Letošní rok signatářům Charty 77 nepřeje. Na tomto místě jsme v lednu vzpomínali na Luboše Dobrovského, minulý měsíc na Zdenu Tominovou a na začátku června odešel i Jiří Hanák (27. února 1938 až 5. června 2020).
Hanák byl výsostným intelektuálem.
Při studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se seznámil se svými životními kumpány, mezi které patřil právě Luboš Dobrovský, ale i Jiří Dienstbier a diplomat František Černý. Společně se sešli také v Českém rozhlase, kde pokračovali v sáhodlouhých společensko-politických diskusích, na které s úsměvem vzpomínají pamětníci i jejich potomci. Zarputilost Luboše Dobrovského byla dobře známá.
Tvrdohlavý a neústupný byl ale i laskavě vypadající Jiří Hanák, který při jedné z takových diskusí skončil zavřený ve skříni a při další ho přátelé v rozpravě honili s mokrým hadrem po chodbě. Za svými názory si vždy stál. I proto měl s režimem problémy.
Od roku 1963 byl členem Komunistické strany Československa, v roce 1968 ale stranu ze zřejmých důvodů opustil. Opustit musel současně i své první novinářské místo v časopise Reportér. Ten byl fenoménem své doby a Hanák na něj vzpomínal jako na místo absolutní novinářské svobody. Veškeré náklady spojené s vydáváním časopisu platil stát, aniž měl možnost do jeho obsahu zasahovat. Už tam se Hanák naučil pregnantně a vtipně glosovat současné dění.
Osmašedesátý rok pro Hanáka znamenal konec nadějí a zásadní životní změnu. Z novináře se stal dělníkem. Přes den pracoval jako skladník v obchodním domě Kotva, odpoledne zasvěcoval intelektuální činnosti. Psal rychle na stroji, a tak přepisoval knihy, které u nás nesměly vycházet. Velvyslanec Černý vzpomíná, že neváhal použít třeba i osm kopíráků, přestože čtvrtá kopie už byla těžko čitelná. Takto dostal od Hanáka špatně čitelné, ale tehdy vzácné Solženicynovo Souostroví Gulag.
Novinařina byla Hanákovým posláním a věnoval se jí až do smrti. V roce 1988 nastoupil do samizdatových Lidových novin, kde byl i zástupcem šéfredaktora. Právě v Lidových novinách vyšel 30. května letošního roku jeho poslední článek v symbolicky nazvané rubrice Poslední slovo Jiřího Hanáka. Mezitím ale působil ve Svobodném slově, časopisu Týden i v deníku Právo.
Neměl rád moderní techniku a nástup počítačů mu novinářskou práci značně komplikoval.
Byl zvyklý psát na stroji a do kláves mlátit tak, aby se dostaly přes všechny kopíráky a průklepáky. Počítačové klávesnice stejné zacházení dlouho nevydržely, a tak jich měl neobvykle velkou spotřebu, než se s přechodem k výpočetní technice srovnal. Jeho žánrem byly sloupky, které komentovaly aktuální události. Psal krásně, vtipně, promyšleně a nesmířlivě. Díky svým hlubokým znalostem měl argumenty pro své texty na čem stavět a další generace novinářů se od něj budou mít dlouho co učit.
O autorovi| Klára Donathová,donathova@mf.cz
