Od devatenácti vystupoval po kabaretech jako kouzelník. Po šesti letech čarování absolvoval prestižní školu pro vizážisty Chauveau v Paříži a rozhodl se změnit kariéru. Přihlásil se na místo vizážisty u společnosti Bourjois, která hledala jen měsíční záskok. Uplynulo dvacet let.
Nyní je Max Herlant hlavním vizážistou, tvůrcem „looků“ a barevné módní linie firmy, která patří ke kosmetické špičce od 60. let 19. století. Jeho péči vyhledávají přirozeně top-modelky, jako Adriana Karembeu-Sklenaříková, Amber Valetta či Karen Mulder, líčil však i španělskou královnu či Hillary Clintonovou a další první dámy, princezny a hvězdy show-businessu.
Poprvé navštívil Prahu v roce 1997, kdy líčil vítězku soutěže Miss České republiky. Koncem května Max Herlant přijel podruhé, představit novou kolekci dekorativní kosmetiky Bourjois. Vlastně spíš vysvětlit její téma a sen v ní obsažený.
Jak se kouzelník stane vizážistou?
Velmi jednoduše. V kabaretech, kde jsem vystupoval, lidé často mění svou podobu. Fascinovalo mě, jak se díky šminkám a make-upu člověk může úplně změnit. Chtěl jsem připravit číslo, při kterém bych použil líčení, a tak jsem začal chodit do školy pro vizážisty. U této profese jsem nakonec zůstal a pro změnu se mi při ní hodí zkušenosti kouzelnické.
Jak?
Když je třeba někdo nervózní nebo ztrnulý, pár triků spolehlivě atmosféru uvolní. Pracuji také se spoustou hvězd, kterým se líbí, když jim při práci kouzlím. Jednou jsem do televize líčil zpěváka Quincyho Jonese. Měli jsme točit asi hodinový pořad. Skončilo to třemi společně strávenými dny, kdy jsem Jonese učil kouzelnické triky. Jinak se samozřejmě hodí také zručnost a vytrénovanost rukou - při líčení jsou jistější, pevnější a jemnější. Přesnost a koncentraci ale upotřebím i jinde, například jsem zjistil, že jsem docela slušný lukostřelec.
Co všechno vaše profese obnáší?
Mám štěstí, že dělám několik různých věcí. Spolupracuji na vývoji a tvorbě nových produktů, podílím se na přípravě reklamních fotografií. Jsem ambasadorem značky po celém světě, což znamená, že ji reprezentuji na tiskových konferencích, školím prodejce naší kosmetiky, líčím pro titulní stránky časopisů, účastním se televizních pořadů. Zároveň to znamená, že mi v pondělí večer řeknou, že v úterý ráno odlétám líčit třeba manželku polského prezidenta.
Takže nonstop job…
Už jsem si zvykl. I když jsem sebeunavenější a mám vystupovat, na únavu a stres úplně zapomenu. Vždycky říkám, že mé povolání je založené na iluzi. A součástí té iluze je i to, že neustále vypadám ve formě.
Vaším nejdůležitějším úkolem je ale tvorba nových kolekcí. Můžete popsat její průběh?
Pracuji asi rok dopředu. Jelikož líčení je vždy doplňkem oblečení, zjišťuji u módních návrhářů trendy pro příští sezonu. Na jejich základě pak udám směr své kolekce. Především tedy vytvořím nové barvy. Například v 70. letech se užívaly barvy statické - modré oční stíny byly prostě modré. Dnes už se s barvou pracuje jako s látkou, moderní technologie umožňují si s barvami hrát. Trendem jsou například barvy, které se mění v závislosti na světle. Navíc každá kolekce vyžaduje i nové triky a postupy v líčení. Značnou výhodou při tom je, že mohu úzce spolupracovat s naší laboratoří a výzkumnými pracovníky.
Kde kromě módy čerpáte inspiraci?
Opět v kouzelnictví. Pokaždé se snažím přidat kouzlo. Myslím si, že povoláním vizážisty je vytvářet sny. Proto mé kolekce obsahují vždy nějaké téma, třeba proměnu… Například při módní přehlídce Jean-Paula Gaultiera je kromě té „fashion“ vždy přítomno nějaké kouzlo. Jeho součástí je vyvolat v ženách sen, touhu mít takové barvy nejen na oblečení. S tím souvisí i změna v chápání smyslu líčení - přestává pouze asistovat ve službách krásy a stává se módním doplňkem - stejně jako šaty nebo účes. Před pár lety se manekýny líčily proto, aby byly pěkné, důležité byly oblečky. Současná přehlídka představuje tvorbu i v líčení, tvůrčí vizážista získává podobné postavení jako módní návrhář.
Když připravujete novou kolekci, na jaký typ ženy myslíte? Představujete si jednu konkrétní?
