Zažil internetovou horečku na vlastní kůži
Alexander Reiss (24) Vystudoval univerzitu ve Washingtonu, DC. Po krátkých pracovních zkušenostech nastoupil u amerického poskytovatele připojení na internet, společnosti NetZero. Prožil v ní vrchol a konec technologické horečky, která se ze Spojených států rozšířila do zbytku světa. Jeho zaměstnavatele potkal stejný osud jako tisíce dalších internetových start–upů. Po počátečním bezprecedentním růstu začaly tržby společnosti klesat, což ji přinutilo k masivnímu snižování počtu zaměstnanců. Propouštění zasáhlo i Alexe Reisse. Ztráta zaměstnání mu umožnila „udělat si delší volno po několika měsících tvrdé dřiny v začínající firmě. Je bezdětný a svobodný. EURO: Přijel jste do Prahy poprvé? REISS: Ne, jsem tu již podruhé. Naposledy jsem tu byl asi osm měsíců po sametové revoluci. Musím říct, že je to velký rozdíl, spousta renovací, lidí na ulicích… EURO: Jste typickým příkladem zaměstnance v americké internetové společnosti. Před několika dny jste však o své místo u firmy NetZero po takřka raketové kariéře přišel. REISS: Moje společnost před pár týdny propouštěla, což zasáhlo i mě. EURO: Bylo těžké získat místo u „dot.com“ firmy v USA? REISS: Když jsem dodělal univerzitu, pracoval jsem pro společnost, která se zabývala prodejem různých technologických komponent, jako například servery od Sun Microsystems nebo routery od Cisca. Takže jsem měl trochu zkušeností s prodejem a zároveň s IT. Oboje se mi při nástupu do NetZero hodilo a pravděpodobně rozhodlo o tom, že jsem místo u firmy dostal. Tato společnost jako mnoho jiných internetových konkurentů byla závislá na příjmech z reklamy. Byli jsme klasický start–up. Takže prostě potřebovali člověka, který dokáže ze změti drátů na podlaze sestavit počítačovou síť. Hodili se mi moje znalosti z více oborů. EURO: Co jste studoval? REISS: Studoval jsem mezinárodní vztahy na univerzitě ve Washingtonu, DC. Škola neměla absolutně nic společného s byznysem. Ale tak to chodí. Získáte diplom na vysoké škole, „hodíte ho do koše a jdete dělat něco úplně jiného. EURO: Na jaké pozici jste v NetZero působil? REISS: Postupem času jsem zastával několik funkcí. Začínal jsem jako spolupracovník, což byla jedna z nejnižších pozic. Nastoupil jsem v září 1998, v říjnu se začaly akcie firmy obchodovat na Nasdaqu. V lednu 1999 jsem byl povýšen na jakéhosi plánovače, což znamenalo kontrolovat všechny objednávky inzerce a jejich uspokojování pomocí reklamních balíků, které měla společnost k dispozici. Mým džobem bylo roztřídit přitékající dolary na různé výdaje. Zároveň jsem se snažil přesvědčovat klienty k prodloužení smlouvy, když se jejich kontrakt blížil ke konci. Tuto pozici jsem zastával asi sedm měsíců. Ve firmě byla neuvěřitelně vysoká fluktuace lidí. Konkrétně v mojí kanceláři nikdy nebylo více než třicet zaměstnanců. V den, kdy jsem dostal padáka, nás bylo jen dvanáct. Za celou dobu, co jsem tam pracoval, odešlo z naší kanceláře celkem 45 lidí. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl. EURO: Čím to bylo? REISS: Trh práce byl totálně přehřátý. Míra nezaměstnanosti se pohybovala pod úrovní tří procent, což bylo směšné. Pro všechny nové společnosti, které rostly jako plevel na zahradě, bylo velmi těžké získat kvalifikované lidi. Musely jim dávat vysoké platy, aby je přetáhly od konkurentů. Ze začátku tak odcházeli zaměstnanci hlavně z toho důvodu. Díky výjimečnému pohybu ve firmě jsem měl vynikající možnosti postupu, které byly daleko větší, než jaké bych mohl ve svých 24 letech očekávat jinde. Později, když se situace na trhu obrátila, zase společnost hromadně propouštěla. EURO: Všichni zaměstnanci byli Američané? REISS: Ano, do jednoho. Po pravdě řečeno by hodně z nich mělo problém najít na mapě Evropu. EURO: V čem vaše firma podnikala? REISS: Společnost byla založena v roce 1997 „klasickým způsobem jako všechny start–upy. Čtyři kluci měli báječný nápad a rozjeli vlastní byznys. NetZero nabízela připojení k internetu podobně jako například mnohem známější a větší America Online. Lišili jsme se ale tím, že jsme připojení na web dělali zadarmo. Vlastně to tak úplně zadarmo nebylo. Naši zákazníci měli na obrazovce reklamní banner. Samozřejmě jsme využívali data k dalším reklamním produktům. Věděli jsme o našich zákaznících skoro vše, jméno, bydliště, pohlaví, věk, jaké stránky navštěvují a podobně. Informace byly velmi detailní. Když například někdo nakoupil kalhoty u Levi s, získali jsme data o jeho spotřebitelském chování, nejenom velikost džínsů, ale i oblíbené barvy a další. To umožňovalo konkrétním on–line obchodům s oděvy skutečně cílenou reklamu. EURO: Jak probíhalo získání kapitálu? REISS: Když firma začínala, bylo všude spousta hotových peněz. Rizikoví kapitalisté pumpovali dolary do vznikajících internetových společností. Všichni inzerovali jako blázniví, reklamní trh zažíval opravdový boom. Jakmile se ale byznys zpomalil, nastala situace, které říkáme „Borrowing from Peter to pay Paul , vypůjčíš si od Petra a zaplatíš Paulovi. Když si od někoho půjčíte, abyste zaplatil druhému, stále ty peníze dlužíte. Webové firmy navzájem inzerovali na svých stránkách. Já budu mít reklamu u tebe, ty u mě. Já ti dám sto milionů dolarů, ty mi dáš sto milionů dolarů zpátky. Oba si napíšeme tržby za sto milionů dolarů do účetnictví, všechno vypadá skvěle. Ale to nemůže dlouho fungovat. EURO: Kolik činil obrat NetZero? REISS: Přibližně 24 milionů dolarů za čtvrtletí. Za celý rok se tak blížil ke stovce milionů. EURO: Zmínil jste se o tom, že společnost vstoupila na Nasdaq. REISS: S pomocí investiční banky Goldman Sachs jsme udělali IPO (poznámka redakce: primární úpis akcií). Byli jsme „Nasdaq Company se vším všudy. Emitovali jsme deset milionů akcií po 16 dolarech za kus, což znamenalo 160 milionů dolarů. Po téhle první fázi ještě desetiprocentní balík koupil koncern Qualcomm za 144 milionů dolarů. Myslím, že dohromady s investicí od fondů rizikového kapitálu tak NetZero získala celkem přibližně 320 milionů. EURO: Dostal jste akciové opce? REISS: Hned první den. Byl jsem třikrát povýšen a pokaždé mi dali další balík opcí za různou cenu. Při odchodu jsem měl opce celkem na dvanáct tisíc akcií. EURO: Prodal jste je? REISS: Ani jednu. Když se akcie obchodovaly na Nasdaqu za čtyřicet dolarů, což byl rekord, každý v kanceláři počítal, jakou loď si koupí. Za dva týdny už nikdo žádnou loď nekupoval. (poznámka redakce: Nyní stojí na Nasdaqu akcie NetZero přibližně jeden dolar.) EURO: Kolik jste mohl ve skutečnosti díky opcím vydělat? REISS: Když nastoupíte, můžete dostat opce na určitý počet akcií. Můžete je ale realizovat postupně během čtyřletého cyklu, část