Pokud chtěli Rusové rozeštvat evropské země proti sobě, podařilo se jim to skvěle. Stačil k tomu projekt rozšíření plynovodu Nord Stream. Země, jejichž pozici tento projekt zlepšuje, se nenápadně radují a drží projektu palce. Přiznejme si, že se jedná o Německo, ale do značné míry i o Českou republiku. Naopak ti, kterým nejvíc uškodí - hlavně Poláci a Ukrajinci - dělají vše pro to, aby kontroverzní projekt zmařili.
Odpůrci stavby získali v posledních týdnech vlivného spojence - amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten se svou legendární prostořekostí pohrozil sankcemi proti evropským, hlavně tedy německým, společnostem zapojeným do projektu Nord Stream 2. Osazenstvo Kremlu se musí tetelit blahem, když v přímém přenosu sleduje zhoršování vztahů mezi Německem a Spojenými státy.
To vše se odehrává kvůli plynovodu, který se jako mystická příšera zanoří pod hladinu Baltského moře nedaleko Petrohradu, aby se po 1222 kilometrech vynořil na pobřeží u německého Greifswaldu. Dvě potrubí Nord Streamu již jsou v plném provozu, další dvě chtějí Rusové položit co možná nejdříve. Schází už jen zdánlivý detail - stavební povolení od dánských úřadů.
Padající domy u Groningenu
Je Rusko náš partner, který nám dodá energetické suroviny a obratem nakoupí v evropských zemích auta a průmyslové stroje? Nebo je to problémová země, se kterou raději nebudeme mít nic společného? To je zásadní otázka, na kterou v prostoru Evropské unie neexistuje jednotná odpověď. Názory se navíc mění v čase, v závislosti na tom, co Rusové právě provedli.
Periodicky se vrací požadavek, ať země Evropské unie snižují závislost na dovozu paliv z Ruska. První vlna nastala hned poté, co Rusové v lednu 2009 vypnuli hlavní exportní plynovod přes území Ukrajiny. Druhou vlnu zvedly dramatické události roku 2014: ruská anexe Krymu, občanská válka na východě Ukrajiny a sestřelení dopravního letadla malajsijských aerolinek s třemi stovkami lidí na palubě.
Jenže nedůvěra k Rusku s ubíhajícími léty postupně vyhnije a vždy to skončí tak, že evropské země dál nakupují ruský plyn, jako by se nic nestalo. Mnozí dokonce objem nákupu navyšují. Jedna z příčin leží tam, kde by ji hledal málokdo. Na rovinách v okolí nizozemského města Groningenu, které se vinou dlouholeté intenzivní těžby zemního plynu začalo třást a na tisícovkách domů se objevily trhliny. Nizozemská vláda se proto rozhodla objem produkce omezit a letos v březnu padl verdikt o ukončení těžby na groningenském ložisku do roku 2030.
Čtěte také: Protiruské sankce ohrožují Nord Stream 2. Evropské firmy tlačí na Trumpa
Pár čísel pro představu, o jak zásadní problém se jedná. Ještě v roce 2013 se podle statistické ročenky koncernu BP v Nizozemsku vytěžilo 72 miliard metrů krychlových plynu - to je pro představu osminásobek roční spotřeby celé České republiky. Loni už byl objem tamní produkce jen zhruba poloviční. Nového dodavatele budou muset hledat nejen Nizozemci, ale také Belgičané a částečně Němci a Francouzi. Hádejte, kdo tento výpadek nahradí?
Pokud zní vaše odpověď Rusko či Gazprom, připište si bod. Právě omezení těžby v Nizozemsku je jedním ze tří hlavních důvodů, proč se plynovod Nord Stream s velkou pravděpodobností dočká navýšení kapacity. Druhým je očekávaný nárůst poptávky po zemním plynu v Evropě. Zdá se, že plyn bude nahrazovat ekologicky problematické uhlí a v Německu a Belgii navíc i odstavované jaderné bloky. Díky dobré regulaci výkonu se navíc plynové elektrárny ideálně hodí „do party“ k větrným turbínám a solárním panelům.
