evropský summit
Německá odhodlanost a zatvrzelost se minulý týden snesla k zemi jako Hindenburg. Nejde jen o porážku v semifinále fotbalového Eura. Kancléřka Merkelová musela na posledním záchranném summitu opustit velkou část německých pozic, které naši západní sousedé poslední roky hájili stůj co stůj. Číst výsledek nočního několikahodinového jednání jako porážku nejsilnější ekonomiky Evropy by ale byla chyba. Pravda, Itálie a Španělsko si svou vyděračskou taktikou vybojovaly velkou část toho, co chtěly. Především jde o úpravu fungování záchranných evropských fondů, dosavadního EFSF a nově vznikajícího EMS. Ty budou moci přímo rekapitalizovat bankovní sektor, černou díru oněch zadlužených jihoevropských států (a Irska), a to aniž by vzrostlo zadlužení daných vlád. Strohý a velmi nekonkrétní dvoustránkový výstup z jednání také hovoří o tom, že záchranné fondy budou moci „flexibilním a efektivním způsobem stabilizovat trhy pro členské státy“, což může znamenat skoro cokoliv. Ovšem hlavní podmínkou, kterou si Němci vydupali, bylo zavedení centrálního dohledového orgánu. Zatím není jasné, zda se jen rozšíří pravomoci Evropské centrální banky, či vznikne zcela nová instituce (na evropské poměry by to vcelku sedlo). Důležité je, že jde o první krok k bankovní unii, o kterou Německo tolik stálo. A dává to smysl. Nemůžete chtít rekapitalizovat banky ze společných zdrojů a zároveň se bránit tomu, aby vás ostatní mohli alespoň trochu hlídat. Zda, a hlavně kdy bude tento krok politicky průchozí, je však docela jiná otázka. Evropa nemá zrovna času nazbyt. Dalším důležitým výstupem, který ovšem v tomto smyslu interpretují spíše novináři, je konec pro donucovací úsporná opatření. Pokud Itálie nebo Španělsko zažádají o pomoc, nebudou muset plnit plány drastických škrtů po vzoru Řecka nebo Irska. Zajímavé bude sledovat, jak se k tomu právě vlády pod dohledem Trojky postaví. Na summitu už se ozval irský premiér Enda Kenny s tím, že záchranný balík jeho země by měl být pozměněn.
