Země zažívá kromě otřesů také tsunami dobrých rad
Irsko nikdy netrpělo nedostatkem těch, kteří byli experty právě na tuto zemi. O milovnících ani nemluvě. Přitom ne vždy spočívala ona znalost Irska na jeho pochopení. Výklady založené na skutečném pochopení se naopak často jevily jako banální a zavádějící. Správné Irsko muselo být trochu mystické, záhadné a plné protikladů. Jak jinak by bylo možné vstřebat například fakt, že irská společnost strávila celá staletí bojem s anglickým sousedem, aby v rámci své emancipace přijala jeho jazyk? Nebo skutečnost, že Irsko v průběhu 20. století propadalo politicky motivovaným násilnostem, a přitom jakékoliv politické násilí v duchu své přísné neutrality odmítalo? Anebo irské odhodlání identifikovat se se všemi „ukřivděnými a poníženými“ zejména v dobách, kdy samo prudce bohatlo? Kdepak, předpokladem pro adoraci Irska nebylo nikdy jeho pochopení. Koneckonců šlo vždy v prvé řadě o zemi, kde se dříve či později všechno promění v literaturu. A literaturu můžeme milovat pro její krásu.
Rychlá proměna
Zhruba s touto mentální výbavou jsem před více než dvěma lety do Irska vyrážel na svoji diplomatickou misi. Jednou z mála konkrétnějších, skoro až přízemně praktických informací o mém budoucím působišti bylo, že Irsko je bohatá země, kde díky vlivu Golfského proudu nikdy nesněží. Když nyní píši tyto řádky, vzpamatovává se Irsko z návštěvy delegace MMF, ECB a EK, která zde takřka dva týdny vyjednávala podmínky záchrany irského bankovního systému a s ním celého irského hospodářství, a venku již několik dní zuří sněhová kalamita. Jistě, celý svět se permanentně mění. Nicméně irská proměna bere dech. Dokonce do té míry, že na ni ještě nestačila zareagovat ani irská literatura.
Deprese v dobách blahobytu
Vzpomínám si, že v roce 2009 při předávání cen irské filmové a televizní akademie IFTA, což je zdejší ekvivalent Českého lva, moderátor jen žasl, že se mezi nominované filmy dostal jeden film o bezprizorních dětech, jeden o hladovce v dobách „severoirských potíží“ a jeden o irských nájemných vrazích na útěku. Přitom každému bylo známo, že jde o produkci posledního z tučných roků keltského tygra.
„Na jaké téma se budou v Irsku točit filmy v nadcházející éře deprese a škrtů?“ tázal se provokativně moderátor.
Odpověď na tento dotaz je zatím kulturní obec dlužna. Nelze se jí ani divit. V letech deprese a škrtů poptávka po kulturním svědomí národa běžně opadá. Nejinak je tomu v Irsku. Ne, že by snad irský kabaret stagnoval nebo že by si Irové nevykládali politické anekdoty. Od kultury a umění však Irové dnes očekávají spíše možnost odreagování a jakousi nadčasovou útěchu.
Návrat k umění a sportu
Sami irští umělci se svou „neaktuálností“ nemají v dnešní době evidentně žádný problém. Přední spisovatelé Joseph O'Connor a Colm Toibin dokonce odkazují na paralely s 90. léty 19. století, kdy krach irských snah o autonomii, které provázel rozvrat veškerých tehdejších společenských elit, přivodil stejně tak nečekaný jako unikátní rozkvět v oblasti umění a sportu. Nešlo jen o zjevení takových jmen jako Oscar Wilde či James Joyce či založení Galské atletické asociace coby irské obdoby českého Sokola. Šlo o vytvoření klimatu, ve kterém umění a sport získaly pro frustrované obyvatelstvo vlastní, svébytný smysl. Umění již nemuselo sloužit vyšším cílům, umění samo se stalo takovým cílem. A podobně tomu bylo – třebaže v méně vznešené podobě – i se sportem.
Rád si vybavuji irskou euforii poté, co národní ragbyový tým vloni bez jediné prohry zvítězil v Poháru šesti národů a po více než šedesáti letech získal vytoužený Grand Slam. Nevím, zda jde účinek tohoto triumfu na irskou společnost srovnat s účinkem fotbalového zázraku na světovém šampionátu v Bernu 1954 na západoněmeckou společnost. Na faktu, že Irové zažili díky ragby nečekanou satisfakci právě v době, kdy se začalo veřejně pochybovat nejen o podstatě irského ekonomického zázraku, ale i o budoucnosti Irska v plně globalizovaném a nemilosrdném 21. století, to však vůbec nic nemění. Irové sice nevykřikovali: „Už jsme zase někdo!“ – to ostatně ani neměli zapotřebí. Z jejich radosti však bylo možno vyčíst: „Iry jen tak neporazíš!“, což je ostatně i legendární pokřik irských fotbalových a ragbyových fanoušků.
