolidovaném rozpočtu, každý daňový poplatník pěkně prostřednictvím svých daní. Na Poláky se nezlobme, na jejich místě bychom uvažovali stejně. Není to přece osobní. Je to jen byznys.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
