Ke konci května nebe nad Oklahomou vybledlo a mraky se rozptýlily. „Slunce pražilo den po dni do rostoucího osení, až se po ostří každé zelené čepele rozlezla hnědá čára,“ napsal John Steinbeck ve svém slavném románu Hrozny hněvu. Prudké slunce pálilo tak, jako by to nikdy nemělo přestat, a ve stružkách – kdysi v jiných časech vyrytých vodou – „drobila se prsť na prach v suchých praméncích“.
Pak přišel červen, slunce žhnulo stále zuřivěji a cesty se zalykaly prachem. „Šel člověk a za ním se táhla řídká vrstva prachu až do pasu; jel vůz a prach se zdvihl až k vrcholkům plotu; za automobilem se vyvalilo hned celé mračno.“ V polovině června se z jihu přihrnuly těžké mraky, ale sotva sprchlo. A pak přišel vítr. Nejdřív vánek, „který něžně chrastil v usychajícím obilí“. Minul den a vítr zesílil. Sílil neustále, až se stal vichrem, neúnavným a neúprosným. „Prach se vyvalil z polí a vysílal vysoko do vzduchu šedé, rozvleklé chocholy, jako když se líně převaluje kouř. Kukuřice šlehala po větru a vydávala suchý, praskavý zvuk.“
Uschlý ráj to na pohled. Česká krajina se začne proměňovat
V noci se vítr rozehnal po krajině ještě prudčeji, „kukuřice se s ním musila rvát oslabenými listy, až jí konečně dotěrný vítr obnažil kořeny“. Potom si stonky unaveně lehly na zem. „Přišlo ráno, ale nenastal den. Na šedé obloze se objevilo rudé slunce, kalný rudý kotouč, který vydával trochu soumračného světla.“ Muži i ženy se choulili v domcích, protože „prach byl nyní promíšen se vzduchem stejnoměrně, byla to emulze prachu a vzduchu“. Uprostřed následující noci vítr ustal, ale prach se usadil až dalšího dne. „Lidé vyšli z domků, vdechli do sebe horký, štiplavý vzduch a zacpali si před ním chřípí.“ Stáli u plotů a potichu se dívali na umírající obilí.
Nikdo nepopsal – a už ani nepopíše – lépe než Steinbeck klimatickou katastrofu, která ve 30. letech 20. století zasáhla americké Velké pláně a uvedla do pohybu statisíce zbídačených lidí. Několika rokům po sobě se opakujících prachových bouří, zaviněných suchem a příliš intenzivním obděláváním mělké prérijní půdy, se ve Spojených státech říká Dust Bowl (doslova Prachová mísa) či Dirty Thirties (Špinavá třicátá léta).
Za pluhem přichází déšť
Dust Bowl vymetla území o rozloze zhruba 400 tisíc čtverečních kilometrů. Nejhůř bylo v dlouhých výběžcích („panhand les“) Oklahomy a Texasu, ale prašné bouře řádily i v Arkansasu, Missouri, Iowě, Nebrasce, Kansasu, Coloradu a Novém Mexiku. Geograficky jde o jižní část amerických Velkých plání a historicky o poslední bělochy osídlenou oblast Spojených států. Poutníci tímto územím dlouho jen projížděli, protože Velké pláně byly suché (na většině míst spadlo okolo 500 milimetrů srážek za rok), rostlo na nich minimum stromů a člověk se mohl snadno ztratit v nekonečném moři nízké „bizoní“ trávy; tedy pokud ho dřív neskalpovali indiáni.
Pak ale roku 1869 přeťala Spojené státy transkontinentální železnice a na Velkých pláních se začali usazovat dobytkáři. Byla to divoká doba plná kovbojů, desperátů a falešných hráčů, mezi kterými museli zjednávat pořádek muži jako Divoký Bill Hickok (šerif v Abilene) či Wyatt Earp (zástupce šerifa v Dodge City). Na konci století se stalo populárním heslo Za pluhem přichází déšť (Rain follows the plow), které vycházelo z pavědecké teorie tvrdící, že příchod civilizace je schopen měnit klima a vyprahlé polopouštní kraje lze pravidelným obděláváním „přeorat“ v rozkvetlou zahradu. Tisíce lidí přilákal na Velké pláně slib federální vlády dát každému zájemci 65 hektarů (později dvakrát tolik) půdy zdarma.
Nové přehrady? Kdeže. Vodu v krajině nejlépe zadrží zdravá půda
Ve stejné době se vedle dobytkářství začalo prosazovat pěstování kukuřice a pšenice. Obilnářský boom naplno vypukl ve 20. letech minulého století, kdy Velké pláně zažily mimořádně vlhké období a na prérie vtrhla mechanizace – kombajny a malé benzinové traktory, které si mohl dovolit každý farmář. Zhruba třetina rozlohy Velkých plání byla proto v předvečer Dirty Thirties zbavena původní „bizoní“ trávy, která svými hlubokými kořeny zadržovala vodu a bránila erozi. Prériím nesvědčilo ani přehnané spásání trávy dobytkem.
Nakolik za katastrofu 30. let mohl člověk a nakolik příroda, přesto dodnes není jasné. Období sucha – související s ochlazováním povrchových vod Tichého a v menší míře Atlantského oceánu – sužovala Velké pláně dříve i později; naposledy v letech 2011 až 2012. Prachové bouře tu scouti a trapeři zaznamenali už kolem roku 1830 (každý správný čtenář rodokapsů ví, že se je třeba schovat za ležícího koně a přikrýt houní), nikdy ale sucha netrvala celé desetiletí a bouře nezuřily tak strašně jako před 80 lety.
