Města se učí profesionálně zapojovat veřejnost do plánování svého rozvoje
Renata Chmelová má za sebou několik různorodých životních etap. Šestnáct tisíc podpisů pro zelené Trojmezí za 11 dní se už v Praze stalo legendou. Ale nejprve prošla přeměnou z IT manažerky v aktivistku, která dokázala v roce 2010 stopnout plánovanou zástavbu lokality na pomezí tří městských částí a udělat z ní celopražské volební téma. Následně se stala opoziční političkou.
Dnes je z ní profesionální participátorka.
Cože to je? „Prostě jsem v průběhu času pochopila, že nechci jen donekonečna bojovat proti všemu a nechtít nic,“ říká Chmelová.
Tahle profese, jejíž podstatou je zapojování občanů do rozhodování politiků, může mít budoucnost. Vývojem totiž prošla nejen Chmelová, ale především celá společnost. A snad nejlépe je to vidět v plánování rozvoje měst. Po výprasku zkorumpovaných stran, které neměly potřebu se svých voličů na cokoli ptát, komunální elity konečně pochopily, že mejdan s developery za zavřenými dveřmi definitivně skončil. Dnes se naopak stává pojem participace, která má v plánování přinést rychlejší projednání investičních záměrů, budování konsenzu a předcházení konfliktům stran s různými zájmy, natolik módní, že se i její propagátoři trochu obávají, aby se nezvrhla v opačný extrém. Byla by škoda, kdyby nově objevený fenomén občanské společnosti masově a amatérsky naordinovaný na jakýkoli problém skončil fiaskem.
Trojmezí – bod zlomu
K participaci přivedlo Renatu Chmelovou opět Trojmezí. Jeden z majitelů pozemků, kterým bránila v betonové kultivaci přírodního parku, ji pozval k jednání. U stolu se nakonec sešli i další dva dominantní vlastníci z více než stohektarového území. Záštitu převzal tehdejší primátor Tomáš Hudeček (TOP 09), který slíbil, že město nebude dohodě bránit – pokud nějaká vznikne. Vyčlenil na to milion, moderátorem diskuse se stala městská firma Rozvojové projekty Praha a ta najala profesionálního mediátora. Kupodivu jednání nabrala spád do té míry, že se začalo rýsovat řešení – ochránci stanovili nepřekročitelnou hranici Třešňovky a okolí Botiče, které by bylo pro developery navždy zapovězeno. Za to by si mohli zastavět pole směrem k Praze 11. A to dokonce hustě. Místo „kobercových náletů“ navrhovaných staviteli začali aktivisté ve spojení s architektem urbanistou tvořit vizi kompaktní zástavby ve stylu Vinohrad 21. století s hlavní třídou, tramvají, školami a obchody. Ta by mohla být pro okolní obyvatele lákavější než další sídliště v poli.
Pionýrský projekt skončil před dvěma lety po roce intenzivní práce krachem. Ovšem ze strany developerů, nikoli občanských sdružení. Myšlenka spolupráce – majitelé latifundií by totiž museli kooperovat – byla patrně příliš revoluční. „Byla to práce minimálně na půl úvazku, ale vůbec toho nelituju. Strašně moc věcí jsem se naučila,“ vzpomíná Chmelová, která ještě před pár lety učila děti ze základních škol, jak se bránit developerům. Právě v té době patrně učinila onen mentální posun.
„Musíme hledat win–win řešení. Developeři mají právo vydělat, lidé mají právo, aby se jim nezhoršil život, a politici musejí hájit veřejný zájem,“ říká dnes.
Aktivisté při tvorbě vize Trojmezí postupovali poprvé na bázi participace. Setkávali se s místními, organizovali dotazníková šetření, ve kterých zjišťovali, co lidem z okolí chybí, čím je pro ně lokalita důležitá, kde je její hodnota, jak by na ně mělo místo působit.
„Nejde o to, ptát se, kde má být jaká lavička. Důležitým vstupem pro architekta je například pocit, jaký by měli lidé z místa mít. Podle toho totiž obyvatelé pak hodnotí výsledek,“ vysvětluje Chmelová. Tahle zkušenost ji tak nadchla, že začala myšlenku participace prosazovat ve své domovské městské části Praha 10 proslulé jako líheň politických talentů trénovaných hybatelem minulé dekády Tomášem Hrdličkou. A vlastně oklikou ji přivedla i k politice.
Kupodivu se jí podařilo přesvědčit tehdejšího starostu Milana Richtera (ODS), aby participaci na pár projektech zkusil. Když se ovšem ukázalo, že u plánovaného miliardového projektu nové radnice šlo jen o habaďůru, rozhodla se kandidovat ve volbách.
Její koalice Vlasta dostala v říjnových volbách úctyhodných 18 procent a zatím skončila v opozici. Chmelová se rozhodla věnovat participaci naplno. Jak ji dělat, přednáší pro zastupitele i občanská sdružení, pro městskou část Vinoř například pracovala na tom, jak využít zdravotní středisko a jeho okolí, což pak identifikovalo potřebu vzniku nového centra obce.
