Produktivita se nerodí ve školách, ale ve firmách V této rubrice mimořádně oblíbený harvardský profesor a bývalý venezuelský ministr plánování Ricardo Hausmann zase jednou prokazuje, proč ho mám tak rád. To jeho obrazoborectví je, když si vypůjčím adjektivum právě odejitého českého ministra školství, zkrátka lahodné. Tentokrát si vzal na paškál tu nejoblíbenější mantru, jíž se všichni zaklínáme – tedy že klíč k budoucí prosperitě tkví ve vzdělání příští generace.
Hausmann poukazuje na studii svého univerzitního kolegy Lanta Pritchetta, který dospívá k závěru, že vazba mezi vzestupem vzdělávacího kapitálu a souhrnnou produktivitou výrobních faktorů je velká, statisticky velmi významná, ale negativní. Čím to asi tak může být? Pritchett nabízí tři možná vysvětlení. Zaprvé institucionální prostředí a úroveň správy v širokém slova smyslu musely být tak mizerné, že akumulace vzdělanostního kapitálu vůbec nic neznamenala. Zadruhé mezní výnosy ze vzdělání mohly velmi rychle klesnout kvůli rychlému vzestupu nabídky, zatímco poptávka stagnovala. A konečně je zde třetí možnost, a sice že kvalita vzdělání byla tak strašně slabá, že ve skutečnosti vzestup kumulovaných člověkoroků strávených ve školních lavicích nevytvořil žádný dodatečný lidský kapitál. Kombinace těchto faktorů se liší země od země, stejně jako ekonomický dopad vzdělání.
CO SE TO UČÍME?
Tohle muselo vrtat hlavou každému, nejen Hausmannovi a Pritchettovi, kdo se kdy podíval do mezinárodních statistik. Kdyby formální vzdělání bylo rozhodujícím faktorem ekonomického rozvoje, jak by bylo možné, že Ruská federace, ačkoli vykazuje podstatně vyšší procento populace s terciárním vzděláním než třeba Česko, je dodnes citelně chudší nežli my? Pokud by záleželo jen na tomto parametru, Rusko by mělo být stejně bohaté jako Kanada a o čtvrtinu bohatší než Spojené státy. Co se to v těch „vuzech“ učili? Na grafech převzatých ze statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která srovnávala země podle „proškolenosti“ populace, byla Čína úplně na chvostu, a přesto dokázala v posledních pětatřiceti letech růst výrazně rychleji než kdokoli jiný.
Hausmann přitom poukazuje na fakt, že ohromný nárůst formálně vzdělané populace v posledních padesáti letech v podstatě ve všech koutech planety doprovázela výrazně modernější technologie – dneska i na šrílanských rýžovištích běžně vidíte speciální traktory a žací stroje a i v Nigérii má nějakých 40 procent obyvatel přístup k internetu.
Produktivita se podle Hausmanna rodí ve firmách, ne ve školách a je obtížné se s ním o tom přít. V produktivitě mezi firmami samotnými jsou navíc obrovské rozdíly. České ministerstvo průmyslu a obchodu si dělá každoročně docela sofistikované finanční analýzy podnikové sféry (bez finančního sektoru), která zahrnuje všechny velké firmy a výběr malých a středních podniků s významnějšími aktivy. Jde tedy o tu produktivnější část nefinančního sektoru jako celku; představují asi polovinu celkového obratu.
Před pár týdny publikovalo ministerstvo tuto finanční analýzu za rok 2014 a není to zrovna povzbudivé čtení. Necelých 45 procent firem, počítáno podle podílu na obratu, vytváří ekonomickou přidanou hodnotu, tedy jejich rentabilita vlastního kapitálu (ROE) je vyšší než alternativní náklady na vlastní kapitál (ministerstvo si stanovilo laťku na 11 procentech). To jsou ty skutečně konkurenceschopné, které vytvářejí hodnotu pro své majitele. Dalších 38 procent vytváří zisk, ale rentabilita je pod alternativními náklady. Dalších 5,4 procenta firem dosahuje rentability, která je nižší než bezriziková sazba (výnosy z vládních cenných papírů). Zbytek – 11,8 procenta – je ztrátový, a to se díky hospodářskému oživení podíl této nejslabší skupiny meziročně snížil o 4,6 procentního bodu. Spočteno, zváženo je v českém nefinančním sektoru víc než polovina firem, které hodnotu pro vlastníka nevytvářejí, a skoro pětina firem (měřeno podle obratu) kapitál výrazně znehodnocuje. Mrhají zdroji a vážou na sebe nemalou část zaměstnanosti.