Black Sunday
Sucha začala hned v roce 1930 a pokračovala celou následující dekádu. Jestliže třeba v kansaském Liberalu spadlo v letech 1920 až 1949 v průměru 482 milimetrů srážek ročně, pak v letech 1930 až 1939 tohoto průměru dosáhly jen dva roky (1936 a 1938) a zbylé byly mnohem sušší. V rekordním roce 1934 pak napršelo pouhých 102 milimetrů. Také prachové bouře – které z některých polí sfoukly tři čtvrtiny půdy – zuřily v průběhu celého desetiletí, ovšem nejčastěji po roce 1934.
Ta vůbec nejhorší, které se říká Black Sunday (Černá neděle), zasáhla Velké pláně 14. dubna 1935. „Ze severovýchodu se valila veliká černá hradba a v okamžiku, kdy zasáhla Liberal, zahalila vše do inkoustové černi, neprostupnější než půlnoční tma, ve které bývají vidět aspoň hvězdy a obrysy věcí. Člověk neviděl vlastní ruku, ani když ji držel dva palce před obličejem,“ napsaly místní noviny Liberal News. Očitý svědek bouře – folkový zpěvák Woody Guthrie – o ní později složil píseň Dust Storm Disaster a vzpomínal, že nábožensky založení lidé viděli v onom nenadálém vpádu temnoty boží znamení a všem okolo nahlas říkali: „Dobrá, chlapci, dívky, přátelé a příbuzní, tohle je konec. Tohle je konec světa.“ Tehdy se také zrodil termín Dust Bowl, který při popisu bouře použil zpravodaj agentury AP.
Málo masa, sem tam brouk. Proměna zemědělství se dotkne hlavně masité stravy
Druhého dne bylo vše zasypáno vlezlým prachem, který dokázal proniknout i do zavřených domů. Střechy – tedy ty, které nečekaná tíha neprobořila – byly pokryté vysokou vrstvou prachu, stejně jako auta a traktory. Kuřatům, která přežila, odral písek letící stokilometrovou rychlostí peří a hladové, vypelichané krávy s rozpraskanou a zanícenou kůží příšerně skřípaly olámanými zuby, když se pokoušely rozžvýkat prachem pokrytou trávu. U plotů a cest se navršily prachové duny, které vypadaly jako zamrzlé mořské vlny a leckdy dosahovaly výšky dospělého muže.
Jestli během Černé neděle někdo zemřel, těžko říci. Řadě lidí však prach způsobil zápal plic a někteří oslepli.
Exodus
Už v roce 1929 srazila nastupující velká hospodářská krize ceny zemědělských komodit a léta trvající sucho spolu s vysokými hypotékami farmáře dorazily. Začala se šířit bída a za ní hlad. Jeden z pamětníků – Arthur. W. Leonard z Dodge City – mnohem později vzpomínal, že šlo o dobu kysaného zelí, konzerv, kopru a obsedantního zavařování: „Kysané zelí bylo tenkrát terno. Většina lidí si dělala vlastní kysané zelí a nakládala zeleninu do koprového nálevu. Dělali toho spoustu. Furt zavařovali. S koprem. Kdykoli sehnali nějakou zeleninu, furt jen zavařovali, protože nevěděli, jestli nepřijde hlad.“
V polovině 30. let lidem došly síly a vypukl exodus. Nejmohutnější stěhování, jaké kdy Spojené státy během pouhých pár let zažily. Zdaleka nešlo jen o zbídačené farmáře, ale také o dělníky z měst, lékaře, učitele a právníky. Do pohybu se v postižených oblastech dalo asi 3,5 milionu lidí, byť valná většina z nich se nestěhovala daleko – třeba jen do sousedního okresu či města. Asi 300 tisíc „Okies“ (řekněme „Oklahomáků“) hledalo nový, lepší život v Kalifornii, další desetitisíce rodin zamířily do Washingtonu, Oregonu či do kanadské Britské Kolumbie. Do Kalifornie tenkrát mimochodem přišlo více lidí než během zlaté horečky po roce 1849 a předkové zhruba jedné osminy Kaliforňanů jsou přímí potomci „Okies“.
Izraeli dochází voda. Vysychající Galilejské jezero se má napájet z moře
Administrativa prezidenta Roosevelta dělala, co mohla. Vykupovala od farmářů dobytek, který stejně neměli čím nakrmit, a masem živila ty nejchudší. Učila farmáře, jak se bránit erozi a jak zadržet vodu ve vyschlé krajině. Vrcholem pak byl gigantický projekt The Great Plains Shelterbelt, díky němuž bylo v letech 1934 až 1942 vysázeno ve stomílovém pásu táhnoucím se od Kanady až po Texas 220 milionů stromů/větrolamů.
Úlevu však vyčerpaným lidem přinesl až rok 1940, kdy konečně začalo pršet.
Dále čtěte:
Zdražit, nepojistit, nepůjčit. Banky a pojišťovny mají na rizika spojená se suchem jednoduchý recept
Hosté a vetřelci, co táhnou na sever. Klimatická změna způsobí i stěhování zvířat
Kvetoucí byznys v éře sucha: odsolenou mořskou vodu pije už 300 milionů lidí
Voda z řek má dobíjet elektrické taxíky ve městech. Projekt podpořil Brusel
