Resortní zařazení bezpečnostních složek sloučených dle působnosti není jasné
Bezpečnostní rada státu (BRS) vyslovila souhlas s návrhem transformace zpravodajských služeb. Je na místě podotknout, že jde o souhlas víceméně politický. Odborná diskuse zatím neproběhla, o oponentuře darmo mluvit. Už sám začátek je špatný a zřejmě bude nutné vynaložit mnoho sil, aby bylo zabráněno velkým škodám. Proto se již nyní chce říci: Zastavte to! A jste-li skálopevně rozhodnutí své nápady vyzkoušet na živých zpravodajcích, udělejte to nejdříve na zvířatech, ochránci prominou.
Zrní, nebo vodu?
Toto mičurinské experimentování připomíná onu starou anekdotu o rabínovi, k němuž přišla pro radu hospodyně, jíž chcípaly slepice. Nedávej jim jíst, poradil rabín. Po týdnu byla zpět, chcípaly dál. Dej jim tedy jíst, ale nedávej jim pít, poradil rabín. Za týden byla u něj opět. Všechny slepice pochcípaly. Škoda, posteskl si rabín, měl jsem ještě tolik dobrých nápadů.
Anekdota je to tak stará, že by ji mohli znát i všelijací iniciátoři experimentů se živými zpravodajci. Před několika lety byly totiž takzvaně „reálně“ sloučeny dvě vojenské zpravodajské služby protichůdného zaměření (do té doby byly sloučeny „nominálně“ v zákoně). Není asi třeba dodávat, že se ve skutečnosti nesloučilo vůbec nic. Pouze nad dvěma službami byl vytvořen ještě jeden ředitelský post. Dle návrhu schváleného BRS - a není to anekdota - tyto služby půjdou zase „od sebe“. To bude ten nejmenší problém, zruší se pouze zastřešující velitelský pašalík. Jenže pak je chtějí zase spářit jinak. Dosud byla služba sloučena na resortním principu, obě složky byly vojenské. Teď chtějí dát dohromady zase služby podle působnosti, kontrarozvědky k sobě a rozvědky k sobě.
Kontrola?
Pozitivní zprávou má být informace o zamýšlené „dvoustupňové“ kontrole zpravodajských služeb. Dva poslanecké plus (jeden? dva?) nezávislý kontrolní orgán prý mají kontrolovat obě zpravodajské služby, tedy i rozvědku. Nebudu asi sám, kdo je ukrutně zvědav, co by se mělo kontrolovat (a tedy schvalovat) u služby ofenzivní (respektive s vnější působností, tedy rozvědky), jejímž specifikem - diplomaticky řečeno - opravdu není dogmatické lpění na dodržování zákonů cizích zemí.
Zveřejněná tisková zpráva nespecifikuje resortní zařazení služeb. Přípravné práce na jakékoli reformě zpravodajského systému musejí začít analýzou stavu. Z toho je zřejmé, zda jsou důvody ke změnám a jaká je povaha zjištěných problémů. Pak se teprve může přistoupit k řešení problémů, ale výhradně cestou nalézání odborného i politického konsensu. Při postupu tímto způsobem nikomu nemůže uniknout, že civilní rozvědka v resortu vnitra neladí s kompetenčním zákonem a že se samostatné postavení Bezpečnostní informační služby (BIS) asi také již přežilo. A také to, že zařazení zpravodajských služeb do větších resortů poskytuje mnoho logických a logistických výhod.
Ředitelé služeb by se podle schváleného návrhu měli zodpovídat vládě. V tom není bohužel nic nového a žádný problém se neřeší - přestože tu je, a velký. Zlobte se, či ne, vláda ve sboru je prázdnou množinou - zejména ve výkonu odpovědnosti vůči zpravodajským službám. Nejde o jednu konkrétní vládu, jde o systém. Premiér nese odpovědnost za činnost vlády, ale nemůže se zabývat praktickým řízením služeb. Vláda ve sboru ani omylem. Zbývá určený člen vlády nebo státní tajemník - prostě musí to být konkrétní jedinec.
Jedna rozvědka!
V tomto bodě se návrh zdá být velmi racionálním. Malý stát nemá finance na dvě rozvědné služby (tedy „ofenzivní“, s vnější působností). Obrovskou výhodou jedné sloučené rozvědky proti současnému stavu by bylo komplexní zpracování výstupních informací, které by byly podrobené oponentuře ještě na centrální analytice. Ta by se měla sestávat ze segmentů politického, bezpečnostního, ekonomického a vojenského, což by systémově mělo zajistit maximální kvalitu výstupních informací. Ostatní je věcí odborných a lidských kvalit, mezi něž patří zejména odvaha říkat vládě občas i nepříjemné věci.
