Univerzitní tým z Essexu vyvíjí samořiditelné auto
Autonomní vozy, které dokážou reagovat na nenadálé dopravní situace a samostatně řešit nebezpečné momenty při jízdě, stále ještě patří do šuplíku sci-fi. Moderní technologie se sice v automobilech zabydlují stále rychleji, ať už jde o bezpečnostní aktivní systémy eliminující srážku či její dopad na posádku nebo inteligentní asistenty, které řidiči zpříjemňují život a značnou část práce odvedou za něj. Chytrý vůz, který by přebral plnou kontrolu, je však stále v nedohlednu. Již zhruba před deseti lety se objevila řada koncepcí, které byly postaveny na základě automatické dálnice s neviditelnou magnetickou vodící kolejí. Zainteresované společnosti ale od reálného nasazení upustily. Jedním ze zásadních důvodů byla zastaralá legislativa, která nedovolovala přenesení právních důsledků na automatická zařízení. V dnešní době se až na výjimku v podobě zámořské vládní organizace DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) věnují vývoji robotizovaných vozidel jen nadšenci na vysokých školách. Do této kategorie spadá i tým inženýrů z univerzity v Essexu vedený Simonem Lucasem. Vzhledem k finančním možnostem pracuje s modely podobnými dětským hračkám. Vozítko, jež je prozatím řízeno rádiovým signálem, je osazeno počítačovými komponenty, senzory a kamerami. Podle slov Simona Lucase jde o vývoj prvního plně autonomního vozidla, jehož umělý „mozek“ vydává strategická rozhodnutí, díky nimž dokáže hladce překonat přímé či nepřímé překážky. Projekt vědci chtějí do léta dotáhnout do fáze testování na okruhu a v příštím roce představit finální verzi na soutěži při Světovém kongresu elektroniky a počítačových technologií v Hongkongu. „Využíváme stejné principy, které najdete u konceptů určených pro soutěž DARPA Challenge, kdy vozidla zdolávají vytyčenou trať v kalifornské poušti. Možnosti adaptace v neznámém prostředí však chceme postavit na novou úroveň a odstartovat všeobecný zájem o vývoj autonomních modelů,“ uvedl Lucas. Dodal, že „kurýrní vozy nebo taxi bez řidiče bychom mohli běžně potkávat ve velkých městech zhruba za patnáct let“.
