Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman je ve funkci osm let. Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová sedm a Ivo Ištvan v Olomouci kroutí osmý rok z druhého mandátu. Ten první trval deset let do roku 2007. To je celkem dost na to, aby za nimi byl vidět kus nějaké manažerské práce na stavu celé soustavy státních zastupitelství.
Žel je nutno konstatovat, že ten kus práce moc vidět není. A minulý týden přinesl v dlouhém seriálu dokladů této skutečnosti další dva pěkné případy.
Kauza Jany Nagyové a jí údajně vyzrazeného tajného dokumentu BIS Ivo Rittigovi, dříve temnému lobbistovi, nyní nepříteli státu, dopadla další blamáží žaloby, když soudkyně Křikavová, jinak ostrá jak břitva, konstatovala, že schůzky vysoké státní úřednice s lobbisty jsou sice nemravné, ale to není trestné.
A nic jiného žaloba v ruce neměla. Dokonce ani doklad, že by Nagyová měla přístup k tajné zprávě, kterou měla vyzradit. Jediným důkazem byly rozhovory nabubřele žvanících pánů lobbistů. Prostě žalobci si stejně jako kdokoli z občanů této země mohou myslet o Rittigovi a jeho byznysech cokoli, ale pokud ho žalobce posílá před soud, měl by mít nepochybně onačejší munici v aktovce.
To, že má Rittig dvě kauzy vyhrané a ve třetí mu nic moc nehrozí, pak nabízí jen dvě možnosti výkladu. Buď ten člověk neudělal nikdy žádnou lumpárnu, nebo policisté a žalobci nedělají svou práci za peníze daňových poplatníků tak, jak mají. Čtenář si může vybrat podle své libovůle, každopádně pokud bychom žalobce známkovali, tak v obou případech zaslouží nedostatečnou.
Druhou kauzou s podobnou charakteristikou špatně splněné společenské objednávky je osvobození bývalé šéfky ERÚ Aleny Vitáskové a další úřednice. Zde šlo zjevně o kriminalizaci rozhodování ve správním řízení, které má prostě svůj zákonný rámec, a společenská potřeba odstíhat kohokoli na straně státní správy spojeného se solárním boomem na přelomu desetiletí měla sice svůj mediální ohlas, ale přinejmenším v tomto případě velmi sporné výsledky.
Takže když se vrátíme na počátek tohoto komentáře, vidíme svržení Nečasovy vlády a mohutnou protikorupční kampaň, při níž státní zástupce za asistence elitních detektivů rozkrývá v záři reflektorů korupční bažiny propojení byznysu a politiky, a to od obecních zastupitelstev až po nejvyšší patra. A pak tiché šumění a vyhasínání, kdy se ukazuje, že státní zástupci mají, když přijde na lámání chleba, takříkajíc holé ruce.
Výsledkem je, že z těch třech svatých jsou nedotknutelné mediální celebrity a máme protikorupční vládu, v jejímž čele stojí člověk, jehož privátní byznys je pevně přisát na státní penězovody, a vše je v pořádku.
Je zde sice ještě sem tam nějaká kauza, jako třeba Čapí hnízdo, která se pořád může šetřit. Ale také tu platí nový zákon o státních zástupcích, kterým lze ony mediální celebrity s ohromnou mocí a nevelkými pracovními výsledky zabetonovat ve funkcích třeba na dalších deset let. Takže se to nějak udělá. A k tomu veřejnost, která je v důsledku toho všeho přesvědčována, že když někdo krade a má velké peníze a moc, tak se mu nemůže nic stát. A to je horší než všechno ostatní.
Čtěte další komentáře Pavla Párala
