Kdyby mělo průkopnictví vlastní metriku a žebříčky, Patrik Vrbovský by
okupoval přední příčky ve slovenském i českém hudebním průmyslu. Na přelomu
tisíciletí naskočil do vlaku, ze kterého odmítl vystoupit, a postupně se stal
jedním z nejúspěšnějších hudebníků v česko-slovenském šoubyznysu. A pro mnohé
zároveň nejnenáviděnějším.
Svou image postavil z velké části na luxusním životním stylu a bohatství v
době, kdy to u tuzemských raperů nebylo trendem jako dnes. To vše s příběhem
člověka, který se sám vypracoval ze sídliště až na vrchol. Jako jeden z prvních
naplno využil obrovský potenciál marketingu na sociálních sítích nebo prodeje
limitovaných edicí.
Vrbovský proboural mantinely mezi hiphopovou subkulturou a mainstreamem, což
zachycuje i nový dokumentární film Rytmus: Tempos. „Když jsem lidem řekl, že se
jednou stanu úspěšným raperem, tak jsem pro ně byl ufon. Často reagovali, ať
držím zobák a radši si najdu robotu,“ vzpomíná Rytmus v rozhovoru pro týdeník
Euro, který vznikl jen týden před uvedením snímku do českých kin.
Jaké bylo žít Ameriku na Slovensku v devadesátých letech?
Připadal jsem si nepochopený. Úplně nepochopený. Myslím, že mi rozuměli tak dva lidi u nás ve městě a dalších deset ve zbytku Slovenska. Vnímal jsem, že žijeme v postkomunistické zemi, ale nepřemýšlel nad tím, jak dlouho bude trvat, než se něco změní. Žil jsem tady a teď. Hiphop mě naplňoval a pomalu se přidávali další lidi. Vybavuju si, když jsem po půlroce potkal dalšího týpka s kšiltovkou a hiphopovými hadry. Všechny trendy, co přicházely ze Západu, jsem hltal a snažil se je napodobovat.
Je pro mladého člověka důležité jít proti proudu a tak trochu vytvářet
vzdor?
Někdo má štěstí, že může vyrůstat v rodině, kde mu všichni přejí a podporují
ho. Anebo se můžeš ocitnout v rodině nebo společnosti, která tě demotivuje,
odsuzuje a vysmívá se ti. V takovém případě je vzdor důležitý. Dá ti do života
motor a můžeš si stát za tím, co tě dělá šťastným. Vždycky jsem se chtěl
projevit sám za sebe, ne podle toho, co chtěl někdo jiný.
Pro vás se tímhle vzdorem stal rap. Stále platí, že se po probuzení
těšíte, až si pustíte novou hudbu?
Tomu ver! Teď když jsem se stal otcem, už nemůžu žít jako svobodný bohémský raper. Ale tuhle obsesi mám furt, nemůžu bez ní být. Od devadesátých let nonstop každý den poslouchám, hned když vstanu nebo sednu do auta. Můj syn se hodně chytá na hudbu, takže mu pouštím všechno možné. Zdědil moje geny, dokáže jen sedět a poslouchat písničky. Nic okolo v tu chvíli neexistuje.
Takže vás vášeň nikdy neopustila?
Nikdy. Kdyby se to stalo, tak je zle. Na hudbě jsem postavil celý svůj život
i kariéru. Díky ní jsem na sobě zapracoval i jako člověk. Rap je pro mě spasení
a víra. Když jsem měl doma problémy, tak jsem si pustil klipy a studoval, jak
se to má dělat. V ten moment mě to extrémně naplňovalo, neřešil jsem peníze ani
slávu.
Kdy jste si uvědomil, že rap a vše okolo něj je tím, co vás bude živit?
Když si člověk uvědomí, že má nějaký talent, tak se postupně dostane do
levelu, kdy si je jistý, že to dělá dobře. V roce 2005 jsem skončil s jobem v
kasinu a bylo to hop nebo trop. Už i šéf viděl, že se mnohem víc věnuju hudbě a
chodím míň do práce. O rok později vyšla moje první sólová deska Bengoro a
rozjel se vlak, ze kterého už jsem nikdy nechtěl vystoupit.
Na cestě vás ale téměř od začátku doprovází i spousta kritiky…
Znám asi všechny typy haterů. Od devadesátek přes první internetové
komentáře až po bulvární novináře. Myslím, že mám skvěle načtenou jejich
psychologii. Vím přesně, co udělat, abych jejich slova otočil proti nim a ještě
víc je u toho rozčílil. Rap má hodně posunuté hranice, takže může být až
extrémně drzý. Zároveň jsem vždy živil dva tábory, kdykoli jsem vydal novou
skladbu, věděl jsem, že si ji poslechnou i odpůrci.
Kdy jste od někoho poprvé slyšel nadávku, že jste se zaprodal?
Už v roce 2003, kdy jsme s Kontrafaktem vydali Dáva mi a ovládli několik
hitparád. „Jak je možné, že máte v televizi klip?! Jste komerční,“ vyčítali
nám. Tehdy nás úplně odepsaly slovenské hiphopové weby. Pak se ale ukázalo, že
jsme scéně zásadně pomohli a do půl roku to začali opakovat ostatní.