To je komplikovanější. Spíš než konkrétní ženu si představuji celkový koncept - žena plus atmosféra a legenda kolem ní. Je samozřejmě nutné mít na paměti také značku, pro kterou pracujete. A stálá klientka značky Bourjois je dynamická žena, která se snaží držet krok s módou.
Nerozhoduje národnost, barva pleti?
S dekorativní kosmetikou je to jako se vším. Některým ženám naše značka vyhovuje bezezbytku, některým méně, jiným se nelíbí vůbec. Podobně nejsou univerzální ani barvy - zatímco jedna ve Francii propadne, v Japonsku se může stát hitem. Tady už hraje roli i kultura té které země. Například ve Spojených státech ženy používají líčení jako plastickou chirurgii. Pokud se jim nelíbí tvar rtů, vytvoří si rtěnkou nové. Výrazné rtěnky mají v oblibě Brazilky. Vkus českých žen je podobný francouzskému - co nejpřirozenější nalíčení. Japonky se naopak budou snažit o co nejsvětlejší pokožku, aby zakryly původní barvu pleti a co nejvíce se přiblížily evropským ženám. Když jsem pracoval pro japonskou verzi magazínu Elle, potřeboval jsem manekýně vytrhat obočí. Zjistil jsem ale, že to nejde, protože Japonky mají obočí tuhé jako dřevo, a proto se musí používat strojek. Zároveň jsem ale získal zkušenost, že všechny ženy, ať už slavné nebo obyčejné, spojuje jediná touha - líbit se.
Jak byste popsal styl líčení à la Herlant?
Na mých fotografiích rozhodně nikdy neuvidíte ženu s takovou vrstvou make-upu na obličeji, že by jí to odebralo výraz, že by přestala mít vrásky. Nemám chuť vytvářet nedosažitelné vzory, chci, aby mé fotografie byly autentické. Vždy jsem bojoval proti retušování, na obrázku musí být vidět život, a k němu patří i nedokonalost. Žena si díky tomu uvědomí, že nemusí vše zakrývat tunou make-upu. Jinak je zajímavé pozorovat, jak se k sobě ženy vlivem mezinárodních mutací módních časopisů čím dál více přibližují, začínají se podobat a mají podobné nároky i v líčení.
Je možné jednu ženu nalíčit dvakrát zcela totožně, nebo se jedná vždy o originál?
Umělecké líčení není totéž co každodenní nanášení rtěnky. Je to tvorba a dá se přirovnat k podpisu, který také nikdy nebude totožný. Potřebuji si obličej nejprve zpracovat na papíře. Na fotografii si trénuji a zkouším, jak budu obličej prosvětlovat a tvarovat, kam nanesu jaké stíny - v tom se líčení podobá plastické chirurgii. Úlohou profesionálního vizážisty je pozměnit obličej, je-li třeba: nadzdvihnout ohnutý nos, vytáhnout povislý obličej, zaoblit ho… Pochopitelně se zároveň držím osobnosti, kterou líčím - ze stydlivé ženy nebudu dělat dračici, političku nebudu líčit jako Joe Collinsovou nebo jiné herečky. Osobnost člověka je v tomto směru velice důležitá, politička bude chtít vypadat svěže, zároveň ale tak, aby nebylo poznat, že je nalíčená.
Potkal jste někdy ženu, kterou by nebylo možné nalíčit, na kterou byste si netroufl? Odmítl jste někdy někoho?
U někoho může být nalíčení těžší, ale co se týče spíš profesionální prestiže, docela rád líčím ženy s anomáliemi v obličeji. Rád je těchto anomálií zbavuji a často z nich naopak dělám přednosti. Co se týče odmítnutí, pak musím říci, že ano. Například při líčení celebrit jsem s nimi sám a probíhá mezi námi něco jako milostný akt, hra na svádění. Pokud poznám, že by to mezi námi nefungovalo, pak odmítnu.
Po uměleckém nalíčení zbude maximálně fotografie. Nemíváte pocit marnosti, pomíjivosti?
To ani ne. Snad jen že jsem vždy odmítal své modely odličovat. Za dvacet let praxe jsem nikoho neodlíčil.
Co třeba chuť malovat obrazy nebo obecněji vytvářet něco s delší trvanlivostí?
Vlastně ano - strašně by se mi líbilo být plastickým chirurgem. Plastická chirurgie je moje vášeň. Asi před rokem za mnou v Brazílii po tiskové konferenci přišla jedna vizážistka. Řekla mi, že pracuje s Ivo Pitanguym, brazilskou hvězdou plastické chirurgie, a že byla fascinována, když mě viděla při práci, protože pohyby mých rukou připomínaly práci plastického chirurga. Je pravda, že umím například udělat dočasný lifting, kdy speciální chirurgickou lepenkou vyzvednu obličej nahoru. To je báječné. Tak mohu provádět svým způsobem plastickou chirurgii i já.
