Cože to je? „Prostě jsem v průběhu času pochopila, že nechci jen donekonečna bojovat proti všemu a nechtít nic,“ říká Chmelová. Tahle profese, jejíž podstatou je zapojování občanů do rozhodování politiků, může mít budoucnost.
Vývojem totiž prošla nejen Chmelová, ale především celá společnost. A snad nejlépe je to vidět v plánování rozvoje měst. Po výprasku zkorumpovaných stran, které neměly potřebu se svých voličů na cokoli ptát, komunální elity konečně pochopily, že mejdan s developery za zavřenými dveřmi definitivně skončil.
Dnes se naopak stává pojem participace, která má v plánování přinést rychlejší projednání investičních záměrů, budování konsenzu a předcházení konfliktům stran s různými zájmy, natolik módní, že se i její propagátoři trochu obávají, aby se nezvrhla v opačný extrém. Byla by škoda, kdyby nově objevený fenomén občanské společnosti masově a amatérsky naordinovaný na jakýkoli problém skončil fiaskem.
Trojmezí - bod zlomu
K participaci přivedlo Renatu Chmelovou opět Trojmezí. Jeden z majitelů pozemků, kterým bránila v betonové kultivaci přírodního parku, ji pozval k jednání. U stolu se nakonec sešli i další dva dominantní vlastníci z více než stohektarového území. Záštitu převzal tehdejší primátor Tomáš Hudeček (TOP 09), který slíbil, že město nebude dohodě bránit – pokud nějaká vznikne.
Vyčlenil na to milion, moderátorem diskuse se stala městská firma Rozvojové projekty Praha a ta najala profesionálního mediátora. Kupodivu jednání nabrala spád do té míry, že se začalo rýsovat řešení – ochránci stanovili nepřekročitelnou hranici Třešňovky a okolí Botiče, které by bylo pro developery navždy zapovězeno. Za to by si mohli zastavět pole směrem k Praze 11. A to dokonce hustě.
Místo „kobercových náletů“ navrhovaných staviteli začali aktivisté ve spojení s architektem urbanistou tvořit vizi kompaktní zástavby ve stylu Vinohrad 21. století s hlavní třídou, tramvají, školami a obchody. Ta by mohla být pro okolní obyvatele lákavější než další sídliště v poli.
Pionýrský projekt skončil před dvěma lety po roce intenzivní práce krachem. Ovšem ze strany developerů, nikoli občanských sdružení. Myšlenka spolupráce – majitelé latifundií by totiž museli kooperovat – byla patrně příliš revoluční. „Byla to práce minimálně na půl úvazku, ale vůbec toho nelituju. Strašně moc věcí jsem se naučila,“ vzpomíná Chmelová, která ještě před pár lety učila děti ze základních škol, jak se bránit developerům.
Participace je totiž tak trochu věda. Když se správně nezvolí projekt, chvíle nebo technika, skončí tak, že se nedůvěra v samosprávu ještě prohloubí
Právě v té době patrně učinila onen mentální posun. „Musíme hledat win–win řešení. Developeři mají právo vydělat, lidé mají právo, aby se jim nezhoršil život, a politici musejí hájit veřejný zájem,“ říká dnes.
Aktivisté při tvorbě vize Trojmezí postupovali poprvé na bázi participace. Setkávali se s místními, organizovali dotazníková šetření, ve kterých zjišťovali, co lidem z okolí chybí, čím je pro ně lokalita důležitá, kde je její hodnota, jak by na ně mělo místo působit. „Nejde o to, ptát se, kde má být jaká lavička. Důležitým vstupem pro architekta je například pocit, jaký by měli lidé z místa mít. Podle toho totiž obyvatelé pak hodnotí výsledek,“ vysvětluje Chmelová.
Tahle zkušenost ji tak nadchla, že začala myšlenku participace prosazovat ve své domovské městské části Praha 10 proslulé jako líheň politických talentů trénovaných hybatelem minulé dekády Tomášem Hrdličkou. A vlastně oklikou ji přivedla i k politice.
Kupodivu se jí podařilo přesvědčit tehdejšího starostu Milana Richtera (ODS), aby participaci na pár projektech zkusil. Když se ovšem ukázalo, že u plánovaného miliardového projektu nové radnice šlo jen o habaďůru, rozhodla se kandidovat ve volbách. Její koalice Vlasta dostala v říjnových volbách úctyhodných 18 procent a zatím skončila v opozici. Chmelová se rozhodla věnovat participaci naplno. Jak ji dělat, přednáší pro zastupitele i občanská sdružení, pro městskou část Vinoř například pracovala na tom, jak využít zdravotní středisko a jeho okolí, což pak identifikovalo potřebu vzniku nového centra obce.
Žádná tyranie většiny
Participace je totiž tak trochu věda. Když se správně nezvolí projekt, chvíle nebo technika, skončí tak, že se nedůvěra v samosprávu ještě prohloubí. Zjednodušeně řečeno, pokud se veřejnost zapojí do projektu ve fázi, kdy už ho nelze měnit, nebo do projektu, u kterého jsou politici ochotni nechat občany rozhodnout tak maximálně o barvě fasády, nemůže to dopadnout dobře.
Stejně neslavný bude výsledek ve chvíli, kdy veřejnost získá pocit, že bude rozhodovat do detailu o všem a suplovat práci odborníka. Participace se nesmí zvrhnout v tyranii neinformované většiny. Oslovením veřejnosti by měla radnice především získat přehled o tom, co chce, a podklady k tomu, aby dokázala správně definovat zadání pro architekta.
Celý článek najdete v pondělním vydání týdeníku Euro
Čtěte také:
Pražské radnice válčí s developery, vyhrožuje se soudy a arbitrážemi
