Sociální demokraté by samozřejmě moc rádi slyšeli, že za osm let vlády připravili Českou republiku na zavedení společné evropské měny. Mají zřejmě pocit, že pro voliče je euro měřítkem evropské vyspělosti. Jejich přání však zůstanou oslyšena, a mohou si za to jen a pouze oni sami.
Nejdůležitější domácí úkol, který zůstal občanům teto země dlužen v roce 2002 už Miloš Zeman, nesplnili ani tři následující premiéři. Veřejné finance sice podstoupily kosmetické změny, zvedly se daně a vysoký růst, který se stal údělem celého regionu od Aše až po Tallinn, dočasně poléčil chronickou deficitnost hospodaření českého státu.
To však vůbec neznamená, že by bylo možné říci, že české hospodářství je připraveno vzdát se vlastní měnové politiky a bouřím na mezinárodních trzích čelit jen s kormidelníkem u kola trezoru státní kasy. Zvláště, když se nikdo nebaví o tom, kdy je takový krok nejlepší udělat a proč. Naopak pochybovači, kteří říkají, že není důvod do eurozóny spěchat, jsou okřikováni a umlčováni jako nepřátelé lidu, nebo alespoň Lidového domu.
Přesto je legitimní vážit na vahách přínosy a náklady zavedení společné měny. Na jedné misce jsou likvidace kurzových rizik a snížení transakčních nákladů pro podniky. To platí nepochybně. Druhou výhodou by mělo být dlouhodobé udržování nízkých úrokových měr a inflace. To ale neplatí, protože v Česku jsou již dlouho úroky nižší než v eurozóně a zavedení eura bude nevyhnutelně znamenat, byť mírné, ale přesto citelné zvýšení inflace. Je totiž logické, že cenové hladiny, ale i ekonomická výkonnost naše a evropská, se musí dlouhodobě sbližovat. Zatím se to děje zpevňováním reálného kurzu koruny vůči euru o dvě až tři procenta ročně. Až žádný kurz nebude, bude se muset tento jev projevit vyšší inflací. Zase o ona dvě až tři procenta.
Na misce nákladů zatěžuje zavedení eura ztráta měnové politiky, která může v případě vnějších šoků nabídnout ekonomice v potížích záchranný kurz oslabení měny.
Kritici eura často dokumentují, že právě od likvidace národních měn se datuje období stagnace a hospodářských potíží západní Evropy. Je to asi trochu nespravedlivé. Samotné euro za to nemůže. Mohou za to národní vlády, které nepřizpůsobily svou hodpodářskou politiku nové realitě. Zachování nepřiměřené ochrany zaměstnanců, obrovské a zničující sociální výdaje a ochranářská politika vedly k tomu, že se některé euroekonomiky jen obtížně vyrovnávají s neexistencí volatilního devizového kurzu. Názorným příkladem je Itálie, kde frustrace z neúspěšné hospodářské politiky vede populistické strany k pochybám o celém projektu evropské měny.
Tato frustrace však svírá i další země a je kořenem nedávného velmi neprozřetelného a krátkzrakého vykastrování Paktu stability. Současná míra koordinace hospodářských politik zemí eurozóny tak byla významně oslabena a v případě větších hospodářských potíží může ohrožovat samotnou existenci eura.
A budoucnost společné měny je mimochodem další téma, které by mělo být součástí diskusí o tom, kdy a jak se bude i v Česku platit za rohlíky a mléko evropskými bankovkami. Leč diskuse se nevede.
Nakonec žádná velká tragédie to není. Času na rozhodování a argumentaci zastánců i odpůrců eura je ještě dost. Především díky definitivnímu pohřbení všech slibovaných reforem a systematické devastaci pracovního trhu po vzoru těch nejskostnatělejších evropských zemí.
Na skutečné změny však už mnoho času není. Každý měsíc zpoždění stojí hodně peněz. Ať už jde o penze, zdravotnictví, sociální systém či neuvěřitelně drahou státní správu. To vše je třeba dát do pořádku ne proto, že hodláme zavádět euro, ale proto, že pokud chceme žít v prosperující zemi, v níž se lidem dobře daří, musíme být schopni i mimo eurozónu pružně reagovat na měnící se požadavký světových trhů. Pak ale musíme zapomenout na Sobotky a Paroubky. S těmi budeme vždy nepřipraveni a diskuse, zda euro bude v roce 2009, 2010 či 2020, bude zcela bezpředmětná, byť se právě oni tváři jako ti správní pionýrští průkopníci.
