Na samém okraji Chotilska, v těsné blízkosti středočeských Slap, stojí vcelku nenápadná industriální budova, která ještě před lety sloužila jako obyčejný sklad brambor. Dnes by ji za všední naopak označil jen naprostý blázen. Její stěny v sobě totiž skrývají temné pirátské jeskyně, jež mají za úkol prověřit zručnost, trpělivost i logiku každého, kdo do nich vstoupí. Ty nejlepší na konci čeká truhla s pokladem. Jak jsme si ale v redakcí sami vyzkoušeli, získat ji rozhodně není jen tak.
Koncept zvaný TEPfactor inspirovaný slavným pořadem Pevnost Boyard v Česku funguje už 12 let. Za tu dobu jej ročně pravidelně vyzkouší celkem 85 tisíc lidí, a to napříč třemi různými zeměmi. Před šesti lety se své působení totiž zakladatel Tomáš Chroust rozhodl rozšířit také do Dubaje a o rok později ještě do Polska. Pomohly mu k tomu hlavně peníze investorů. „Polsko i Dubaj stojí na prodeji dluhopisů TEPfactoru, kdybychom je neprodávali, nemáme šanci expandovat, protože jsme nefinancovatelní bankovním úvěrem,“ vysvětluje nám Chroust ještě před startem hry s tím, že právě v arabské zemi získal jeho koncept několik ocenění.
Že postavit areál plný hlavolamů, tajných chodeb a překážek rozhodně nebude jen tak, je nám jasné při prvním pohledu na jednotlivé úkoly. A potvrzuje to i skutečnost, že hra obvykle trvá několik hodin. Nejdéle ji prý hráči hráli čtvrtinu dne. „Dostat myšlenku na papír trvalo zhruba osm let. Následně se půl roku stavělo,“ přibližuje Chroust, kterého jedna pobočka vyšla zhruba na milion eur, tedy v přepočtu necelých 25 milionů korun. Naštěstí jsou ale lidé za obdobné zážitky ochotní platit, a tak se mu peníze zhruba do tří let vrací.
Bez potu to nepůjde
Proč je koncept v očích zákazníků oblíbený, chápeme pár desítek minut po započetí naší vlastní hry. Perfektně tu totiž funguje lákadlo v podobě neznáma. Ještě větší grády má hra pro soutěživé jedince, které motivují různé stupně obtížnosti, ubíhající čas, viditelné skóre ostatních týmů či překonání vlastních logických nebo fyzických možností. Ostatně, při zdolávání některých úkolů se člověk řádně zapotí.
To zjišťujeme už během druhého z nich, v rámci něhož máme vyběhnout krátkou plochu se zhruba 45stupňovým stoupáním, rychle si zahrát tak trochu nevšední pexeso a následně na čtyřech nohách proběhnout tmavou šachtou zakončenou žebříkem. Ještě předtím ale bylo nutné prolézt skrze „mísu“ falešné kadibudky.
Pandemie jako ruční brzda
Protože se celý areál nachází v uzavřeném prostoru, ihned na mysl padla otázka, jak se na příjmech TEPfactoru před lety asi musela podepsat pandemie. Ostatně, obě zahraniční pobočky vznikly „těsně“ před jejím počátkem, což se, jak uvádí Chroust, negativně podepsalo na růstu firmy.
„Byli jsme rozjetí a najednou se tahalo za ruční brzdu. Opravdu jsem nepočítal s tím, že postavím tři pobočky na třech různých místech na zeměkouli a oni mi je v jeden okamžik všechny zavřou. Naštěstí nám v Polsku během covidu odpustili všechny nájmy,“ vzpomíná.
V rámci seriálu Na vlastní kůži se členové redakce Euro.cz vydávají na zajímavá místa a zkoušejí všední i nevšední činnosti, které rozhodně stojí za to, aby se o nich vzápětí se svými čtenáři podělili. Máte-li pro nás také nějaký dobrý tip, napište nám na redakce@euro.cz.
