SOUKROMÉ ŠKOLY Byznysu se vzděláním se v Česku daří: vznikají další soukromé vysoké školy, jazykovkám stále přibývají zákazníci a agentury pořádající firemní kurzy prosperují jako nikdy předtím. I podnikatelé v oblasti školství však mají své problémy. A není jich málo.
SOUKROMÉ ŠKOLY Byznysu se vzděláním se v Česku daří: vznikají další soukromé vysoké školy, jazykovkám stále přibývají zákazníci a agentury pořádající firemní kurzy prosperují jako nikdy předtím. I podnikatelé v oblasti školství však mají své problémy. A není jich málo.
Podnikatelé ve školství si stěžují především na malou podporu státu, vysoké náklady a nedostatek kvalitního personálu. Navzdory těmto problémům v České republice fungují téměř tři desítky soukromých vysokých škol a stovky škol jazykových. Měsíční školné v exkluzivní mateřince se může vyšplhat i k dvaceti tisícům měsíčně, na vysoké může student za celé studium zaplatit až statisíce korun. Podnikat se vzděláním se mnohým vyplácí.
ŠKOLA ZA 12 MILIONŮ ROČNĚ
Všechny vysoké školy, které svým absolventům mohou udělovat tituly, musí od ministerstva školství nejprve získat akreditaci pro daný obor. Postup je následující: Škola podá žádost na ministerstvo, žádost putuje k akreditační komisi a ta požádá příslušnou pracovní skupinu o vyjádření. „Značné množství již existujících soukromých vysokých škol svědčí o tom, že s tím příslušné orgány nedělají velké problémy. Především v případě žádostí o akreditaci bakalářského studia. Navíc hlad po vzdělání je stále veliký, koneckonců za situace, kdy se u některých oborů dostane na veřejnou vysokou školu každý desátý, se není co divit,“ říká Vladimír Smejkal, bývalý rektor jedné ze soukromých vysokých škol.
Z pohledu laika se tedy založení soukromé školy může zdát jednoduché. Podnikání ve vysokém školství má však i svá úskalí. „Většina úspěšných podnikatelských projektů nevzniká ze dne na den, jsou produktem vývoje. Soukromá škola je velmi složitý organismus, jehož vitalita závisí na dokonalé součinnosti každé buňky. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem spočívá zpravidla v talentovaném vedení a obětavém výkonném týmu, vizionářském duchu a spoustě tvrdé práce,“ vysvětluje David Špidlen z vysoké školy Bankovní institut.
Základním problémem jsou pochopitelně peníze. „Podle mého názoru jsou náklady nemalé. Samozřejmě mnoho záleží na tom, kde a za jakých podmínek škola sídlí, zda a jaké potřebuje vybavení. Jinak je tomu u ekonomie a absolutně jinak u medicínských oborů. Nicméně myslím, že se budeme pohybovat v sedmi, možná i osmimístných částkách,“ říká Smejkal.
Zatímco náklady na založení a chod soukromé vysoké školy jsou ve srovnání s většinou jiných oborů podnikání vysoké, jedinou přípustnou možností, jak si mohou tito podnikatelé vydělat, je školné. „Naše příjmy můžeme znázornit následujícím způsobem: Školné na jednoho studenta je 60 tisíc korun za rok a máme 200 studentů, což je obrat 12 milionů korun,“ prozrazuje Václav Krištof, výkonný ředitel Literární akademie. Tato soukromá škola přitom patří k mediálně nejznámějším.
BAŤA JAKO UČITEL JE PRŮŠVIH
Vedle finančních problémů se soukromé školy často potýkají s personálními problémy. „Je třeba udržovat či spíše neustále zkvalitňovat personální složení vyučujících, a to nejen papírově tak, abyste vyhověli požadavkům akreditační komise, ale i ve skutečnosti, aby opravdu výuka k něčemu vypadala a absolventi uspěli na trhu práce,“ vysvětluje Smejkal. K získání akreditace je nutné mít dostatečný počet profesorů a docentů. Ti jsou na trhu práce vyloženě nedostatkovým zbožím. „Habilitovat se či získat jmenování profesorem je možné pouze a jen na veřejných vysokých školách. Myslím, že publikační činnost a výsledky v praxi by měly mít vyšší váhu. Momentální situace je taková, že zaměstnat jako vyučujícího Tomáše Baťu je z hlediska dnešních kritérií dvojnásobný průšvih: není ani PhD., natož docent, a navíc je to starobní důchodce,“ vysvětluje Smejkal. Naráží tím na skutečnost, že ani sebeúspěšnější praxe v tomto oboru podnikání nenahradí akademické tituly.
