O Klausovu tezi, že nejde o klimatickou změnu, ale o ohrožení svobody, nebyl zájem
Ještě ve večerních zprávách 21. března podléhala Česká televize vlastní iluzi, že „boj o oteplování v nejdůležitějším parlamentu světa“, tedy v Kongresu USA, se odehrává mezi „dvěma hlavními hráči“ - českým prezidentem Václavem Klausem a bývalým americkým viceprezidentem Alem Gorem. V té době však už bylo nad slunce jasnější, že Gore na slyšení ve výboru pro energii a obchod Sněmovny reprezentantů Kongresu USA obstál. A že ani nikdo z Gorových tvrdých odpůrců z řad kongresmanů o zaslané Klausovy teze ani slůvkem nezavadil. Mediální masáž, která nastala mezi odesláním Klausových odpovědí do Kongresu a vlastním jednáním, byla však tak silná, že zpracovala i televizní redaktory. Uvěřili ve vybájenou bitvu. A kdo věří, nemusí si zjišťovat, jak to skutečně je.
Bašta pochybovačů.
Jestliže v Kongresu Václav Klaus se svou antiekologickou ideologií neuspěl, doma si prorážela cestu i na první stránky deníků. Přiložme i my závažnou citaci. „Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem - podobně jako kdysi marxisté - chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního plánování celého světa,“ hlásá Klaus. Domácí kampaň, zahájená počátkem února už pověstným rozhovorem v Hospodářských novinách, nabyla v předkongresovém masírovacím týdnu nebývalých rozměrů. Hlava státu se zřejmě rozhodla vybudovat z Česka baštu pochybovačů o závěrech Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), který se po letech zvažování letos v Paříži odhodlal vyslovit nejen to, že klimatická změna existuje, ale i to, že „značná část nárůstu průměrných globálních teplot je velmi pravděpodobně spjata se zvýšenou produkcí skleníkových plynů“. Výraz „velmi pravděpodobně“ se z vědecké hantýrky překládá jako devadesátiprocentní jistota. Panel si pro své tvrzení ponechává zkrátka desetiprocentní dvířka pro další poznání.
Bez věcných argumentů.
Václav Klaus se do těch dvířek neúprosně probourává a tvrdí, že výsledky nejsou přesné a přesvědčivé. „Mým cílem není přispět do vědecké klimatologické debaty o těchto jevech. Jsem však přesvědčen o tom, že vědecká debata na toto téma nebyla dostatečně hluboká a seriozní, a proto neposkytla zákonodárcům nesporný základ pro jejich rozhodování. To, co mě skutečně znepokojuje, je způsob, jakým jsou témata související s životním prostředím zneužívána různými politickými nátlakovými skupinami k útoku na principy, které jsou základem svobodné společnosti,“ zdůrazňuje Klaus. A ač to vyčítá jiným, sám od věcných argumentů odbíhá k tvrdým ideologickým odsudkům: „Ukazuje se, že v diskusi o klimatických změnách nejsme svědky střetu různých názorů na životní prostředí, ale střetu názorů na lidskou svobodu.“
Záchrana hořící kolébky.
Z pokusů omezovat svobodu nepodezírají Ala Gora ani nejzatvrzelejší kongresoví odpůrci jeho klimatické kampaně. To, co Gorovi vytýkají, jsou některá nepřesná čísla, akcent na kritické scénáře a také některá zjednodušování problémů i v oslavovaném filmu Nepříjemná pravda. Nejdále v kritice dospěl republikán James Inhofe, donedávna šéf senátního výboru pro životní prostředí, který už dříve označil globální oteplování za největší podvod na lidstvu. Inhofe ovšem sám ve střetech s Gorem spíše prohrává a jeho nástupkyně v čele výboru, demokratka Barbara Boxerová, otočila kormidlo výboru o 180 stupňů a vytkla si za cíl co nejdříve přijmout zákon na kontrolu emisí. Mezi více než desítkou návrhů je i ten, na němž se podílel Gore.
Gore v centru pozornosti.
Inhofe ovšem zůstává na koni v jiné Gorově nepříjemné pravdě - v přílišné vlastní spotřebě energie. Gorova bohatá domácnost měla podle Inhofa až dvacetkrát vyšší spotřebu než domácnost průměrná. V Česku by to nejspíše znamenalo konec sympatií, u Američanů zatím postačilo, že to Gore přijal s provinilým mlčením. Vystoupení ve výborech obou komor Kongresu navíc Gorovi vyneslo další vlnu zájmu všech sdělovacích kanálů. Samozřejmě včetně těch kritických.