V Česku nemuseli platit „jen“ první tři měsíce, část nájmu jim pak majitel odložil na později – tedy na dobu, kdy jej budou schopni splácet. „Nebyli jsme schopní vyplácet dluhopisy ani platit úroky. Jakmile naskočily stroje, museli jsme začít splácet všechny dluhy, včetně neuhrazeného nájmu,“ vypráví Chroust s tím, že ačkoli se růst poslední čtyři roky rovná nule, rozhodně má s kolegy v plánu obrat navyšovat.
V budoucnu by navíc rádi přidali ještě jednu zahraniční pobočku, tentokrát v Saúdské Arábii. Další herní areál by pak do budoucna potenciálně mohl vyrůst také v českém Mikulově, kde je kvůli úředním komplikacím výstavba nové provozovny na neurčito pozastavena.
Jako živý organismus
V systému spletitých kamenných chodeb TEPfactoru nás na rozloze 900 metrů čtverečních čeká celkem 25 dveří, které budeme v následujících hodinách odemykat a v časovém limitu plnit úkoly, jež se v jednotlivých místnostech nachází. Od jednoduché košíkové ztížené o clonu v podobě mříží přes souhvězdím inspirovaný hlavolam až po překážky z pneumatik a tajné chodby. Až se nám nechce věřit, že si všechny „atrakce“ v TEPfactoru vymýšleli sami.
„Je to hodně kreativní proces, takže čerpáme inspiraci, kde se dá, třeba i od zákazníků a jejich zpětné vazby. I na základě té místnosti vylepšujeme a posouváme. Je to takový živý organismus,“ zdůrazňuje nám Chroust.
Jakmile se za námi zaklapnou dveře, cíl je jasný: do časového limitu vždy vydedukovat a splnit zadaný úkol. V opačném případě se spustí hlasitý alarm, který nám signalizuje, že jsme neuspěli a místnost musíme neprodleně opustit. Alarm, který jsme si v některých případech poslechli častěji, než bychom si přáli. Naše ego navíc trpí o to víc, když stejné úkoly vidíme plnit skupinky dětí ze základních škol. Na naší obranu je třeba říct, že řada z nich vyžaduje jistou ohebnost, přičemž v mnoha případech je výhodou právě i menší vzrůst. Pokus o výmluvu nám Chrost nicméně bojkotuje. Prý sem vyjma dětí běžně chodí i firmy a jednotlivci napříč věkovými skupinami.
„Říkáme, že TEPfactor je trošku jako olympijské hry, kde barva pleti, náboženství ani sexuální orientace nehrají žádnou roli,“ říká zakladatel s tím, že zatímco některé Čechy může k návštěvě inspirovat právě podobnost s Pevností Boyard, cizinci legendární pořad mnohdy ani neznají. A ti, kteří ano, brzy pochopí, že to žádnou výhodu nepřináší. O pouhou kopii legendární reality show se koneckonců rozhodně nejedná. Z celého projektu naopak cítíme vlastní duši.
Koneckonců tu na rozdíl od Pevnosti Boyard nenajdete ani ikonického Paklíče. Dveře k jednotlivým úkolům tu totiž otevírají elektronické čipy. A digitální jsou pak i samotné indicie, které soutěžícím pomohou otevřít bonusové úkoly. Jejich zdolání hráčům přibližuje finále a také truhlici s pirátským pokladem, jejíž obsah bude odpovídat obtížnosti, jakou si během plnění úkolů zvolili.
Zážitek dobrý, ale…
Ačkoliv je průměrná hrací doba kolem tří hodin, my jsme naše pokusy o získání pokladu vzdali zhruba po dvou a půl. Truhlu jsme nakonec neotevřeli, ale i tak jsme si z místa odnesli alespoň nevšední zážitek a k němu jako bonus i pár modřin (některé uličky byly nečekaně úzké).
Důležité také je, že máme – s trochou nadsázky – náš předčasný odchod na co svést. Hraní nám totiž „ztěžovala“ přítomnost mnoha skupinek školáků, kvůli jejichž vysokému počtu jsme čekání na některé dveře po čase vzdali. Jinak dobrý zážitek ze hry nám sem tam rušil také hlasitý dětský projev. Čímž chceme říct, že mnohem lepší se tak v našich očích zdá naplánovat návštěvu mimo „školní špičku“, anebo na místo dorazit s dostatečně velkou skupinou, která kapacitu TEPfactoru zcela zaplní.
