Vyhlášený podnik předvádí představení za hranicí hazardu
„Slováč“ – tak jsme mnozí uvykli přezdívat Slovanskému domu – prošel zásadní rekonstrukcí. Kladně je hodnocena skladba i úroveň prodejen, chválí se tamní komplex biografů, do nebes vynášejí návštěvníci restaurací jejich úroveň. Chvále přímo bezbřehé se těší zejména jedna z nich, italský restaurant Kogo. Kvalita zdejší kuchyně a úroveň obsluhy je prý taková, že se sem stáhli členové vrcholových managementů ze všech firem blízkého i vzdálenějšího okolí.
Tyto fanfáry není možné oslyšet, proto jsem jedno odpoledne pozval svoji kolegyni z práce právě do onoho tolik opěvovaného podniku.
Ultramoderně řešený interiér vlastní restaurace v kombinaci skla a kovu a s vysokým podhledem připomíná spíše letištní halu než útulný restaurant. Chybí mu věc u pohostinských zařízení všeho druhu tolik žádoucí, totiž výraz a atmosféra. Stěna ze žlutavého kamene, která se táhne po jedné z delších stran prostoru, ač sama o sobě budící pocit jisté rurální útulnosti, neumí „prohřát“ celý ten obšírný interiér. Krom uvedeného i odér, který se šířil „halou“ z kuchyně „vpředu“ (rozumějte vystrčené do vlastního prostoru restaurace) nebyl tou zdravou vůní vyvolávající chutě. Zněly v něm falešné tóny. Pro tyto důvody jsme si, ostatně jako většina ostatních, vybrali stolek na zahrádce. Tam, pod vzrostlými stromy, jsme byli vkrátku vtaženi do těžko uvěřitelného „představení“.
Jako bychom se ocitli uprostřed natáčení potrhlé americké grotesky. Skupina mladíků, nejvíce ze všeho připomínající hráče univerzitního týmu amerického fotbalu, kteří si v rámci relaxace odskočili „zapinglovat“. Promiňte mi prosím ten výraz, ale neznám trefnější. Ouřezkové v košilích s vykasanými rukávy, mnohdy v notně opraných tričkách s nejrůznějšími nápisy, někteří dokonce v obuvi pro hřiště, chaoticky poletovali po place, byli všude a nikde. Většina z nich vehementně zpracovávala čelistmi žvýkací gumu, všichni se lišili od exkurze sportovců jen zástěrami bez „laclu“, kdysi snad bílými. Když jsme usedli ke stolu, zcela prostému jakéhokoliv prostření a připomínajícímu „jeté“ stolky v menzách z časů mých studií, téměř každý z tohoto velmi zvláštního personálu kolem nás oběhl kolečko, aniž by zaregistroval náš zájem o jídelníček. S nostalgií jsem vzpomněl na sněhobílé, dokonale upravené číšníky v kavárničkách - třeba na náměstí San Marco - tančící po lokále s elegancí Baryšnikova, kterak žonglují s lístkem a „mají“ vás dříve, než se posadíte.
Po chvíli jeden z „hráčů“ pozastavil svůj let, přibrzdil a předhodil nám nabídku. V elegantně vyvedeném jídelníku jsem „šel do masa“. Vyplašen chaosem obsluhujících a nenalákán pachy kuchyně jsem nesebral odvahu vybrat si z italských specialit. Ty jsou výborné, když se povedou, o to však smutnější je dojem z nich, když „nesedí“. Vybral jsem si Arrosto misto allo spiedo, různé druhy masa pečeného na jehle. Kolegyně začala předkrmem, který já pominul, a sice Roast beef al´ limone, tedy rostbíf s citronem. Po něm si dopřála Gnocchi mille sapori neboli knedlíčky s hříbky, šunkou, smetanou a majoránkou. Oba jsme jako nápoj vybrali rozlévané víno, dáma bílé, já červené. Mezitím „přistál“ před mojí spoluhodovnicí její předkrm. Neodolal jsem a „vyžebral si vzoreček“. Maso bylo suché, do maxima „přetažené“. Jedinou výraznou chutí byla výrazná stopa citrónové šťávy. Teď malinko přeženu, snažím se o co nejpřesnější charakteristiku pozřeného sousta. Měl jsem pocit, jako bych žvýkal citronem potřísněnou hobru. Jde ale pouze o můj komentář, partnerka se k jídlu nijak nevyjádřila.