Žádná tyranie většiny
Participace je totiž tak trochu věda. Když se správně nezvolí projekt, chvíle nebo technika, skončí tak, že se nedůvěra v samosprávu ještě prohloubí. Zjednodušeně řečeno, pokud se veřejnost zapojí do projektu ve fázi, kdy už ho nelze měnit, nebo do projektu, u kterého jsou politici ochotni nechat občany rozhodnout tak maximálně o barvě fasády, nemůže to dopadnout dobře. Stejně neslavný bude výsledek ve chvíli, kdy veřejnost získá pocit, že bude rozhodovat do detailu o všem a suplovat práci odborníka. Participace se nesmí zvrhnout v tyranii neinformované většiny.
Oslovením veřejnosti by měla radnice především získat přehled o tom, co chce, a podklady k tomu, aby dokázala správně definovat zadání pro architekta.
„Občané jsou odborníky na to, jak chtějí žít. Architekti zase na to, co a kde je k tomu potřeba,“ podotýká architekt a urbanista Petr Klápště, který se participaci dlouhodobě věnuje.
On osobně se obává manipulace veřejnosti ze strany politiků, ale i toho, aby se myšlenka v euforii příliš nezprofanovala. „Například v Anglii zavedli v roce 2006 povinně participaci při tvorbě lokálních územních plánů. V tak velkém měřítku nemohla být výsledkem kvalita. Byl to solidní průšvih,“ vysvětluje Klápště. Ideální příklad našel ale taktéž v Londýně.
Dlouholetý správce zeleně na tamní radnici si během dvaceti let vybudoval síť styčných důstojníků v ulicích, se kterými se pravidelně schází, hledají spolu nové nápady a řeší problémy. Sami lidé mu hlídají stav zeleně, cestou do práce mu fotí záhonky a posílají MMS.
Nepřežeňte to!
Zapojování veřejnosti do plánování měst si i u nás rychle získává příznivce. Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) tvoří dokonce jakýsi manuál participace. Metropole už má za sebou první pilotní projekty. Veřejnost se zapojila do plánování kompletní rekonstrukce Vinohradské třídy. V první fázi zjišťovala kancelář participace potřeby jednotlivých uživatelů a preference nového uspořádání. IPR rozeslal obyvatelům Vinohradské 13 tisíc dotazníků, uspořádal několik plánovacích setkání, urbanistických procházek a vyjížďku na kole. Následně se tyto poznatky promítly do návrhu rekonstrukce. Jaký bude výsledek, je kdekdo zvědavý.
Řada menších měst nebo městských částí historicky nějakou formu participace provozuje, obecně dál jsou ti, kteří se zapojili do Místní agendy 21 (projekt OSN týkající se participace a udržitelného rozvoje). Některé městské části vytvářejí dokonce tabulková místa koordinátorů této agendy, v jejichž kompetenci je také participativní plánování rozvoje a kontakt s místními komunitami. Například Praha 7 právě takového koordinátora hledá, Praha 14 má už dva. A je to zásluha starosty Radka Vondry (TOP 09). Ten se začal bavit vymýšlením volební kampaně poté, co mu vedle jeho domu bobtnal kulturáček z původního rozpočtu 14 milionů na 60 a on nebyl schopen dostat z místní radnice proč.
Vondra se stal starostou v roce 2010 a začal na participaci systematicky pracovat. Po letech praxe mírní nadšení svých následovníků.
Ze začátku se mu dařilo. Když plánoval dětské hřiště, maminky se zapojily, poradily, opekly si buřta a bylo z toho příjemné odpoledne. Když ale uspořádal anonymní architektonickou soutěž na proměnu veřejného prostranství a vítězný návrh představil veřejnosti, dopadl jako zpráskaný pes. Návrh musel nechat předělat. Když svolal veřejné slyšení ke strategickému dokumentu rozvoje města na několik let, z 50 tisíc lidí jich přišlo dvacet (jednotlivců).
„Po nástupu na radnici jsme veřejně odprezentovali, co chceme dělat. Podařilo se nám vytvořit několik protestních sdružení, která by bez nás neexistovala,“ vzpomíná Vondra. Jen loni uspořádala radnice 21 veřejných projednání záměrů a to je víc, než obyvatelé absorbovali. „Ukázalo se, že participace je především mravenčí práce s místními mikrokomunitami, kterých je u nás zhruba 120,“ říká starosta.
Na začátku je naopak třeba velká městská část Praha 5. Tamní radnice vybrala profesionála, který by měl pomoci s rekonstrukcí roky chátrající dělnické kolonie Buďánka. „Snad z toho vzejde něco smysluplného. Chceme opravit domky a spolu s občany pro ně nalézt využití,“ říká radní Pavel Richter (TOP 09). Myšlenka participace je mu sympatická. „Na druhé straně je potřeba ji používat jako šafránu. Žijeme v zastupitelské demokracii, odvolávání se na hlas lidu by se nemělo stát alibi pro politiky. Ti se nesmějí bát efektivně rozhodovat a nést následky,“ dodává. l •
Dnes se stává pojem participace natolik módní, že se i její propagátoři trochu obávají, aby se nezvrhla v masovou a neskončila fiaskem.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