lze prodat po prvním roce, větší část po druhém. Nakonec za čtyři roky můžete zpeněžit celý balík. Jsou vytvořeny tak, aby lidé z firmy neodcházeli. IPO jsme udělali v září 1999 a v březnu 2000 „technologická party na Nasdaqu skončila, takže jsem žádné akcie neprodal. Někteří lidé vydělali „tuny peněz , museli ale pro společnost pracovat prakticky od začátku. Zasloužili si je. Nastoupili do firmy se třemi zaměstnanci, pracovali tvrdě a šli do velké nejistoty. Dostali opce na akcie za niklák (poznámka redakce: deset centů). Moje už byly za deset dolarů. EURO: Co to znamená „pracovali tvrdě ? REISS: Američané pracují celkem dost. V prvním roce jsem měl jenom jeden týden dovolené. Jenom můj přímý nadřízený měl dva týdny, ale nemohl si je vybrat. Když máte týden dovolené, neznamená, že si ji můžete vzít v jednom kuse. Maximálně tak den dva. Takže se pracuje 51 týdnů a opravdu tvrdě, o víkendech, v noci, někdy člověk usne za stolem. Když rozjíždíte nový byznys, je spousta práce a máte třeba jen pět lidí. Někdo to prostě udělat musí. Když každý pracuje do deseti hodin večer, tak se to zvládne. Na druhé straně v okamžiku, kdy „morálka na palubě začne klesat, je těžké ji znovu oživit. Já jsem to zažil. Lidé pracovali osmdesát nebo devadesát hodin týdně, nyní pracují čtyřicet hodin a už se nestarají. To je způsob, jak společnost umírá. EURO: Kdy u vás takový bod nastal? REISS: Bylo to někdy v dubnu loňského roku. Seděl jsem u svého stolu, stále jsem pracoval jako plánovač. Nestíhal jsem termín. Měl jsem před sebou obrovský sešit v MS Excelu. Prodíral jsem se horou čísel a myslel, že se zhroutím. Seděli jsme v jedné velké kanceláři, ve které nebyly žádné zdi ani přepážky. Zvedl jsem oči od počítače a viděl, jak si dva kluci kousek ode mne jen tak povídají. Jedna kolegyně si přivedla kamarádku, která surfovala po internetu, soused u stolu telefonoval s přítelkyní, někdo jiný byl mimo kancelář již třetí den. Říkám si, co sakra dělám. V ten moment jsem si to uvědomil. EURO: Pak už jste tak tvrdě nepracoval? REISS: Pořád jsem měl co dělat. Byl jsem součástí obchodního oddělení. Prodávali jsme inzerci. Prodávat znamenalo „zvednout zadek a telefonovat. Když nic neprodáte, zavěsíte a voláte znova. Vaše práce hodně závisí na motivaci. Obchodníci prostě mohli občas být líní. Narozdíl od nich jsem já měl před sebou vždy nějaký termín a spoustu práce. Viděl jsem, jak pracují méně a méně. Myslím, že to fungovalo stejně v mnoha internetových společnostech. Předtím americká ekonomika expandovala celých devět let. Nezaměstnanost klesla ze sedmi na dvě tři procenta. Čeho se lidé dotkli, to se měnilo ve zlato. Zapomněli ale, co je riziko. Byla velká poptávka po investicích s nadprůměrným výnosem. V březnu loňského roku lidé opět zjistili, že riziko existuje. Spousta z nich prodělala hodně peněz, ale mnoho jich také vydělalo. EURO: Jak vám váš šéf řekl, že jste propuštěn? REISS: Velmi lhostejně. Přišel za mnou a řekl: „Sbohem. Pracoval jsem tam více než rok a půl. Byl jsem téměř nejstabilnějším zaměstnancem. Jen jeden člověk byl ve firmě v té době zaměstnán déle než já, a to pouze o týden. Bylo jen otázkou času, kdy to přijde. Den před tím mi nikdo nic neřekl, přesto jsem to věděl. Když plavete mezi žraloky, někdy vás kousnou. EURO: O čem jste přemýšlel, když jste přišel o místo? REISS: Již od ledna mi bylo jasné, že mě čeká změna. Hodně lidí raději odcházelo samo, já jsem se rozhodl, že zůstanu, pokud to půjde. Chovali se ke mně více než dobře. Byl jsem třikrát povýšen. Na začátku jsem vydělával třicet tisíc dolarů ročně. Končil jsem s platem šedesáti tisíc, což je pro čtyřiadvacetiletého kluka dost peněz, ať už s opcemi, nebo bez nich. Byl jsem dramaticky přeplacen. V únoru zkolaboval trh práce, nikdo nehledá nové zaměstnance. Je mi jasné, že po mém prvním vážném zaměstnání absolvuji tak šestiměsíční pauzu. Můžu si dovolit nepracovat i rok. Nemám rodinu, hypotéku… EURO: Byla to tedy dobrá zkušenost? REISS: Určitě. Od špatného šéfa se naučíte dvakrát více než od dobrého. Poznal jsem, jak se věci nemají dělat. Viděl jsem příčiny a následky špatných rozhodnutí, když neudržíte dobré zaměstnance, když vsadíte vše na jednu kartu, na jeden zdroj příjmů. EURO: Nastoupil byste znovu do internetové firmy? REISS: V mém věku by se měl člověk ještě učit, vytvářet kontakty, prostě si vytvořit stabilní základ pro další kariéru. Můj příští krok povede do velké společnosti, která ví, co dělá a co je její byznys. Za deset let, až mi bude pětatřicet, tak se možná vrátím zpátky do malé firmy nebo rozjedu vlastní podnik. Teď na to není doba. Před dvěma lety vůbec nezáleželo na vzdělání, zkušenostech. Jako příklad se stačí podívat na Amazon.com. Dříve jim stačilo říct: „Jsme dot.com, vše je OK. Dnes si uvědomili: „Můj bože, my prodáváme knihy. To je tvrdý byznys. Kdybych si mohl vybrat, tak bych zvolil velkou finanční korporaci, která nabízí spoustu možností. Mladí lidé jako já by se měli snažit získat co nejvíce zkušeností. EURO: Finančnictví jste ale na univerzitě nestudoval? REISS: Většina Američanů tak dopadne. Teď nemá druh vzdělání takřka žádný vliv na kariéru. Studujete filozofii a skončíte ve státní správě. Z fyzika chystajícího se na vědeckou dráhu nakonec může být byznysmen. Určující roli má obor univerzity většinou až pro lidi, kteří si udělají doktorát. EURO: Je jednoduché najít místo úplně mimo obor? REISS: Není to tak těžké. Pro čerstvé absolventy možná ano, ale když prokážete, že jste již někde předtím pracoval a že jste pracoval tvrdě a jste inteligentní, dostanete šanci. Ve třiceti nebo pětatřiceti už máte problém, nebudou se s vámi ani zdržovat. Osmihodinový pracovní den je minulostí. Když někdo chce být asistentkou nebo popelářem, tak ať si pracuje jen osm hodin. Pokud ale chcete něco dokázat, tak musíte dřít. Konkurence je totiž neuvěřitelně tvrdá. Odešel jsem z univerzity před třemi lety. Mám stejně starého kamaráda, který od školy neměl o víkendu volno nikdy celé dva dny. Pracuje sto hodin týdně. EURO: Vznik internetového byznysu se často přirovnává k vývoji železnice nebo automobilového průmyslu ve Spojených státech. REISS: Historie podnikání na mezinárodní počítačové pavučině se podle mě ještě více podobá vynálezu rádia. Podívejte se na akcie první společnosti z oboru RCA (poznámka redakce: Radio Company of America). Nejdříve vylétly vzhůru a potom se zase vrátily zpátky dolů. Návrat na špičku jim trval třicet let. Amerika a celý svět poznal, že internet je jen nástroj. Sám o sobě není byznysem. Je to nástroj, který udělá vaše podnikání mnohem efektivnějším. Nebude to Amazon.com, který bude „vlastnit svět , ale „starý známý Wal–Mart .
