„Všechno souvisí se vším. Howgh.“ Těmi slovy zakončila bývalá tisková mluvčí ODS Michaela Maláčová rozhovor v pražské restauraci Patriot a objednala si těstoviny s kuřecím masem. Když v roce 1991 přebírala korunku Miss Československa, ani ji nenapadlo, že by jednou mohla v tomto oboru stát na druhé straně pódia. A dokonce jednat s prezidentem Miss ČR Milošem Zapletalem o tom, zda zorganizují společnou show, anebo si začnou konkurovat.
Jak se vám to vlastně přihodilo?
Všechno odstartoval projekt Miss Universe. Američtí organizátoři z Miss Universe Organization (součást impéria Donalda Trumpa - poznámka redakce) zhruba před rokem projevili zájem o uspořádání finále soutěže v Česku. Vyzvali mě, abych využila svého postavení a zkušeností a zjistila, zda by u nás vůbec něco takového bylo možné. Když to přeženu, můžeme finále Miss Universe srovnat se zasedáním NATO nebo pořádáním olympiády – tedy co se týká organizačního zajištění a mediálního dopadu. Nelze je zorganizovat bez nějaké státní garance, podpory a vědomí. Když jsem letěla jednat na toto téma do USA, vyvstala nabídka, zda bych nechtěla vytvořit zázemí pro národní soutěž, jejíž vítězky by se účastnily Miss Universe. Předložila jsem vlastní koncept soutěže a doporučení, protože to není jen otázka peněz, ale i know-how a osobního postavení. Projekt jsem obhájila a získala licenci na vyhlášení národní miss, která se zúčastní Miss Universe.
Takže vznikne soutěž paralelní vzhledem k současné Miss České republiky?
Situace je nastavená tak, že by soutěže byly dvě - naše a ta tradiční, kterou již patnáct let organizuje pan Zapletal s agenturou Art Production K./2. Zatím vytváříme alternativu, ale ještě stále je cesta k dohodě.
Dvě podobné soutěže, navíc konkurence SuperStar… Je na českém trhu ještě pro takovou show místo?
Nové soutěže a show vznikají neustále, televize budou vyžadovat víc a víc programů - například při přechodu na digitální vysílání. Takže prostor vidím. Mediální trh i showbusiness přinášejí nové možnosti, formáty, nosiče. Mizí omezení jazyková i teritoriální. Ani v zahraničí nejsou dvě a více soutěží krásy v jedné zemi výjimkou. Záleží na tom, jaké se podaří získat partnery, jaké podmínky nabízíte. Koncept, který připravuji, je mnohem více opřen o mezinárodní kontakty a zázemí. Proto jsem mu také dala slogan Miss nové generace.
Bude se tak jmenovat i budoucí soutěž?
Může se jmenovat třeba Česká miss.
Jak daleko jste s přípravami?
Během podzimu soutěž vyhlásíme. Vítězka musí být korunována na jaře příštího roku, aby termín splňoval podmínky licence Miss Universe. Ale neomezíme se jen na tuto nejvyšší soutěž; po světě jich probíhá více. Hledáme nejlepší kombinaci soutěží, na které budeme vítězku vysílat. Také již velmi konkrétně jednáme s nejbližšími partnery, v pokročilé fázi jsou přípravy produkční, organizační a agenturní.
Co obchodní partnery na projektu přitahuje?
Ze strany médií i ze strany partnerů je o novou soutěž zájem, protože i reklamní trh se vyvíjí a stále se objevují společnosti, které hledají způsob, jak komunikovat se zákazníky a ukázat svoji značku. Kromě toho existují možnosti interaktivního hlasování, využití internetu a podobných nástrojů, které ještě nedávno nebyly představitelné… To vše mou víru utvrzuje.
Finálovou show soutěž sice vrcholí, ale vlastně začíná. Kvůli partnerům musíme navázat komunikačními aktivitami během celého roku. A týkat se budou i vítězky. Musí vědět, jak a k čemu titulu a celé medializace využít. O tom se mluví i v případě SuperStar. Vítězka dostane šanci. Ale pak jí musí pomoci někdo, o koho se může opřít. Takové zázemí mně osobně po zisku titulu Miss v minulosti často chybělo při dojednávání podmínek další práce.
Kdy by u nás mohlo proběhnout mezinárodní finále Miss Universe?