Dalším zádrhelem byznysu ve vysokém školství je fakt, že většina soukromých škol má statut obecně prospěšné společnosti a její zisk tedy nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců. Skutečnost je však podle Smejkala trochu jiná. „Pravdou je, že vidím-li rektory či rektorky soukromých vysokých škol si pořizovat mercedesy za takřka tři miliony korun, začínám o tomto pochybovat. Já jsem jezdil ve fordu nižší třídy se základním, dalo by se říci nejzákladnějším vybavením, a neustále jsem tlačil na majitele školy, aby se zvyšovaly odměny učitelům,“ popisuje svou zkušenost bývalý rektor Smejkal.
Z JAZYKŮ JE HITEM FRANCOUZŠTINA
Kromě soukromých vysokých škol jsou mezi podnikateli velmi populární také školy jazykové. V Česku jich existují stovky a mají různou kvalitu. „Trh s jazyky je nasycen, ale stále vznikají nové školy a jiné naopak zanikají či fúzují, takže může vzniknout dojem, že nové subjekty trh rozšiřují. Navíc se poptávka po výuce jazyků více specifikuje a je třeba nabízet například výuku zaměřenou na složení zkoušek či profesní použití,“ vysvětluje Andrea Křížková, předsedkyně Asociace jazykových škol České republiky.
Čím dál větší oblibě se prý kromě angličtiny těší také francouzština. Poptávku po jazycích totiž ovlivňuje blížící se předsednictví Česka v Evropské unii. Otevřít si školu specializovanou právě na francouzštinu se dá považovat za dobrý obchodní tah. Je však třeba vše ekonomicky řádně rozvážit. Jazykové školy v současné době totiž trápí trend snižování nákladů při korporátní výuce, tedy při výuce přímo na pracovišti. „Při mnohých výběrových řízeních je kritériem cena a naše asociace se od svého vzniku snaží vysvětlit, že je důležité hlídat při výuce také kvalitu,“ vysvětluje Křížková.
STÁT FIRMY VE ŠKOLSTVÍ NEPODPORUJE Podnikatelé v oblasti vzdělávání mají těžký úděl. Většina oslovených si stěžovala, že je stát příliš nepodporuje. „Udělením akreditace se o nás stát přestal zajímat,“ říká manažerka nejmenované vysoké školy. Přestože se škole daří získávat stále víc studentů a školné se pohybuje v řádech desetitisíců, škola si musela shánět sponzory. Získávání sponzorských darů je časově náročná činnost, která se podnikatelům ve školství příliš nedaří. „Studenti platí školné, s jejich rodiči, na rozdíl od střední školy, nejsme ve styku, takže sponzory sháníme neúspěšně,“ vysvětluje ředitel Literární akademie Krištof. Na další příklad toho, že stát si podnikatelů podnikajících ve školství příliš nehledí, upozorňují jazykové školy. „Univerzity mohou podnikat v oboru, který vyučují. Pak se stává, že katedra cizích jazyků univerzity si otevře jazykovou školu. Je to nefér a nekorektní ze dvou důvodů. Žádná soukromá jazyková škola nemůže jménem konkurovat zavedené a prestižní univerzitě,“ říká Petr Pasek, ředitel společnosti Slůně - svět jazyků. Firmy ve školství navíc musí čelit i jiným překážkám. „Přetrvává zde nesmyslná představa, že vzdělání je cosi, co má rozdávat stát zadarmo. Soukromé školy tak vlastně dělají něco, co je mnohdy prezentováno jako neslušné: vydělávají na vzdělání,“ uzavírá Smejkal. KLADY A ZÁPORY PODNIKÁNÍ VE ŠKOLSTVÍ**
+ stoupající zájem o další vzdělávání
+ ve velkých městech lze uplatňovat vysoké školné (obvyklé rozmezí je 30 až 100 tisíc korun za semestr)
- velmi malá podpora státu
- v oblasti jazykového školství velká konkurence
- soukromé vysoké školy mají vysoké startovací náklady
- nedostatek kvalifikovaného personálu
