Vasil Mohorita byl předsedou Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a také poslancem České národní rady. Jako vyučený automechanik vychodil elitní Vysokou školu politickou, a dokonce odjel i na studia do Moskvy na Vysokou školu komsomolskou. V listopadu 1989 se stal členem nejužšího stranického politbyra (předsednictvo ÚV KSČ). Vlak za politickou mocí ale náhle vykolejil a Mohorita se ocitl uprostřed víru nových pořádků. Ba co víc. On se na nich přímo podílel. Byl to on, kdo povoloval shromáždění studentů 17. listopadu na Albertově. Dokonce sám na protest dorazil.
„Šel jsem tam a stál pod transparentem Jakeše do koše - nestoupl jsem si tam schválně. Kdybych si tam stoupl schválně, tak by druhý den ve svodných informacích StB byla informace, že se taky cpu na místo generálního tajemníka a jenom používám jiné metody než Štěpán, Adamec, Hegenbart, Štrougal,“ vzpomíná na historické chvíle dnes někdejší mocný aparátčík.
„Naproti mně stál takový menší chlapík. A celou dobu na mě zíral. Stál zády k místu, odkud mluvili zástupci studentů. Jako jediný. Nevím, kdo to byl, ani proč jsem ho tak zaujal. Strávili jsme spolu příjemnou chvilku. Beze slov. Do té doby, než se průvod dal do pohybu. Šel jsem s průvodem až skoro k Vyšehradu. Vše probíhalo pokojně a podle plánu, a tak nebyl důvod se zdržovat. Měl jsem práci na stanovách SSM, jak mi uložila konference. Udělat z SSM pluralitní a demokratickou organizaci, jak tomu bylo v roce 1968,“ líčí Mohorita ve svých vzpomínkách.
Ze SSM už demokratickou organizaci udělat nestačil. Vše mělo možná rychlejší spád, než by si on sám přál. Během revoluce byl ještě výraznou postavou, podílel se na dojednávání převzetí moci se zástupci Občanského fóra včetně Václava Havla, jehož zvolení do funkce prý podle svých slov „významnou měrou zorganizoval“.
Přečtěte si:
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Po sametové revoluci ještě krátce působil jako místopředseda KSČ a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Později byl ještě členem Demokratické strany práce a předsedou Strany demokratického socialismu. Pak se ale z politiky nadobro stáhl. Začal podnikat. Nejprve se mu dařilo, měl vilu s bazénem, jezdil v luxusní limuzíně, a dokonce koupil i fotbalový klub Bohemians Praha. Ve druhé polovině 90. let podnikal mimo jiné s krymskými Rusy ve společnosti Jamiko, s pozdějším poslancem za ČSSD Františkem Adámkem působil ve společnosti CIS Group a jednu dobu byl ve spojení s firmami a lidmi, kteří stáli za vytunelováním CS Fondů, a to včetně Petra Sisáka, který byl odsouzen a obviněn v řadě hospodářských kauz. Právě v době vyšetřování osudu CS Fondů přišel Mohoritův byznysový pád. V tu chvíli ale zároveň začíná asi nejzajímavější část jeho života.
Šabat šalom
Nejprve ještě nějakou dobu působil jako ředitel odboru vnějších vztahů Zbrojovky Brno. Ale profesní i politický krach ho nakonec dostal do Londýna a také do skotského Edinburghu, kde se živil mytím nádobí v restauracích či sběrem jablek. Mohorita postupem let prošel i velkým ideologickým vývojem. Z někdejšího komunistického aparátčíka a zavilého přítele SSSR se stal přesvědčený amerikanista a sionista. Podporoval americký radar v Brdech a upozorňoval na nebezpečí putinovského režimu.
Mohorita má zřejmě díky předkům židovské kořeny, i jeho příjmení je upravené. Původně se jeho předci z Podkarpatské Rusi jmenovali Meyer (rodné příjmení Mohoritova otce). A tak si Mohorita začal říkat Ben Vasco Meier. „Otec byl z Podkarpatské Rusi z obce Mižhirja, za Československa Volové. Jeho rodiče jsem nikdy nepoznal. Matka zemřela za velké krize a jeho otec v padesátých letech, kdy už byla Podkarpatská Rus součástí Sovětského svazu. Naše příjmení se nachází na seznamu židovských příjmení. Otec byl ale pokřtěn jako řecký katolík stejně jako jeho rodiče a matka jako římský katolík stejně jako její rodiče,“ popisuje Mohorita.
I na základě svých pravděpodobných židovských kořenů se rozhodl, že odjede do Izraele. Uchytil se tam jako dobrovolník u izraelských ozbrojených sil (Israel Defense Forces) a absolvoval celkem deset třítýdenních pobytů na různých vojenských základnách po Izraeli. Posléze se zase vrátil do Prahy, kde pracoval až do odchodu do důchodu jako uklízeč v centru města. Do Izraele se ale pravidelně vrací.
Nepracuji zadarmo
Mohorita dnes působí při konverzaci trochu zahořklým dojmem. Věnuje se svým webovým stránkám, kde popisuje různé kapitoly svého života, a také je velmi aktivní na sociálních sítích. Žádost o delší rozhovor odmítl. „Velmi mě zajímá, komu mám pomáhat v jeho podnikatelském záměru. Nepracuji zadarmo. Sorry jako!!!“ odpověděl na otázku, zda by souhlasil s velkým rozhovorem o jeho minulém i současném životě. „Vše navíc musí být něco za něco,“ dodal později. Jakou částku by si případně za rozhovor naúčtoval, už ale neupřesnil.
30 let od pádu berlínské zdi: Němci si pochvalují svobodu slova i lepší hospodářskou situaci
Mohorita občas působí trochu zmateně. A to jak ve svých vzpomínkách na vlastním webu, tak i při neoficiálním rozhovoru. „Nebudu přispívat k úspěchu lidem, kteří tu vládnou a kteří mě dehonestovali při plnění úkolů od rasistické a komunistické StB a KGB a ČSLA. Zavraždili mi rodiče a mě se pokoušeli zabít před i po mojí revoluci,“ napsal Mohorita, proč už se nechce dlouze vyjadřovat v médiích. Mohoritovi rodiče zemřeli v pražských nemocnicích právě v době, kdy se mu přestalo dařit v podnikání. I to mohl být podle jeho dřívějších přátel, s nimiž týdeník Euro hovořil, důvodem, proč na přelomu století zcela změnil přístup k životu a osvojil si jiné hodnoty než předtím.
„Píšu teď přípravu na své paměti a jinak jsem uklízečka na penzi,“ popisuje Mohorita, čím se aktuálně ve svých sedmašedesáti letech zabývá. Tedy kromě toho, že žije s přesvědčením o jakési zvláštní podobě současného světa. Česko podle něj od roku 1993 okupuje KGB. Zeman, Klaus i Babiš jsou prý součástí plánu, kterým „někdo zvenčí“ řídí tuzemskou politiku. Mohorita všude vidí nějaké agenty a nic se podle něj neděje jen tak. Všechno má svůj smysl a někdo to řídí.
Osud nomenklaturních kádrů, kterým strana už předem narýsovala jejich životní dráhu, může být zkrátka ve svobodném světě poněkud komplikovaný.
Čtěte esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Dále čtěte:
Bez odvahy Čechů by nebylo sjednocení Německa, prohlásil Steinmeier
Komentář: Vzpomínání na Zeď
Německo je Čechům vděčné za jejich roli při pádu zdi, řekl bývalý kancléř Schröder