Když se podíváte na ty opravdu dobré firmy, které kapitál zhodnocují i s přihlédnutím k nákladům obětované příležitosti, z hlediska vlastnictví, je to tristní: více než tři čtvrtiny (75,4 procenta) představují firmy pod zahraniční kontrolou, necelá pětina jsou soukromé podniky pod domácí kontrolou (19,8 procenta) a zbytek připadá na firmy ovládané státem.
Zase počítáme podle podílu na obratu. V prvoligových firmách nefinančního sektoru přitom pracuje jenom něco přes 420 tisíc lidí.
ČESKO V PASTI
Ricardo Hausmann velmi užitečně připomíná, že jsou to právě současní ekonomicky aktivní lidé, kteří už mají „dostudováno“, a přitom na jejich bedrech závisí a ještě velmi dlouho bude záviset růst produktivity. Pro ně, pro nás potřebujete strategii. Na závěr mi dovolte citovat z mailu, který jsem minulý týden poslal jednomu známému na prakticky totožné téma. Česko se zjevně dostalo do „middle income trap“, tedy pasti středně bohaté země, která se nedovede pohnout dopředu: „Mám moc rád příklad vyššího využívání tuzemské dřevní hmoty v hodnototvorném řetězci. Malé pily s běžným sortimentem, které nedosahují úspor z rozsahu, nikdy neudělají díru do světa, i kdyby dostávaly surovinu levněji. Nikdy nebudou schopny slušně platit zaměstnance, protože zkrátka nedokážou konkurovat velkým a vysoce automatizovaným provozům s násobnou produktivitou. Nábytkáři, kteří nevyrábějí sortiment s vysokou přidanou hodnotou, již tvoří design v kombinaci s vysokou truhlařinou, také nemají šanci proti zemím s polovičními mzdami: kdo dělá komoditu, dostane zaplaceno za komoditu. Specialistům nevadí cena dřeva, protože na celkových nákladech se podílí zlomkem. Podívej se na příběh firmy Petrof, který je v tomhle velmi výstižný – dokud dělali pianina, drtili je Číňani, dnes se zaměřují na fajnové koncertní kousky a najednou to jde. Zbytek je strašně neproduktivní nostalgie. Zvlášť když ji podepíráš dotacemi vlády.“
Tomuhle by Ricardo, a nejen Hausmann, ale i ten David rozuměli. l
ZÁHADA EKONOMICKÉ NÁVRATNOSTI Vzdělání a ekonomická vyspělost. Procento obyvatel s terciárním vzděláním podle věkových skupin (2010 nebo poslední dostupná data)
Česko podstatně zvýšilo dostupnost vysokoškolského vzdělání, otázkou je kvalita a vazba na vzestup národohospodářské produktivity.
O Jižní Koreji lze říct, že sázka na kartu vzdělání byla mimořádná, stejně jako ekonomický vzestup – ještě v roce 1960 byla chudší než africká Ghana.
Rakousko je bohatá země i při relativně malém podílu absolventů vysokých škol v jednotlivých skupinách. Čína má nízký podíl vysokoškoláků na celkové populaci, a přesto dokázala růst rychleji než kdokoli jiný v tomto přehledu.
Kdyby existovala silná pozitivní korelace mezi podílem vysokoškoláků na populaci a ekonomickou vyspělostí, muselo by být Rusko citelně bohatší než Spojené státy.
V českém nefinančním sektoru je víc než polovina firem, které hodnotu pro vlastníka nevytvářejí, a skoro pětina firem kapitál výrazně znehodnocuje. Mrhají zdroji a vážou na sebe nemalou část zaměstnanosti.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz