Putin nechtěl riskovat politickou sebevraždu
Zbraně na zem! Budeme střílet! S těmito výkřiky vtrhli příslušníci ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) na palubu letadla, v němž seděl nejbohatší Rus Michail Chodorkovskij. Tak vylíčil zatčení šéfa ropné společnosti Jukos list Izvěstija. Oligarcha pokrčil rameny a řekl: „Dobrá, pojďme.“ Stalo se po osmé hodině ranní místního času na letišti v Novosibirsku. 25. října, ve stejný den, kdy podle starého kalendáře v roce 1917 začala revoluce.
Chodorkovskij byl na turné po Sibiři a jeho letadlo letělo z Nižního Novgorodu do Irkutska. V Novosibirsku přistálo kvůli doplnění paliva. Obklíčila ho však nákladní auta s rozsvícenými světly. Poté přijely dva autobusy, z nichž vyběhli příslušníci FSB. Zatčený Chodorkovskij pak odletěl letadlem, jehož let byl označen jako „zvláštní“.
Obnova spravedlnosti.
Všichni čekali na to, co udělá prezident Vladimir Putin. Dobře se ví o jeho bitvách s bohatými byznysmeny, ale divoký způsob zatčení Chodorkovského zřejmě neměl jeho rukopis. Ani pozdější zablokování balíku 44 procent akcií firmy Jukos vůbec nezapadalo do takového scénáře, který by si ruský prezident mohl přát. Nevymkly se mu bezpečnostní služby z rukou?
Putinovo vystoupení po zatčení nejbohatšího Rusa zabíraly televizní kamery. Působil rozzlobeně. Jeho slova však byla jasná: o uvěznění Chodorkovského nebude s nikým handlovat, neboť rozhodnutí o zatčení vydal soud. Proto o této věci odmítá diskutovat se zástupci podnikatelů. Ti, kdo si myslí, že šéf Jukosu spáchal trestné činy daňových úniků a finančních podvodů, to musejí dokázat. Před zákonem si však mají být všichni rovni. Prezident vzkázal oligarchům (aniž by se k nim přímo obracel), že mají platit daně a odvádět příspěvky do sociálních a penzijních fondů. Vyzval také k boji proti korupci. Odmítl však, že vzniká nějaký precedens, který povede k přezkoumávání výsledků privatizace z devadesátých let.
Putinovi kritici si jeho slova vyložili jako podporu prokuratury a bezpečnostních složek, jež se na zatčení Chodorkovského podílely. Politolog Gleb Pavlovskij dokonce tvrdil, že Putin pouze zopakoval slova někdejšího obávaného Stalinova ministra Ježova, který tvrdil, že i kdyby se sovětská prokuratura v něčem spletla, sovětský soud by obnovil spravedlnost.
Neriskovat sebevraždu.
Přesto Putinův postoj k celé záležitosti není jednoznačný. Mohl od něho někdo očekávat, že se veřejně vysloví proti rozhodnutí soudu, když prezident od svého zvolení prosazuje budování právního systému v Rusku? Kdyby zatčení Chodorkovského rezolutně odmítl, asi by navíc riskoval politickou sebevraždu. Nejenže by si proti sobě postavil své bývalé kolegy z KGB (dnes FSB), ale před nadcházejícími parlamentními a prezidentskými volbami by mu hrozila ztráta podpory u části veřejnosti. Hodně Rusů totiž považuje oligarchy za obyčejné zloděje.
Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Prezident se s nimi mazlit nehodlá, ale také by nerad vyvolával hon na čarodějnice, který by vedl k destabilizaci Ruska. „Putin řeší dilema, jak opustit oligarchický kapitalismus, aniž by země sklouzla zpět do své totalitární minulosti,“ uvádí politoložka Lilia Ševcová. Zatčení Chodorkovského mu teoreticky může vyhovovat, protože může být vnímáno jako signál veřejnosti, že obcházení či přímo porušování zákonů se nevyplácí. Ale posilování bezpečnostních složek, které by vedlo až k ohrožení přílivu zahraničních investic do Ruska, také není v Putinově zájmu.
Není pochyb o tom, že ruský prezident věří „pevné ruce“ – systému vertikálního řízení odshora dolů. Na druhé straně vše nasvědčuje tomu, že mu není vůbec cizí ani představa právního státu, byť jeho budování zřejmě považuje za dlouhodobý cíl.
Turné po Sibiři.
A Chodorkovskij? Ten na sebe upozornil sám už svými politickými ambicemi. Ostatně – co vlastně dělal na Sibiři? Putoval od města k městu, setkával se s gubernátory, rozdával peníze studentům místních univerzit a školám na ruskou verzi programu „internet do škol“, a také poskytoval rozhovory místním novinářům. Celé turné mělo politický podtext. Chodorkovskij a jeho kolegové z Jukosu chtěli podpořit opoziční strany v prosincových volbách. Přímé podpoře šéfa Jukosu se těšily pravicové formace Jabloko a Svaz pravicových sil, ale na podporu představitelů ropného gigantu mohli spoléhat i komunisté.
Bývalý premiér Jevgenij Primakov, který patří k dobrým analytikům politické scény, zhodnotil její stav v rozhovoru pro týdeník Argumenty i Fakty takto: „Oligarchové bojují za udržení svého vlivu. Proto podporují strany napravo i nalevo. To je úplně nová situace.“
Není náhodou, že Chodorkovskij zamířil se svou agitací do vzdálenějších regionů. Právě tam se totiž rozhoduje o tom, kdo bude vládnout v Moskvě. Ostatně i strana Jednotné Rusko, která má blízko k prezidentovi, vyrostla z hnutí, které sdružovalo politické síly z regionů. Nejbohatší Rus zaútočil na nejcitlivějším místě.
Opatrný, ale málo.
Část pozorovatelů tvrdí, že zatčení Chodorkovského není překvapením, neboť šéf Jukosu porušil tajnou dohodu oligarchů s Putinem, podle níž se moskevští vládci nebudou vracet k výsledkům privatizace, pokud velkopodnikatelé budou platit daně a nevstoupí do politiky.
Myslel si snad Chodorkovskij, že mu vstup do politiky projde? I poslední tiskové rozhovory ropného magnáta ukazují, že byl vůči Kremlu dost opatrný. „Nechci následovat osud Berezovského a Gusinského,“ tvrdil s odvoláním na to, že právě tito oligarchové se kvůli svým politickým a mediálním aktivitám dostali do nemilosti Kremlu a dnes se skrývají před trestním stíháním za hranicemi Ruska.
Na druhé straně si však Chodorkovskij zřejmě dost věřil. Získal totiž pověst muže, který v Rusku razí nové metody transparentního a etického podnikání. Své peníze věnoval na různé dobročinné účely. Zvláště v zahraničí oceňovali, že se Jukos stal průhlednou firmou. Jenže to, co funguje za hranicemi Ruska, nemusí nutně přinášet úspěch na domácí půdě. V očích mnoha Rusů Chodorkovskij zůstává jedním z divokých privatizátorů. Zásah moci proti němu může být populární.
Ostatně ani on sám nemohl popřít, že privatizátoři devadesátých let využívali děr v zákonech. Jestliže historická představa „Divokého západu“ je spojena s podnikateli ostrých loktů, jejichž potomci už však byli těmi nejetičtějšími byznysmeny, Chodorkovskij chtěl zřejmě prožít všechny fáze vývoje „Divokého východu“ na vlastní kůži. Nečekal na své potomstvo a on sám se rozhodl vyměnit ostré lokte za jemné rukavičky. Nebo – ještě přesněji – chtěl, aby Rusové jeho proměnu takto vnímali.
Napínavý podzim.
Chodorkovskij také pravděpodobně spoléhal na své styky s Američany. Jednal o vstupu amerických společností ExxonMobil a ChevronTexaco do Jukosu. Navíc do firmy přivedl americké manažery. Jeden z nich – Steven Theede – byl krátce po Chodorkovského zatčení jmenován mužem číslo dvě v managementu Jukosu (po dobu oligarchova zatčení faktickou jedničkou).
Pro prezidenta Putina je přece spojenectví se Spojenými státy naprosto klíčové. Díky němu může spoléhat na příliv zahraničních investic do ruské ekonomiky. Společný boj Ruska a Ameriky proti terorismu také přináší změnu pohledu Washingtonu na Čečensko. Američané se stále více přiklánějí k verzi Moskvy, podle níž v Čečensku jde především o bitvu s teroristy.
To, že Chodorkovskému zatím nepomohly ani jeho styky, ani nová image, může svědčit o dvou věcech – že oligarcha kroky prezidenta Putina a jeho okolí špatně odhadoval, nebo že Putin skutečně ztrácí kontrolu nad bezpečnostními složkami. Nejspíše od obojího trochu. Což dále naznačuje, že mocenský boj příštích měsíců v Moskvě bude ještě napínavý.
Otázkou je, jak se na Chodorkovského a ostatní oligarchy dívají sami Američané. Ředitel ruského Institutu politických průzkumů Sergej Markov na základě analýzy západního tisku tvrdí, že Západ je pro Chodorkovského, ale proti oligarchům jako takovým. Údajně totiž překážejí západním podnikatelům, kteří by rádi zamířili na ruský trh. „Západ chápe snahu Kremlu omezit politické ambice oligarchů,“ tvrdí Markov podle citace serveru gazeta.ru.
Budoucnost ruských byznysmenů naznačil v již zmíněném rozhovoru Jevgenij Primakov. „Potřebujeme novou dohodu,“ tvrdí muž, který z vlastní zkušenosti dobře zná ruský byznys, politiku, ale i prostředí tajných služeb. Sám před časem vedl zahraniční rozvědku. Stát by se měl podle něj definitivně otočit zády k přezkoumávání privatizace a oligarchové by se měli podělit o své zisky s ruskou společností.