Rapeři najednou chtěli točit klipy, mít sponzory a vydělávat peníze. Slováci
nebyli zvyklí na to, že se může v postkomunistické zemi objevit někdo, kdo má
svůj sen a chce něčeho dosáhnout. Nebylo to běžné a málokdo věděl, co znamená
třeba taková motivace.
Považujete se za prvního hudebníka u nás, který svou image postavil na
luxusních značkách a bohatství?
Pokud jde o trendy amerického šoubyznysu, předvádění drahých tenisek a
majetku ve videoklipech, tak určitě ano. Začal jsem to dělat, už když se
rozjížděl YouTube. Tu platformu jsem vnímal nejen jako hudebník, ale i jako
producent a režisér vlastní reality show.
Dnes je přitom úplně běžné, že umělci na YouTube předvádějí, za kolik
desítek tisíc si koupili outfit a jak dobře se jim žije.
Přesně tak, v USA tohle bylo úplně běžné už před patnácti lety. Chtěl jsem být jako oni a držet stejnou úroveň. Když jsem v roce 2010 nosil Louis Vuitton nebo se vyfotil, jak držím tenisky Gucci, tak to lidi vytáčelo. Pro generaci současných raperů na Slovensku už je to normálka.
Co zapříčinilo, že se u nás muzikanti přestali bát mluvit o tom, kolik
vydělávají peněz?
Zlomilo se to, když rapery reálně začal živit rap. Hudba jim konečně
přinášela hmatatelné peníze. V rámci Slovenska a Česka na tomhle boomu v první
fázi asi nejvíc vydělal náš label Tvoj Tatko Records. Přitom nastupovala nová
generace, kterou ode mě dělilo minimálně deset let.
Potřebovali se jen přiblížit třicítce, aby jejich tvorba a talent měly
skutečnou váhu. Slovenské rapery, jako jsou Separ nebo Majk Spirit, potkal
největší úspěch okolo třicítky. Jakmile se jejich kariéra pořádně rozjela, tak
začali dělat to, co já tehdy. Když si předtím někdo z nich do klipu vypůjčil
cizí auto, vynadal jsem jim.
Proč?
Nelíbí se mi, když někdo ukazuje, co není pravda. Když je někdo fake, tak
většinou zklame své fanoušky. Já jsem vždy ukazoval reálný život, který žiju
díky rapu. Proto to má váhu, ale zároveň vzbuzuje kontroverzi. Lidé si říkali,
co to melu, ale pak zjistili, že říkám pravdu a někoho tím dokážu inspirovat.
Když řekneš, že sis koupil prstýnek, asi to nikoho nebude zajímat. Ale když
v devadesátých letech nemáš nic a jen sníš, načež o dekádu později přijedeš
bavorákem, ukážeš zlatý řetěz a svůj nový dům, tak tvé sdělení dostane
obrovskou váhu. V našem šoubyznysu to ještě nebylo běžné.
Šlo vám tedy i o motivaci ostatních?
Snažil jsem se všechno dělat tak dobře, aby i závistivým lidem došlo, že
nemají pravdu. Když na pódiu uděláš show jako pán nebo natočíš
nejpropracovanější klip a posuneš tím celou scénu dál, tak proti tomu nic nezmůže
ani armáda závistivců a bulvárních novinářů. Měl jsem v sobě vždy obrovskou
sebejistotu, chtěl jsem nastavit novou laťku a udávat trendy.
V jaké fázi kariéry jste začal myslet na marketing, který jde dneska s
jakoukoli formou umění ruku v ruce?
Hned v počátcích Kontrafaktu. Měl jsem jasnou představu, jak má vypadat rapová skupina a detailně jsem zmapoval slovenskou i českou scénu. Později jsem si víc uvědomoval, že existuje Patrik Vrbovský a vedle něj vybudovaný charakter jménem Rytmus. Nový rozměr to dostalo, když jsem se pořádně dostal do šoubyznysu.
| Patrik „Rytmus“ Vrbovský (43) |
| • Nepřehlédnutelný raper začínal v rámci kolektivů Big Stone nebo Geto Gangs3. V roce 1994 vyhrál freestylovou soutěž Bitka slov. Poté se zviditelnil v projektu Zvuk ulice.
• V devadesátých letech spolupracoval se skupinami Názov stavby a Trosky. Proslavil se ale především jako člen skupiny Kontrafakt po boku Ega a DJ Anyse. • Od roku 2006 má vlastní vydavatelství Tvoj Tatko Records. ? • Druhé sólové desky Kral z roku 2009 se prodalo více než 40 tisíc kopií. Rytmusovo dosud poslední album Krstný Otec se na Slovensku stalo sedmkrát platinovým. • Do povědomí českého publika se zapsal i jako kontroverzní porotce druhé řady televizní talentové soutěže Česko Slovenská SuperStar. • V roce 2013 dal vzniknout kolekci oblečení JBMNT . Tehdejší merchandise Kontrafakt nastartoval komerčně úspěšný fenomén, ze kterého chce Rytmus nyní vybudovat svou módní značku. • V červenci 2019 se Vrbovskému a jeho partnerce Jasmině Alagič narodil syn Sanel. |
Mnoho lidí, kteří neposlouchají rap, vás poprvé zaregistrovalo jako
porotce SuperStar v roce 2011. Jak vzpomínáte na tuto srážku s televizním
mainstreamem?