To se neodvažuji odhadovat, protože mezinárodní konkurence je veliká. Určitě to nebude příští rok. Zájem o toto finále je ve světě značný, protože díky spojení sítí NBC a Vivendi (spolu s Trump Organization organizátor soutěže - poznámka redakce) jde vlastně o jeden z nejsledovanějších programů na světě vůbec. Pořadatelská země prokáže schopnost akci takového rozměru zorganizovat, prezentuje tím silné ekonomické a politické zázemí a stabilitu. To potom napomáhá například turismu.
Každopádně by se finále Miss Universe konalo v Evropě poprvé…
Bylo by to unikum - a dalo by se velmi dobře komunikovat: celosvětové finále nejsledovanější soutěže krásy by se poprvé na evropském kontinentu konalo v Praze. Už jsme předvedli, že velké mezinárodní akce zorganizovat umíme. Myslím, že naše pozice v USA je velmi dobrá. A jsme žádaná destinace.
U nás však nikdy nebylo finále Miss Universe příliš sledováno, nezpůsobilo příliš rozruchu.
Záleží na organizátorovi. Po mnoha letech jsem si letos zaletěla na finále do Ekvádoru, a co tam se dělo, bylo neuvěřitelné. Soutěž ovlivnila i místní politické dění: stát zaplatil asi šest milionů dolarů plus náklady na organizaci, soutěž ovlivnila i délku působení prezidenta - s jeho výměnou se čekalo, až finále skončí. Už když jsem se v roce 1991 účastnila finále v Bangkoku, žila soutěží celá Asie. U nás to všechno natolik nevyzní, protože záleží na organizátorovi, jak dalece je schopen soutěž prodat mimo vlastní zemi. Ale možná jde o problém Evropy, která dnes o úrovni a smyslu podobných soutěží dost diskutuje.
Oprávněně?
Ano, ale já tuto diskusi vítám. Jde tu o střet dvou rovin. Já to vnímám jako show a šanci, ne jako degradaci ženy. Mně osobně účast v Miss postavení nijak neznehodnotila.
Po zisku titulu královny krásy jste vy sama oblast modelingu a potažmo showbusinessu opustila. Proč?
Toho světa jsem se vyděsila. Ale ne u nás! Již před přihlášením do soutěže Miss jsem pracovala jako modelka ve Spojených státech. Ty myslím udávají tón v oblasti médií a úrovni showbusinessu, a musím říct, že v České republice je toto prostředí měkčí a rozmazluje nás. V Americe nedostanete ani dolar zadarmo. Nikdo vás nevodí za ruku, neporadí, nepomůže. Dostanete šanci – a buď ji vezmete a využijete, nebo nevezmete.
Ale když to vyjde…
Tak ten způsob života není špatný, a když práci umíte, je i motivující. Musíte ale získat zázemí a někoho, kdo se o vás postará. Modelingem se pak dá dobře uživit, i když jsou to profesionálně a tvrdě vydělané peníze. Ale velké peníze, to si nezastírejme. Jenže uspět se nepodaří každému a rizika jsou velká. Já jsem je tenkrát zvážila a vrátila se do České republiky. Ale nebylo to rozhodnutí vůbec jednoduché.
Jaká jsou nejvážnější rizika?
Pokud světu modelingu řeknete ano, není cesty zpět. Dostanete se mezi lidi na úplně jiné společenské a sociální úrovni, kariéra v zahraničí znamená konec vazeb na rodinu, přátele. Ten byznys je krutý, rozebírají vás na součástky, nevíte, komu věřit. Ačkoliv jste neustále mezi lidmi, cítíte velkou samotu. V tom vidím největší oběť.
Ziskem titulu Miss je to ale jednodušší.
Je důležité vědět, že miss neznamená automaticky modelka. Měla by mít něco „navíc“. Pokud se dívky chtějí stát modelkou, většinou odcházejí již před osmnáctým rokem do zahraničí. Představa, že začnete s Miss a dobudete svět modelingu, se trochu rozchází s realitou.
Jak by tedy měla podle vás miss vypadat?
Její roli bych přirovnala k roli diplomata. Bude totiž reprezentantkou státu v dalších soutěžích na světové úrovni. Dostane se do podnikatelských kruhů, může absolvovat různá televizní show. Zájem o naše dívky ve světě je, jen je třeba najít tu pravou, která mezinárodní okruh zvládne.
Myslíte, že jsou u nás nároky na modelku a miss dostatečně jasně odlišeny?
