Vypjatá atmosféra kolem sčítání lidu si vyžádala první oběť. Doktor Milan Aleš, respektovaný demograf, který má nemalou zásluhu na tom, že Český statistický úřad (ČSÚ) je autoritou v oboru, byl pokořujícím způsobem vyhozen na hodinu. Tak usiloval o to, aby smysl sčítání vysvětlil veřejnosti, až se dopustil neobratnosti a omylu: v rozhovoru pro tisk řekl, že úřady samosprávy budou moci porovnávat svou evidenci s údaji získanými při sčítání lidu.
Nervy pracují a atmosféra houstne. V ČSÚ už by se dala krájet. Předsedkyně České demografické společnosti Jitka Rychtaříková nás chlácholí, že nepravdivé údaje uvede při sčítání jen pět procent lidí. Jak na to přišla? Co když to bude polovina? Kdo jde s dobou, šije do sčítání. V dobré společnosti je to stejně nezbytné jako před nedávnem držet palce televizním vzbouřencům. Uvádět nesprávné údaje veřejně předkládají lidem jako formu rezistence starostové, novináři, ekonomičtí experti i samotný předseda Úřadu na ochranu osobních údajů Karel Neuwirt! Sčítání lidu se připravuje od roku 1997 a nyní, pár dní před rozhodným okamžikem, je jeho prestiž tak slabá, že už si nikdo nebude stoprocentně jist, že nevyšla hausnumera…
Do značné míry je to všechno iracionální. Žádné neototalitní porušování lidských práv nebo útok proti soukromí občana sčítání není. Do značné míry je to ale i racionální. Ochrana osobních údajů je vážný problém a vážný předpoklad právních jistot. Tím spíše, že řada státních institucí pravidelně sbírá a bez pardonu vyžaduje daleko kontroverznější údaje než jsou ve sčítacích listech, aniž by se o jejich ochraně mluvilo alespoň zčásti tak vášnivě jako o sčítání lidu. Bude žádoucí, aby diskuse vedla především tímto směrem a nastolila otázku, co vlastně stát o člověku znát chce, co znát může, co znát potřebuje a co za to člověku-občanovi nabízí. Neuwirt se v tomto směru přihlásil k velké odpovědnosti a lze mu než přát, aby jí dokázal dostát.
Nakřáplý image sčítání lidu určitě není důsledkem spiknutí proti Českému statistickému úřadu ani výsledkem organizované záškodnické akce, i když na Invalidovně mohou mít ve slabých chvilkách sklon to takhle chápat. Nejpravděpodobnější vysvětlení se může odvolávat na víceméně živelné mediální rozdmýchání aktuálního tématu, jehož ostří směřuje – jak je ve veřejnosti i sdělovacích prostředcích protivným zvykem – proti státní moci a její administrativní reprezentaci. A zavelet už se nedá, jak je vidět, ani zákonem. Když už jsme u těch médií, tak mediální přípravu sčítání lidu mohou na ČSÚ už dnes s klidným svědomím vyhodnotit jako blamáž. Co se mělo nastolit, nenastolilo se, co se mělo vysvětlovat, vysvětlovalo se pod tlakem. A nepřesvědčivě. A pozdě. Týdeník EURO už informoval (EURO 5/2001), že na poskytování mediálních služeb uzavřel ČSÚ s jednou firmou kontrakt za 4,9 milionu korun. Raději měl ty peníze dát na chudé.