Nejdřív mě to vlastně bavilo. Potom mi došlo, že režisér a štáb uměle
strojili situace, aby došlo k nějaké kontroverzi. Chtěli, aby mi naložil Mareš
nebo někdo ze soutěžících. Hodně mě to znechutilo.
Pamatuju si, že se dávaly pokuty, když nepřijdeš na natáčení. V jednu chvíli
jsem se téměř rozhodl, že to radši doplatím a už tam nikdy nepřijdu. Lidé se zároveň
pohoršovali, jak může být Rytmus v porotě, když neumí zpívat. Tak jsem ze
srandy rozjel diskusi, že vydám album s názvem Najlepší spevák na svete…
Ale mám radost, že jsem si něco takového vyzkoušel a otevřel další dveře
ostatním raperům. Po mně se do pozice porotců v talentových soutěžích dostali
Spirit nebo Kali a bude jich určitě přibývat.
Měl jste v tu dobu pocit, že jste dosáhl komerčního vrcholu?
Párkrát mě to napadlo. Už jsem za sebou měl dvě alba Kontrafaktu, úspěšný
sólový debut Bengoro a hlavně desku Kral, které se prodalo na tu dobu šílených
40 tisíc kopií. Byl to obrovský skok.
V devadesátých letech jsem jezdil na kole po Piešťanech a najednou ze mě
byla šoubyznysová postava číslo jedna. Rozebíral mě bulvár a každý nový klip
generoval obrovská čísla sledovanosti. Navíc jsem rozjel vlastní vydavatelství
a znal svou cenu, měl jsem jeden z největších koncertních honorářů u nás.
A potom lidi začali ve velkém nosit i váš merchandise. Jaký příběh
předchází brandu JBMNT?
Myslím, že jsme přinesli nový klíč, jak se dá v rapu vydělat na merchandise.
Postavili jsme to na sociálních sítích a propojili se s Ruka Hore, což je dnes
zásadní firma v distribuci oblečení a desek. Vše začalo, když jsem si na
koncert vzal černou mikinu s malou korunou a nápisem „Kontrafakt navždy“ na
podporu našeho chystaného alba. Na Facebook jsem nahrál fotku a spousta
fanoušků mi napsala, že by takovou mikinu chtěla.
Došlo mi, že by jen stačilo přidat link, kde si ji může koupit kdokoli. Zanedlouho se prodaly tisíce mikin, pak už jsem jasně věděl, co dál. Přišly první trička a mikiny JBMNT, se kterými jsme rozbili e-shop a doteď patří k nejprodávanějším produktům Ruka Hore.
Jak to pokračuje nyní?
JBMNT vznikl jako merchandise podle jednoho songu. Chytlo to masivní vlnu, žilo
vlastním životem a způsobilo malou revoluci. Ve správnou dobu na správném
místě. Teď chci z toho, co začalo jako merch, udělat plnohodnotnou módní značku
s názvem JBMNT. Jednou za čas nechám vyrobit pár kusů v limitované propracované
edici tak, aby to neměl úplně každý. I kdybych nepůsobil v šoubyznysu, tak mám
módu rád a těší mě, že je součástí mojí práce.
Tomu se věnuje nový film Rytmus: Tempos. Pracujete i na novém albu?
Kvůli současné situaci ve světě jsem trochu skeptický. Chtěl bych vydat
velikánskou desku, kterou doplní turné a všechno, co k tomu patří. Hodně nad
tím přemýšlím, ale určitě něco ještě letos vydám. Co se filmu týče, je mi
vlastně jedno, jakou bude mít sledovanost. Uvědomuju si, jak se to teď má s
návštěvností kin. Mám obrovskou radost, že jsme ho společně s Red Bullem
natočili. Vznikl hlavně pro mého syna a fanoušky.
Když se s odstupem času ohlédnete, máte pocit, že vám popularita něco
vzala?
Sláva člověka určitě připraví o některé věci, ale já si to tak vybral. Je to
pro mě přirozené. Na veřejnosti se ke mně strhává větší pozornost, ale doma rád
vypnu a užívám si soukromí. Kdyby mi něco chybělo, mohl bych si hned smazat
Instagram, přestat nahrávat hudbu, odstěhovat se na vesnici a být normální
Patrik Vrbovský.
Splnil jste si všechny sny?
Většinu ano, ale vlak jede dál. Vyzkoušel jsem v rapu všechno a absolvoval několik skoků do neznáma. Zpíval jsem, byl jsem cíleně komerční a pustil se i do alternativních projektů. Teď přijde etapa s názvem „jak stárne raper“. To je můj další hudební cíl. Držet si úroveň.
Autor je spolupracovníkem redakce