Po „leteckém“ debarasu, při kterém došlo i na pády nádobí, u některého z vedlejších stolů dokonce i s jídly, a další notné chvíli čekání „doklusal“ další z týmu a předložil nám naši krmi. U mne zůstalo vše v intencích úrovně předkrmu. Čtvero druhů masa nebylo, jak inzerováno, připraveno na otočné jehle, ale na roštu. A to tak, že jimi nebylo parně ani jednou otočeno. Plátky byly z jedné strany vyzdobeny do černa přižahnutým otiskem mřížky roštu, na straně druhé propečené jen zpola. Navíc nebylo maso patrně nijak předem ošetřeno a na oheň vmeteno „zasyrova“. Bez problémů se dalo pozřít jen drůbeží, ostatní druhy vyžadovaly tvrdou práci žvýkacích svalů. Ani výzdoba talíře nevybudila gurmánský chtíč, byla strohá a „nudná“. Lépe se vedlo kolegyni, její jídlo mělo charakter a chuť italského stylu. Přesně uvařené nočky a dobře vyladěná omáčka. Uspokojivé, ne však prý frenetický jásot vyvolávající. Navíc jsme nebyli „obdařeni“ ani základním kořením, přestože menážky a další „spécie“ ležely v úctyhodném množství na nedalekém „absatzu“. Korunou všeho byla vína: obě těch nejprostších kategorií, v relaci, kdy „v nákupu“ dáte za láhev méně, než za „dvojku“ na place. Navíc temperovaná tak, že mé červené mělo sedm osm stupňů a bílé ve sklence naproti naopak „pokojovku“. Už jsem si zvykl na to, že pod roušku „free-stylu“ lze shrnout vše, i případné drobné nedostatky. Avšak to, co předvedli zde, jde za hranici hazardu.
Jen nerad jsem se nechal přemluvit k dezertu. Ukázalo se však, že pokud má zdejší kuchyně silnou stránku, je to právě tam. Baklava byla plná ořechů, nadýchaná a mámivě sladká. Potěšena byla i moje protistrana u stolu, a sice s velice prý příjemnou, perníkově-medovou Reformou. Kávička byla ovšem znamenitá. Jen Grappa, kterou jsem celé „hody“ uzavřel, byla vybrána z nejnižších příčlí nabídkového žebříčku. Ostrá, hrubá, po požití agresivní.
Po zaplacení, suma činila Kč 1070,-, jsem s rozpaky uvažoval o tom, co sem vlastně vede všechny ty lidi, o nichž byla řeč na začátku. Je-li tím důvodem snaha „jít s módou“, jedná se o snahu nepříliš šťastnou. Znám plno podniků, kde se za tuto cenu najíte neskonale lépe, s plným servisem a správně ošetřenými nápoji. Navíc neriskujete blamáž, když pozvete na oběd obchodního partnera. Za všechen komentář uvedu slova kolegyně, kterou jsem pozváním příliš nepoctil. Svůj dojem shrnula takto: „V zahradní hospodě na Holosmetkách máš za tuhle cenu jídla připravená s větší péčí, a to po celý týden. A ještě tě, budeš-li chtít, nakrmí a na vlastních zádech odnesou domů!“
Restaurant Kogo
Na Příkopě 22, 110 00, Praha 1
Tel.: 21 45 12 59, 21 45 12 60
Otevírací doba: denně 11.00–23.00
Počet míst: 150–200 (podle úpravy zahrádky)
Druh kuchyně: italská
Přijímané platební karty: obvyklé, ne však elektronické
Jídelní lístek: angličtina, italština
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, němčina, italština
Země původu nabízených vín: Austrálie, Česká republika, Francie, Chile, Chorvarsko, Itálie, Jižní Afrika, Slovinsko
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 6 bodů z 10
Prostírání 5 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 8 bodů z 10
Chování personálu 4 body z 10
Kvalita jídla a nápojů 13 bodů z 20
Celkem: 36 bodů ze 60
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Prosciutto di parma con mellone (parmská šunka se žlutým melounem) Kč 190,-
Zuppa di fagioli con pancetta affumicata (fazolová polévka s uzeným) Kč 110,-
Pizza Napoletana (tomatová omáčka, česnek, sýr, ančovičky oregano) Kč 145,-
Spaghetti, olio, aglio e peperonico (špagety, olivový olej, česnek, feferonka) Kč 150,-
Risotto al nero di sepia (rizoto s černou sepiovou šťávou) Kč 240,-
Vitello al forno a legna (telecí maso z pece)Kč 290,-
Pesce spada alla griglia (grilovaný mečoun) Kč 380,-
Tiramisu Kč 70,-
Provolone (tvrdý jihoitalský sýr) Kč 110,-
Výběr z vinného lístku:
Víno, bílé – červené 0,2 l Kč 70,-
MULLER THURGAU, TANZBERG, Dobré Pole Kč 525,-
CHANTECLER Rosé, Cot. De Provance Kč 525,-
VELKÉ DOBRÉ ČERVENÉ, DOBRÁ VINICE V. Pavlovice Kč 870,-
BAROLO Nirvasco DOCG, BERSANO Piemonte Kč 1900,-
VEGA SICILIA Unico ´90, VEGA SICILIA, Ribera del Duero Kč 12 500,-