Ozývají se varovné hlasy, že vojenskou rozvědku nelze s civilní sloučit. Proč by to nešlo, když například „šlo“ sloučit vojenskou rozvědku s vojenskou kontrarozvědkou, přestože to je nesmysl? Zde se nabízí jiné řešení. Předně, logisticky by sjednocená rozvědka patřila do resortu obrany, ale za její aktivity by měl odpovědnost ministr zahraničí. To je model, který se vyskytuje v mnoha znamenitých zemích. (A naopak, snad nikde na světě není rozvědka součástí ministerstva zahraničí, to je incest. Zapomenout.)
Porcování
Ještě slovo k současnému Vojenskému zpravodajství a budoucnosti jeho částí (strategické, taktické, technické a obranné). Do budoucí jednotné rozvědky by zřejmě přešly části strategická a technická, kdežto část taktická by konečně zaparkovala tam, kde by jí to nejvíce slušelo: pod náčelníka generálního štábu.
Obranná část současného Vojenského zpravodajství by se podle aktuálního návrhu měla sloučit s civilní kontrarozvědkou (BIS). To však není nejšťastnější řešení, zejména tehdy, kdyby sjednocená kontrarozvědka byla zařazená do resortu vnitra. Pak by vznikaly kompetenční problémy, neboť příslušníci ministerstva vnitra by museli plnit úkoly i v resortu obrany. Mnohem jednodušším řešením je nechat působit v armádě malou kontrarozvědku. Tento model funguje v neméně znamenitých zemích. Jde o „dvě a půl služby“, protože je tvořena jednou rozvědkou, velkou civilní kontrarozvědkou a malým kontrarozvědným útvarem s působností pouze v resortu obrany. Není to na první pohled řešení příliš elegantní, ale je asi nejpraktičtější.
Rozvaha neuškodí
Není-li cílem návrhu oslabit zpravodajské kapacity státu, měli by se iniciátoři nejprve zastavit, uklidnit a inspirovat krásným, údajně irským příslovím: „Když dělal pánbůh čas, udělal ho dost.“ Pak by měli vytvořit odbornou debatní platformu s využitím zkušeností „zpravodajských veteránů“, kteří již měli čas reflektovat s časovým odstupem své zkušenosti, přičemž nejsou na řešení problematiky existenčně závislí. V této fázi by bylo paranoidní diskusi utajovat (to má smysl až u některých prováděcích předpisů k nově schválené legislativě). Zcela zásadní však musí být zapojení zpravodajské komunity do celého procesu. Řadoví zpravodajci musejí mít možnost do věci mluvit, připomínkovat, klást dotazy - a to jak v přípravné fázi, tak i co se týká zformulovaného návrhu. Když se exekutiva shodne na nějaké výsledné podobě návrhu, musí s ním vyjít mezi „lid zpravodajský“ a každému vysvětlit, jaké bude jeho budoucí zařazení a co to všechno bude znamenat. Podaří-li se získat pro reformy více jak tři čtvrtiny zpravodajců, má smysl jít s návrhem do Parlamentu. Realizace uzákoněné změny v takovém případě trvá překvapivě krátce a je úspěšná - bez velké újmy na efektivitě. Pokud tedy o ni jde.
Souvislosti
Dle tiskové zprávy Bezpečnostní rada státu schválila a odtajnila transformaci zpravodajských služeb.
Nově by měly být sloučené podle působnosti - civilní a vojenská kontrarozvědka k sobě a stejně i obě rozvědky.
Tisková zpráva nespecifikuje resortní zařazení služeb.
Výhodou jedné sloučené rozvědky proti současnému stavu by bylo komplexní zpracování výstupních informací.
Ředitelé služeb by se podle schváleného návrhu měli zodpovídat vládě.
Kontrola zpravodajských služeb by měla být „dvoustupňová“ - dva poslanecké orgány plus (Jeden? Dva?) nezávislý.
Alternativy
Sjednocená rozvědka by měla patřit do resortu obrany, ale za její aktivity by měl odpovědnost ministr zahraničí.
Sjednocení civilní a vojenské kontrarozvědky by nebylo nejšťastnější, zejména tehdy, kdyby byla zařazená do resortu vnitra, protože by vznikaly kompetenční problémy.
Jednodušším je nechat působit v armádě malou kontrarozvědku
Šlo by o „dvě a půl služby“ - jednu rozvědku, velkou civilní kontrarozvědku a malý kontrarozvědný útvar s působností pouze v resortu obrany.