Gore si totiž i v tvrdě kritickém prostředí velice dobře věděl rady. Zpravodaj Hospodářských novin Daniel Anýž ocenil, jak si Gore poradil se sršatými výroky republikána Joea Bartona, jemuž se nelíbil požadavek omezovat emise. „Kdyby kolébka s vaším dítětem byla v plamenech, také byste přesvědčoval ostatní, že se jim to jen zdá a není třeba nic dělat?“ zeptal s Gore a zdůraznil, že Země má horečku, její teplota stoupá, a nelze to nechat bez povšimnutí.
Anýž na vlastní oči shledal, že Kongres v této otázce už zdaleka není rozdělen na republikány a demokraty a že se už i významná část republikánů přiklání k snahám problém oteplování řešit.
Strhující alarmista.
Někteří vědci, jež poskytli Gorovi k jeho filmu Nepříjemná pravda údaje, se poněkud stahují, protože jim připadá, že je příliš velký alarmista a že jejich závěry, o nichž jako správní vědci stále pochybují a podrobují je dalšímu a dalšímu zkoumání, staví jako hotovou věc. Gore však je v USA zároveň vnímán jako první politik, který o problém klimatické změny planety probudil veřejný zájem. Dokazuje to i dvanáct krabic s 516 000 dopisy, které na Gorovu výzvy došly do Kongresu na podporu jeho slyšení. Systém tohoto aktu má předem stanovený průběh, základní přednášené texty se odevzdávají předem a tento zaběhlý rituál vlastně vylučuje konfrontaci Gora s Klausem, i kdyby se český prezident do USA po krátkém čase znovu rozjel. Byla to zřejmě konstrukce, vzniklá v Česku, o niž neměli v Kongresu nejspíše ani tušení.
Lomborg nepochodil.
Ani přítomný dánský profesor Bjorn Lomborg, který představuje protichůdný koncept vůči návrhům Gorovým, nebyl vyzván k vzájemné výměně názorů. Měl samostatné slyšení, které podle svědectví Johna Coequyta z amerických Greenpeace proběhlo za mizivé účasti kongresmanů i novinářů. Ač bývá Lomborg českými klimatoskeptiky často vyvoláván, názorově se od nich liší ještě více než od Gora. Lomborg problém globálního oteplení na rozdíl od Klause, jenž žádné ničení planety „nevidí a ani nikdy neviděl“, připouští jako vážný a mnohokrát potvrzený. Zejména panelem IPCC, který Klaus šmahem zpochybnil. Procesu však nepřikládá tak velkou váhu jako Gore a zaměřuje se zejména na řešení následků změny. Média ho však přehlédla a věnovala pozornost jen Gorovým návrhům na omezení emisí a reakcím kongresmanů. Lomborg jako by tam ani nebyl. Klause, ač byly jeho odpovědi přístupné každému účastníku semináře, necitoval nikdo nikde.
Gorovo vystoupení ocenil jak profesionální český novinář, tak americký aktivista Greenpeace.
Věrozvěst z Hradčan.
Zpochybňováním důvěryhodnosti panelu IPCC, na jehož zprávách se podílejí vždy dva až tři tisíce vědců, kteří musejí vždy, než něco vypustí na veřejnost, dospět k naprosté shodě, si Václav Klaus zpřetrhal vazby i k umírněným klimatologům. Je tedy v oblasti, jíž se nikdy nezabýval ani profesionálně, ani jako předmětem svého zájmu naprostým solitérem bez zkušeností. Nepřekvapí, že i další radikální vstupy do problematiky motivuje především ideologicky: „Jako někdo, kdo prožil většinu svého života v komunismu, se cítím povinen říci, že největší hrozbou pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu na počátku 21. století není komunismus nebo jeho měkčí varianty. Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu.“
Oba američtí pozorovatelé Gorova slyšení nezávisle na sobě soudí, že z Klausova dopisu nikdo v USA necitoval, protože nikoho neoslovil. A jak zapůsobí na domácí scéně? Programový ředitel Hnutí Duha, který se klimatickou změnou soustavně zabývá, si myslí: „S prezidentovým dopisem je potíž. Argumentace není pravdivá ani nepravdivá, ona prostě s předmětem debaty vůbec nesouvisí. Nepře se s propočty klimatologů a ekonomů ani jim nepřitakává, ale jednoduše se jimi nezabývá. V celém textu není jediné číslo, jediný konkrétní údaj, jediná statistika. Omezuje se na vágní ideologické slogany.“