Nově rozdané karty
Třetím a zřejmě zásadním důvodem je tradiční ruská snaha obejít území „nevděčné“ Ukrajiny, případně též Běloruska. Využití tradiční vývozní trasy významně klesne a Ukrajinci tím přijdou o nějaké dvě miliardy dolarů ročně. Pro chudou zemi je to velký balík peněz. Nářek nad úplným odstřižením Ukrajiny od plynovodní soustavy je však přehnaný. Nord Stream i po rozšíření zvládne přepravit maximálně 110 miliard krychlových metrů plynu za rok. Celkový objem dodávek Gazpromu do zemí Evropské unie loni přesáhl 160 miliard kubíků. Export přes území Běloruska a Ukrajiny tedy zůstane, i když v omezeném rozsahu.
Také další zažitá pravidla o toku plynu přestávají po spuštění Nord Streamu platit. Je to podobné jako v mariáši, když se štěstěna obrátí. Najednou nemáte ruku plnou trumfů, ale přijdou vám karty, které jsou dobré leda k vyhození z okna. Země, které dlouhá desetiletí bohatly na tranzitních poplatcích za plyn, o peníze přijdou. Naopak ti, kteří dosud platili, najednou začnou inkasovat.
Přečtěte si: Američané mohou vytlačit Rusko z evropského trhu s plynem. I když jsou dražší
Nové rozdání karet vypadá následovně: Většina ruského plynu doteče na severovýchod Německa, odkud zamíří různými cestami dál na západ či na jih. Prakticky všechen plyn, který Gazprom prodá do Británie, Francie či Itálie, projde sítí německých plynovodů. Samozřejmě že to nebude zadarmo. Prakticky to dopadne tak, že peníze, o které přijde Ukrajina a Bělorusko, zkasírují Němci.
Ale i Česká republika je díky novému nastavení toku zemního plynu v komfortní situaci. Správce plynovodů Net4Gas vydělává na tranzitu komodity určené pro spotřebu na Slovensku, v Rakousku, jižním Německu a Itálii. Česká pozice by mohla být ještě výhodnější, pokud by se podařilo v blízké době postavit chybějící plynovody do Polska a Rakouska. Tyto záměry však hynou na nezájem vlády i vinou obstrukcí ze strany Energetického regulačního úřadu.
Pozice Slovenska je poněkud složitější. Ještě před dvěma lety Slováci patřili mezi nejhlasitější odpůrce rozšíření plynovodu Nord Stream. K obratu došlo až poté, co Gazprom vymyslel vývozní trasu tak šikovně, že dodávky určené pro Rakousko a Itálii protečou přes západní Slovensko. Dříve než uschl inkoust na smlouvě o dlouhodobé spolupráci mezi Gazpromem a slovenským Eustreamem, kritika z Bratislavy utichla.
Snaží se jen Poláci a Litevci
S odstupem téměř deseti let od plynárenské krize a čtyř let od tragického konce letu MH-17 lze říci, že svou závislost na Rusku snížily pouze dvě země - Polsko a Litva. V obou případech díky vybudování terminálu pro dovoz zkapalněného plynu (LNG) po moři. Litevci snížili závislost na ruském plynu ze sta procent na polovinu. Přebytek dovezené komodity navíc prodávají do dalších zemí okolo Baltského moře.
Odlišná je polská situace, kde ruský Gazprom ještě loni pokryl 63 procent spotřeby plynu - stejný díl jako v roce 2010. Sen o „polském Kuvajtu“ - tedy o těžbě plynu z břidlic ve velkém americkém stylu - narazil na ekonomickou nevýhodnost a technickou složitost, tudíž přišel na řadu záložní scénář: dovoz z jiných zdrojů. V první fázi se zemi podařilo postavit terminál pro dovoz LNG nedaleko Štětína. Druhá fáze počítá s přímým odběrem norského plynu.
Konec snu o polském Kuvajtu. Těžit plyn z břidlic už nikdo nechce
Polská národněkonzervativní vláda má v plánu zcela ukončit odběr plynu z Ruska na podzim roku 2022, tedy v době, kdy už bude v provozu nové potrubí z Norska. Po tomto datu má tamní spotřebu pokrývat kombinace norského plynu, LNG a domácí těžby. Sečteno a podtrženo, jedna země závislost na ruském plynu snížila a druhá ji do pěti let zcela odbourá. Ale co ostatní? Ty skončily nejvýše u fáze teoretických úvah.
