Vzdor z Kremlu

Moskva nechce být lokajem USA a má velké ambice

Američané, kteří věřili v ruskou podporu, byli šokováni. Prezident Vladimir Putin se od začátku postavil proti americko-britskému útoku v Iráku. Spojeným státům adresoval velmi kritická slova a válku označil za vážnou politickou chybu, která ohrožuje mezinárodní stabilitu.
Na první pohled se Putinův postoj skutečně zdá být velmi překvapivý. Ruský prezident v minulých letech vynaložil značné úsilí při posilování spojeneckého svazku s Amerikou – zvláště v boji proti terorismu. Odborníci očekávali, že po zahájení irácké války v Moskvě převáží ekonomické zájmy. Rusko se mělo připojit k americké akci, aby si udrželo vliv v poválečném Iráku a nepřišlo o ropné kontrakty. Místo toho Rusové označili útok Spojených států za porušení mezinárodního práva a žádali zastavení bojů. Prohlášení ruských představitelů dokonce byla mnohdy vůči USA ostřejší než kritika, která přicházela z Berlína či Paříže.
Někteří analytici (například Brigitte a Christopher Granvilleovi v listu Financial Times) označili ruský postoj za důslednější než francouzský. Moskva totiž odmítala už vojenský zásah NATO v Jugoslávii v roce 1999, který se uskutečnil rovněž bez mandátu OSN.

Putinův pragmatismus.

Bylo by však chybou vyvozovat z Putinových stanovisek, že se Kreml řídí pouze etickými principy. „Musíme jednat pragmaticky a bez zbytečných emocí,“ řekl prezident představitelům ruské Státní Dumy.
Putinovy kroky souvisí s jeho vnitropolitickými zájmy a geopolitickými představami Moskvy. Sám ruský prezident říká, že neopomíjí ani ekonomický rozměr, byť se jeho postoj neřídil snahou o okamžité hospodářské výhody. Pokud bude Rusko úspěšné v politické oblasti, otevřou se mu nové obzory i v ekonomice.
Odmítavé stanovisko k válce posiluje Putina na ruské politické scéně. Nejde ani tak o prezidentské volby v příštím roce – Putinova pozice je dost silná a nikdo dnes neočekává, že by v nich mohl prohrát, ať už bude jeho postoj k americkému útoku jakýkoliv. Důležitější však mohou být parlamentní volby na konci tohoto roku. Prezident si vytváří vlastní politickou základnu, kterou je strana Jednotné Rusko. Ta musí svést tvrdý boj s komunisty, kteří hodně získávají nacionalismem a kritikou sociálních poměrů. Jednotné Rusko je v tomto sice mírnější, ale sází rovněž na patriotismus a odmítání některých hospodářských opatření vlády. Cílem Putina i jemu blízké strany je dát ruským občanům jasně najevo, že Rusko se řídí vlastními, nikoliv americkými zájmy. „Z pohledu Kremlu přinesla irácká válka otázku, zda Spojené státy chtějí Rusko jako svého partnera nebo lokaje,“ napsal list Washington Post.

Ruští muslimové.

V Putinových úvahách hraje důležitou roli skutečnost, že přímo v Rusku žije dvacet milionů muslimů. (Nemluvě o muslimských obyvatelích dalších republik bývalého Sovětského svazu.) Většinou nejde o žádné radikály či islámské fundamentalisty, vůči válce v Iráku se ovšem staví odmítavě. Pro Putina je jejich podpora velmi důležitá i proto, že prezident již dlouho svádí velkou bitvu o vliv Moskvy v regionech Ruska. Největší odstředivé tendence přitom byly právě v oblastech, v nichž žijí muslimové. Nejde pouze o Čečensko, ale také například o Tatarstán či Baškortostán.
Nedávné čečenské referendum, v němž se - jak uvádějí oficiální výsledky - většina obyvatel rozhodla pro novou ústavu a setrvání v Ruské federaci, by mohlo znamenat významný mezník. Řada pozorovatelů sice zpochybňuje regulérnost a výsledky hlasování, nicméně se zdá, že většina Čečenců po tragédiích minulého desetiletí touží především po klidu. Pokud se Putinovi a dnešním čečenským vládcům podaří zavést pořádek, může se největší ruská otevřená rána snad začít pomalu hojit.
Důležitou politickou bitvu svede Kreml v Baškortostánu, kde se blíží prezidentské volby. Už deset let tam pevnou rukou vládne prezident Murtazar Rachimov, který se mnohdy na Moskvu příliš neohlíží. Putinovi lidé by jistě uvítali změnu. Baškortostán je významný i z hlediska zásob ropy, které se v něm nacházejí.

Velmocenský vliv.

