D a ň o v á o p t i m a l i z a c e
Kdo by nechtěl odvádět nižší daně, než právě platí! Jednou z cest, jak toho mohou čeští občané i podniky dosáhnout, je založit si společnost v některém z daňových rájů ve světě nebo se zapojit do některých aktivit, které takové společnosti vyvíjejí. Nejde o jednoduché úkony, ale možné to je.
Jako daňové ráje nebo daňové oázy jsou označovány země s velmi výhodným a snadno dostupným daňovým režimem. Někdy se mluví také o offshore centrech. Původní význam anglického slova offshore (mimo pobřeží) přitom naznačuje, že jde často o ostrovy, ale dnes se takto označují i kontinentální daňové oázy. Typickým daňovým rájem jsou Bahamy v Karibiku, v Evropě pak Kypr, Lichtenštejnsko, ale také Nizozemsko, které má sice na první pohled klasický západoevropský daňový režim, ve skutečnosti ale v něm lze snadno dosáhnout řady významných zvýhodnění.
Základní výhodou většiny těchto zemí je úplné osvobození od daně z příjmů, nebo alespoň podstatné úlevy při jejím vyměřování. V řadě případů však mají tamní podnikatelé také mnoho dalších výhod, například ve formě osvobození od daně z přidané hodnoty, rychlých odpisů, vyspělého obchodního zázemí nebo značné finanční diskrétnosti úřadů a bank. V daňovém ráji lze obvykle velmi snadno, rychle a levně založit nejen podnik, ale také banku nebo pojišťovnu či registrovat nákladní loď. Ke klasickým aktivitám, jež mohou dobře využít výhod daňových rájů, patří mezinárodní obchod, prodej licencí, získávání a řízení finančních prostředků, ale také výroba a zaměstnávání lidí. Velký význam má zřejmě i držba majetku, protože některé zahraniční prameny kupříkladu uvádějí, že více než polovina nemovitostí v Londýně je vlastněna prostřednictvím offshore společností.
Čeští občané a podniky, kteří chtějí provádět své finanční transakce nebo podnikatelské záměry v zahraničí s cílem výrazně snížit svou daňovou zátěž, se musejí dobře seznámit nejen s tamní situací, ale také s domácími zákony, které se k aktivitám v jiných zemích vztahují. Přesun podnikatelských či finančních aktivit do jiné země, a to buď zcela, nebo jenom některých jejich částí, totiž vždy znamená „únik daní z republiky. Na legálním využití možností, jež daňové ráje poskytují, samozřejmě není nic špatného, stejně jako není nic špatného na výhodné koupi nebo prodeji v rámci zákona či na optimalizaci daňové povinnosti v tuzemsku v souladu s příslušnými předpisy. Aby ale nešlo o daňový únik bez uvozovek, je třeba mít řadu znalostí a umět je také použít. Lze proto jenom uvítat, že se na domácím knižním trhu objevila obsáhlá česká Encyklopedie daňových rájů a jejich využití*). V publikaci najdeme nejen výklad mechanismu jejich fungování, ale rovněž podrobný popis zemí se zvýhodněným daňovým režimem a také kapitolu o omezeních, jež vyplývají pro aktivní české zájemce o tuto problematiku z domácích zákonů a předpisů.
Základní informací pro našince zřejmě je, že založení společnosti v zemi s výhodnějším daňovým režimem je v podstatě přímou investicí do zahraničí, s níž je spjata pouze určitá oznamovací povinnost podle paragrafu pět devizového zákona. K založení zahraničního bankovního účtu, například s cílem dosáhnout vyššího zhodnocení než doma, je podle devizového zákona obvykle nutné získat devizové povolení (zákon uvádí řadu výjimek, kdy to jde bez povolení). Za porušení devizového zákona může tuzemec dostat pokutu. Na účty otevírané v zahraničí prostřednictvím již založené společnosti v daňovém ráji se povinnost požádat o devizové povolení nevztahuje. Velkou pozornost je třeba věnovat studiu smluv o zamezení dvojího zdanění, jež Česká republika ratifikovala.
Vyjdeme-li z uvedené publikace a některých dalších informací, jedním z hlavních úskalí, o němž by měl aktivní zájemce o zahraniční daňovou optimalizaci vědět, jsou některá ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Finanční úřady totiž mají v daňovém řízení mimo jiné za úkol věnovat pozornost tomu, zda skutečný obsah právních úkonů nebo jiných skutečností rozhodných pro vybírání daně není zastřen nějakým čistě formálním právním uspořádáním, které danému obsahu neodpovídá. Musíme si uvědomit, že při využití daňového ráje zůstávají často některé pod- nikatelské aktivity a hlavně řada osob s nimi nějak spojených doma v Česku.
Dalším základním pilířem, o nějž se finanční úřady v obecné rovině opírají při zkoumání, zda se nejedná o daňový únik, jsou některá ustanovení zákona o dani z příjmů. Kupříkladu v paragrafu 23, odstavci sedmém, se praví: „Liší-li se sjednané ceny mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl … Neinformovaný člověk může při cestě do daňového ráje tvrdě narazit i na celou řadu dalších překážek, znalec se jim ovšem elegantně vyhne.
*) Pavel Petrovič a kol.: Encyklopedie daňových rájů a jejich využití. Akont.