Doposud hodně splývaly. Já chci u své soutěže prezentovat jednoznačná kritéria, aby každému bylo od počátku jasné, že nejde pouze o casting na modelku. Aby soutěžící neměly jiná očekávání a nevznikal potom určitý pocit křivdy. Další působení vítězky vidím spíše v oblasti společenské, v oblasti charity, soutěž jí otevře spoustu dveří.
Vítězky Miss bývají ale hodně mladé na diplomatickou roli.
Nemám přehnané představy. Když si vzpomenu, jak jsem sama v nějakých osmnácti, devatenácti přemýšlela… Nevíte, jakou školu studovat, s kým budete žít, jestli se vdát, nebo být sama, jít cestou vzdělání, nebo vydělat co nejvíc peněz. Na vytipování vhodné kandidátky se ve světě hodně dbá. Je na organizátorech a porotě, aby našli tu pravou, kterou bude bavit ukazovat se na veřejnosti, exhibovat, setkávat se s lidmi, nosit titul. Nesmí se stát, aby vám potom řekla hele, ale já nikam nechci. Otázka při soutěži, proč se chcete stát miss, proto vůbec není hloupá.
Ne vždy ale byla volba českých miss takto úspěšná…
Ono záleží také na tom, v jakých souvislostech je pak miss vidět. Pokud je to pro ni, a nechci bagatelizovat, cesta k nafocení erotických, málem pornografických fotek, diskredituje to soutěž a naprosto to nepřipadá v úvahu. Ty dívky do soutěže vůbec chodit neměly, nebo vlastně neměly uspět.
Vy jste se po soutěži rozhodla studovat. Pravděpodobně jste se potom setkala s předsudkem, že krásná žena a inteligence nejdou dohromady.
Ano, celý profesní život. Přežívá zkratka, že kdo vyhraje soutěž krásy, musí být blbý. Na druhou stranu je ale tato situace motivující a dovedla mě až tam, kde jsem. Začalo to tím, že jsem se přihlásila ke studiu produkce na FAMU. Já, „produkt“ neuvěřitelně komerčního programu, na který se umělecká škola dívá většinou skrz prsty, mám tu drzost přihlásit se mezi famáky! Moje přijímací zkoušky byly myslím hodně sledované. Aby byl takzvaně klid, musela jsem dosáhnout nejvyššího možného počtu bodů. V podobné situaci jsem pak byla i při nástupu do prvního zaměstnání, a vlastně do všech svých pozic. Na druhé straně vám ale titul Miss samozřejmě otevírá dveře. Když se na jednání objedná miss, vzbudí to zájem a druhá strana může mít důvod aspoň se na vás podívat. Jestli z jednání něco bude, už ovšem záleží na vaší šikovnosti.
Zneužila jste někdy vědomě tohoto spojení?
Ne, vždycky jsem byla opatrná, abych nešlapala do citlivé oblasti. Mnohem víc se začnete kontrolovat, dáváte si pozor, jak se chováte, jak mluvíte. Pokud vás to k takovému chování nevede, něco je špatně. Fenomén miss spočívá v existenci určitého ideálu, který ale málokdo splňuje. Potýká se s tím ale určitě i politik - měl by být nositelem ideálu, a vidíte, jak se s tím někteří těžko perou. Nemyslím to špatně, ale miss vlastně řeší totéž. Snaží se co nejvíc přiblížit ideálu a naplnit představy veřejnosti. Zároveň by měla zůstat sama sebou a být spokojená. Tady, v osobní rovině, vzniká podle mě největší rozpor: setkáváte se se závistí, prostředí je velmi konkurenční a tvrdé. Nikdo nic nedá zadarmo, naopak chce ještě získat, takže se musíte každý den kontrolovat a hodnotit, co všechna setkání znamenala, kam vás měla posunout.
Když jste zmínila toho politika: Ještě stále přemýšlíte o tom, že byste do politiky aktivně vstoupila?
Vzhledem k práci, kterou dělám, a prostředí, v němž se pohybuji, mám k politice blízko. V PR agentuře mám klienty, kteří v Česku vydělávají peníze, platí daně, a totéž dělám i já, takže mi nemůže být lhostejné, co s touto zemí bude. Nikdy neříkám nikdy. Ale že to není na programu dne, je jasné. Miss je projekt na mnoho let.
De facto celý život se zabýváte ovlivňováním image – ať už konkrétního produktu jako miss, určité firmy jako PR poradce, nebo politické strany a jejích členů jako mluvčí. Jak daleko jsou s vědomým budováním svého mediálního obrazu čeští politici?