Jak už řadu let správně upozorňuje vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, Evropská unie ekonomickou diplomacii zrovna neovládá. Číňané nemají problém zaletět kupříkladu do Turkmenistánu a vrátit se s podepsanou smlouvou o dodávkách plynu na příštích několik desetiletí. Návštěva z Bruselu se občas zvrhne v lekce z demokracie, menšinových práv a generové korektnosti, což obchodním vztahům neprospívá. Tady je naopak zapotřebí hroší kůže a občasné poplácání vládnoucích autokratů po zádech.
Realita je taková, že bohaté zásoby uhlovodíků a demokracie nejdou moc dohromady; v některých případech to s lidskými právy vypadá ještě hůře než v Rusku. Největší zásoby zemního plynu v podzemí mají vedle Ruska tři země - Katar, Írán a již zmíněný Turkmenistán. Otázka zní, zda právě s těmito státy má Evropská unie budovat nadstandardní obchodní vazby.
Hluchá a slepá Evropa
Zájem z druhé strany přitom je. Jakkoli bláznivě se občas projevují tamní prezidenti, turkmenský přístup je celkem racionální. Turkmeni zemní plyn Evropě opakovaně nabízejí; dnes jsou prakticky závislí na vývozu do Číny, což nepřináší nic dobrého. Jenže podobné snahy maří slabý zájem ze strany evropských zemí stejně jako obstrukce ze strany Ruska, které blokuje možnou výstavbu potrubí přes Kaspické moře.
Na této obstrukci ztroskotal i zatím nejvážnější projekt, který měl snížit závislost střední a jihovýchodní Evropy na ruském plynu. Připomínka pro pamětníky: jednalo se o projekt Nabucco, který uhynul na nezájem před pěti lety. Ze všech plánů na odběr plynu z Kaspické oblasti zůstal jen skromnější projekt TAP, který od roku 2020 umožní dodávky z Ázerbájdžánu do Řecka a Itálie. Ale jen v množství, jež ruskou pozici nijak neohrozí.
Gazela číslo dvě: Net4Gas postaví nový plynovod na západě Čech
Opakovaně se hlásí o slovo Nigerijci, kteří by rádi postavili plynovod přes Saharu do Španělska. Nigérie a Alžírsko mají v součtu zajímavé množství plynu, které by opět mohlo přispět k omezení evropské závislosti na dodávkách z Ruska. Jenže ani tentokrát z toho nic nebylo.
Občas přicházejí zprávy o nálezu nových plynových ložisek v Černém moři a východním Středomoří. Tamní zásoby se však nezdají být natolik bohaté, aby představovaly vážnější konkurenci dodávkám z Ruska. Přece jen zde uvažujeme o náhradě 160 miliard kubíků plynu ročně.
Nejreálnější alternativa má zkratku LNG. Spojené státy, Austrálie, Katar i další země v posledních letech masivně investují do těžby a vývozu plynu ve zkapalněné podobě. Jak se zdá, tito exportéři to s objemem investic přehnali a v příštím desetiletí trh doslova zahltí.
Pohodička s Nord Streamem
Pokud Donald Trump nabízí evropským zemím zkapalněný plyn místo ruského, není to žádná utopie. Dnes je nabídka amerického plynu ještě omezená, ale po dobudování vývozní infrastruktury, tedy zhruba za pět let, to už bude reálná alternativa k odběru z Ruska. Pak se Trump může dočkat i vytouženého snížení obchodního deficitu s evropskými státy.
Tedy pokud ovšem budou mít Evropané zájem o spolupráci s mužem, který dělá vše pro to, aby se stal problémovějším elementem světové scény než Vladimir Putin.
Má to ještě jeden háček. Navzdory postupnému zlevňování technologií stále zůstává dovoz zkapalněného plynu o něco dražší než ruský plyn dodaný potrubní cestou. Ukazuje se, že obavy z Ruska musejí dosahovat aspoň polské či litevské intenzity, aby byla vůle snižovat energetickou závislost na východním obrovi. Ostatní, a Němci obzvlášť, dávají přednost nižší ceně a pohodlí, které jim přinese rozšířený plynovod Nord Stream.
Čtěte také:
Opožděná Moravia: plynovod za 10 miliard bude hotov nejdříve za čtyři roky
Net4Gas podal žalobu na ERÚ. Chce odblokovat stavbu plynovodu do Rakouska
Sabotáž na potrubí. Česko-rakouský plynovod má řadu nepřátel
Poláci chtějí druhý terminál pro zkapalněný plyn. První přitom ani nevyužijí