Záplava mudrců
Nicméně rok 2009 je dnes ragbyovou minulostí. Letošní sezona zeleným bojovníkům nevyšla zdaleka tak dobře a kromě toho, jak bohužel známo, nejen kulturou a sportem živ je člověk. Irové o tom nepochybují. Ostatně ani nemohou. Irské hospodářské potíže se dostaly nejen na titulní stránky světových médií, ale rovněž i na pořad nedávného jednání G20 v Jižní Koreji. Irsko, jak už bylo v úvodu řečeno, nemělo nikdy nedostatek svých vykladačů. Je však až s podivem, kolik expertů na Irsko je dnes mezi ekonomy, a to zejména mezi ekonomy svátečními čili nediplomovanými. Při pohledu na stránky internetu lze s jistou nadsázkou říci, že irská ekonomika zažívá nejen těžké otřesy na finančních trzích, ale rovněž tsunami dobrých rad, kterak na dnešní potíže a zejména na nenasytné investory a věřitele vyzrát. Obecným trendem většiny komentářů je kritika vládního záchranného plánu a chabého vyjednávání se zahraničními organizacemi.
Komunikační blázinec
V zápalu diskusí to pak místy vypadá, jako by tím jediným, kdo trpí nedostatkem jakéhokoliv porozumění pro stávající krizi a potřeby irské společnosti, snad byla irská vláda. Její pozice je navíc ochromena tím, že nejsilnější vládní strana, Fianna Fáil, je ve vládě nepřetržitě od roku 1997, a je tudíž bez debaty shledána hlavním viníkem stávajících problémů, ze kterých se dnes snaží v rámci chřadnoucího mandátu zemi sama vyvést. Tato „one-party-show“ se setkává s o to větší nevraživostí, čím déle trvá. A čím déle trvá, tím více irská veřejnost touží po tom vládu a její hlavní proponenty potrestat. Politické animozity a stres přivedly řadu vládních politiků až na samý okraj rezignace. Nikoliv na úřad, který zastávají, na to svou zemi milují příliš, než aby se vzdali šance jí – byť naposledy – posloužit. Ale na samý okraj rezignace své činy veřejně komunikovat. Jako kdyby komunikace pozbyla v dnešní době smysl, jako kdyby cokoliv, co řeknete, mohlo být použito především proti vám. To vše se nyní nejspíše honí hlavou irským vládním činitelům. To vše bylo nejspíše motivem emotivního vystoupení předsedy Strany zelených a místopředsedy vládního kabinetu Johna Gormleyho, ve kterém nedávno přirovnal své účinkování ve vládě v dobách nejtěžší hospodářské krize, jakou samostatná Irská republika zažila, k pobytu v blázinci.
Do budoucna s optimismem
Žádné potíže však netrvají věčně. Irsko čekají začátkem příštího roku předčasné volby. Říká se sice, že každou budoucí vládu již nyní očekává „svěrací kazajka“ z dohod, které dnešní vláda uzavřela s MMF, ECB a EK, nicméně opoziční Fine Gael a labouristé ve svých stanoviscích vyjadřují optimismus a tvrdí, že pro ně vláda není žádným blázincem, ale nejvyšší poctou, jaké se může irskému občanovi dostat. Pozornost investorů a věřitelů se navíc posouvá směrem na Iberský poloostrov. Ne snad, že by irské hospodářství mělo již vyhráno. Čeká jej minimálně pět perných let bolestivé obnovy. Přesto je většina Irů přesvědčena, že jejich země vyjde ze současných potíží posílena. Většina občanů je už dnes ekonomickými experty na otázku spreadů, defaultů a swapů. Žádná hypoteční bublina či nedostatečná regulace si na ně v budoucnosti nejspíše nepřijde. A kromě toho je zde ono nevysvětlitelné irské mysterium. Snad i díky němu bude záhy platit, že čím více Irsko hospodářsky trpělo, tím více v budoucnosti zbohatne. Pevně tomu jako novopečený vykladač a milovník této krásné země věřím. Jediné, co zbývá, je vyrovnat se nějak s tím sněhem.