V Moskvě se vyskytuje řada úvah o tom, že Putinova politika posílí vliv Ruska ve světě a pomůže obnovit jeho velmocenské postavení. „Rusko posílilo své pozice v očích světového společenství, když se společně s Francií, Německem a Čínou stalo jedním z vůdců protiválečné koalice. A USA utržily zdrcující diplomatickou porážku, ukázalo se, že jsou slabší než my. Analytici navrhují, abychom tento úspěch dále rozvíjeli,“ napsal ruský týdeník Argumenty i Fakty.
Někteří vlastenecky naladění Rusové dokonce mluví o možnosti obnovení „Velkého Ruska“ – společně s Ukrajinou, Běloruskem a Kazachstánem. Ti o něco střízlivější zase vidí šanci na posílení bezpečnostní aliance Ruska s některými zeměmi Společenství nezávislých států (Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem). Dalším krokem by pak mohlo být vytvoření vojensko-politického paktu na části území bývalého Sovětského svazu.
Putinův postoj k válce v Iráku má bezpochyby uklidnit některé představitele ruských bezpečnostních složek a armády, kteří kritizovali prezidenta za to, že po 11. září uvolnil prostor Američanům ve střední Asii a Zakavkazsku. Faktem je, že jednoznačnou podporu Spojeným státům dnes vyjadřují uzbecký diktátor Islam Karimov a gruzínský prezident Eduard Ševardnadze. Karimov spoléhá na americkou podporu v boji proti islámským fundamentalistům, který mu však slouží i jako záminka k potlačování politické opozice. Hodně vnitřních nepřátel má i bývalý sovětský ministr zahraničí z období přestavby Ševardnadze, který dokonce vyčetl Radě bezpečnosti OSN, že nedokáže přijímat rozhodnutí a garantovat mír na planetě.

Trhlin přibývá.

I v Rusku se občas ozývají ti, kteří vidí výsledky současné Putinovy politiky skepticky. Analytik mezinárodních vztahů Andrej Zagorskij považuje za chybu to, že Moskva neustávala ve svých požadavcích na stažení vojáků spojeneckých sil z Iráku. Taková politika by údajně mohla ohrozit ruský vliv po válce a také dále nahlodat význam OSN. Zagorskij rovněž tvrdí, že Rusko bude čelit nepříjemným následkům, pokud „bude ignorovat národní zájmy a ničit strategické partnerství se Spojenými státy“.
Dohady o hrozbě vážné a dlouhodobější roztržky mezi Moskvou a Washingtonem zesílily v minulých dnech, když se obě strany pustily do obviňování druhé strany a výhrůžek. Američané vyčetli Rusům, že do Iráku ilegálně posílali zbraně a že zdržují ratifikaci smlouvy o snižování arzenálů jaderných zbraní. Rusku se nelíbily přelety amerických letadel nad Gruzií v blízkosti ruských hranic a obvinilo Američany, že používají některé zbraně v rozporu s dřívějšími smlouvami o odzbrojení.
Role jestřába na ruské politické scéně se tentokrát ujal ministr obrany Sergej Ivanov. Prohlásil, že Rusko musí na současnou situaci reagovat posílením svých ozbrojených sil. Ivanov citoval cara Alexandra III., jenž kdysi pravil, že „Rusko má pouze dva spolehlivé spojence – pozemní vojsko a námořnictvo.“

Čas holubic.

Jenže se zdá, že ve Washingtonu i v Moskvě je stále více holubic než jestřábů – alespoň pokud jde o rusko-americké vztahy. Ty jsou totiž pro obě strany strategickou prioritou. Hospodářské vztahy s Amerikou jsou klíčové pro ruskou ekonomiku, pro Spojené státy je zase Moskva nepostradatelným spojencem v boji proti terorismu. Americký prezident George Bush a jeho poradci nikdy nevnímali Rusko (na rozdíl od Číny) jako protivníka či nepřítele. Po 11. září 2001 už bylo naprosto jasné, že v něm naopak vidí spřátelenou zemi.
„Když se Rusko přidalo k Francii, bylo to pro Ameriku velmi znervózňující, ale je to zvládnutelné. To se dá odpustit,“ říkají experti z amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia.
Vladimir Putin by tak mohl dosáhnout svého cíle: Zvětší manévrovací prostor Ruska na mezinárodní scéně, aniž by dlouhodobě přišel o přízeň Washingtonu. Koneckonců i ruské ekonomické zájmy v Iráku by nemusely přijít zkrátka – byť Kreml evidentně připravoval zemi na to, že nelze vyloučit ani opačnou variantu. V tom případě by Putinovi lidé argumentovali tím, že ruské kontrakty uzavřené za nynějšího iráckého režimu stejně neměly žádnou perspektivu. I Sergej Ivanov ostatně prohlásil, že Saddám Husajn by své dluhy Rusku nikdy nezaplatil.