Jde to pomalu, protože - bude to znít možná škaredě - u nás ještě dojíždí generace politiků, kteří vznikali atypicky. Generace, která vstoupila do politiky bez politického vzdělání v době politických, společenských a ekonomických změn, z nadšení a přesvědčení, a možná i jiných důvodů. Myslím si, že doba, kdy bude politik produktem cíleně vytvořené image a profese, teprve nastane. Vždycky ale musí být určitá hranice. Práce na image a spol. by měla být vždy nástavbou toho, co je v člověku samotném. Člověk se dá brzdit, dá se tvarovat, ale těžko z někoho, v kom takový základ není, něco vytvoříte i se sebelepším týmem. To je ztráta energie, peněz a stejně to špatně dopadne. Když se vrátím k SuperStar – ta musí už něco umět. Zpívat. Musí přesvědčit, že to opravdu chce. S takovým člověkem pak samozřejmě můžete něco udělat.
Když jste odcházela z pozice mluvčí ODS, zmiňovala jste, že byste si ráda doplnila právnické vzdělání a zdokonalila se v jazycích…
Tehdy jsem žila v představě, že budu mít čas na další školu a přitom se živit vlastní společností. Vlastně se v právech vzdělávám denně, v oblasti produkce neustále řeším nějaké smlouvy. Jazykové vzdělání zvládám průběžně, to je nutnost, protože jsem začala hodně jednat se zahraničními klienty a investory. A při návštěvě Ekvádoru jsem zjistila, že němčina a angličtina vždycky nestačí.
Příliš volného času pravděpodobně nemáte… Jak ho nejraději trávíte?
Trochu jsem propojila práci se sportem a před čtyřmi lety jsem začala aktivně hrát golf (mám hendikep 24), nejčastěji na Karlštejně a ve Slavkově. Golf sice zabírá dost času, ale ideálně se u něj odreaguji. Přes týden si tak třikrát vzpomenu, že bych měla jít zatrénovat. Pak je mi hrozně líto, že jsem nešla, jenže tréninky mě rozčilují, protože po nich nehraju o moc lépe, někdy i naopak. A tak do toho mlátím o víkendu. Chtěla bych se zlepšovat, ale nemůžu dělat všechno hned. Znova a znova do toho ale jdu s nadšením. Jsou lidé, kteří golf nevydrží. Tam je to jen a jen o mně, neúspěch nemám na koho a na co svést.
Podobně jako v atletice…
Během celé střední školy jsem skákala do výšky a do dálky, byly jsme v národní lize. Někdy jsem chodila po čtyřech domů a ptala se sama sebe, proč to dělám. Ale já jsem typ bojovníka. Mám pořád pocit, že teprve všechno začíná, že mám všechno před sebou. Postavte přede mě nějakou výzvu, a já se vám na ni chytím.
A co dávné sny? Chtěla jste například do armády k letcům…
Můj bratranec ve Spojených státech byl pilot F-16. Navštívila jsem americkou základnu, a když jsem ho viděla v té nádherné uniformě, mezi stíhačkami… letadlová loď, základna, jak všechno funguje, jak to umějí prodat, jak jsou na to hrdí – tomu propadne i ženská. Také jsem chtěla například vyhrát Wimbledon. Jenže ani jedno už asi nestihnu :-) Hodně vážně jsem ale kdysi myslela na to, že budu farářkou. Vyrostla jsem vlastně na evangelické faře. Rodiče, když pracovali, nás tam v dobrém slova smyslu odkládali, takže jsem církevní režim znala daleko lépe než cokoli jiného. Navíc v době, kdy něco takového bylo chápáno jako součást určitého odporu proti režimu.
Neměla jste někdy chuť zkusit žít jinde? Byla jste vdaná za Švýcara…
Kdyby nedošlo v roce 1989 ke změnám, byla jsem rozhodnutá, že odejdu. Naplánovala jsem několik cest, jak se dostat na Západ. Jenže jsem odmaturovala, skončily prázdniny a už to nebylo naštěstí potřeba. Přiznám se, že jsem takový skrytý národní fanda. Určité možnosti byly, ale chtě nechtě se tu cítím doma a stále mám pocit, že tady je toho tolik k poznání, tolik práce, motivace, zázemí… pro mě jsou hodnoty domova a rodinných vazeb daleko silnější, než jsem si kdy uvědomovala. Ráda pracuji krátkodobě na projektech ze zahraničí, nedělá mi problémy zaletět někam na jednání, něco předvádět, nafotit, natočit. Ale moc ráda se vracím. Tady je pořád ještě dost prostoru, a navíc se tu nežije špatně. To si musí člověk uvědomit a s tím jsem se vracela ze světa – nemyslím si, že jsou země, kde by byl život o moc jednodušší. U nás mi možná chybí optimismus, hrdost a odvaha brát za sebe odpovědnost.
Během své kariéry jste vystřídala rozmanitá prostředí. Neříkala jste si někdy: Teď je to to pravé, tady už chci zůstat?
Momentálně jsem celkem spokojená… i když současná situace je hodně a hodně pracovní. Nejvíc mě vždycky zajímá začátek projektu. Jsem takový manažer rozjezdu, tahu – když někam přijdu, snažím se rychle zorientovat, do problémů jdu čelem a řeším je rychle, aby se všechno co nejrychleji rozběhlo. A pak jsem typ člověka, který je schopen předávat dál, na své práci nelpím. Nikdy jsem neodcházela od nevyřešených problémů. A nikdo mě z komerční sféry, z produkce karlovarského festivalu, na které jsem se pět ročníků podílela, ani z politiky nevyhazoval. Jen mám určitou periodu, kdy ze sebe vydám maximum, a pak potřebuji načerpat jinou motivaci. Vycítím ten okamžik, kdy mám pocit, že už nedávám, ani nezískávám.
Tak se třeba pustíte do organizace soutěže Miss?
To bude zatím můj největší projekt. Protože je můj a jsem za něj zodpovědná. Je to jiné, než pracovat pro někoho. Stejně jako teď mluvím sama za sebe a nemluví za mě tisková mluvčí. Některé věci se vracejí a zúročí v okamžiku, který si ještě pár let předtím ani nedokážete představit. Že by se takto mohl kruh uzavřít… Už jsem se srovnala se svou missí minulostí, život mi snad moc neublížil, udělala jsem, co jsem chtěla, dostudovala, získala pracovní zkušenosti ve zcela jiné oblasti, ale zůstala u médií a komunikace.
A nasbírala potřebné kontakty.
U projektu jako Miss si už nemůžete myslet, že začnete z ničeho a do roka na tom přežijete a vyděláte peníze. Pod takovým stresem se to podle mě ani nedá dělat. Vytváříte totiž něco, co má působit velmi příjemně, a tak nemůžete do poslední chvíle čekat, jestli slečnám budete moci koupit boty. Toto už je nástavbový projekt pro skupiny nebo investory, kteří vydělali peníze jinde a hodí se jim to do portfolia činností. Jedná se vlastně o propojení showbusinessu, obchodního světa a médií. Právě propojování světů je velké plus té soutěže. Všechno souvisí se vším. Howgh.
Michaela Maláčová (33)
Narodila se 23. května 1971 v Brně. Na přelomu 80. a 90. let studovala ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské. V roce 1997 dokončila studia na pražské FAMU v oboru televizní a filmová produkce. V polovině 90. let se podílela na výrobě a moderování dokumentů o zahraničních hudebních skupinách (sama v sedmnácti letech zpívala v rockové kapele Helmutova stříkačka). V roce 1991 získala titul Miss ČSFR, o rok později se účastnila finále Miss Universe v thajském Bangkoku, v roce 1993 obsadila 4. místo v soutěži Miss Model of the World, byla finalistkou Miss Tourism.
V letech 1992-1993 pracovala Michaela Maláčová jako PR manažerka thajského velvyslanectví v Praze. Byla manažerkou VIP servisu na pěti ročnících Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, v roce 1998 se stala ředitelkou PR a marketingu holdingu Motokov Group. Od roku 2000 působila tři roky jako tisková mluvčí ODS. V roce 2002 spoluzakládala Klub tiskových mluvčích, jehož byla rok prezidentkou. Před rokem založila vlastní PR agenturu Good Comm, letos získala licenci na vyslání vítězky soutěže krásy do mezinárodního finále Miss Universe.
„Kromě golfu, který mi zabírá poměrně dost času, si občas něco přečtu nebo si poslechnu dobrou muziku. Omezila jsem chození do kina, ale filmy si beru domů, snažím se sledovat hlavně českou produkci. A chtě nechtě musím sledovat televizi,“ říká Michaela Maláčová.
