Češi podnikají v zemích bývalé Jugoslávie čím dále úspěšněji
České podniky snad nikdy nebyly tak aktivní na Balkáně a hlavně v zemích bývalé Jugoslávie jako letos a čeští byznysmeni snad nikdy nelétali častěji na linkách Praha-Bělehrad než v roce 2006. Politická situace se v tomto - ještě nedávno - válečném regionu uklidnila a jednotlivé země nabízejí pro zahraniční společnosti zajímavé příležitosti k expanzi. S vidinou uzavřít dobré obchody a akvizice navštěvují země bývalé Jugoslávie zejména Řekové, Rakušané, Maďaři, Slováci a Češi.
Jak se nám zde letos dařilo? Skvěle! Skupina ČEZ bude investovat v Bosně zhruba 1,5 miliardy eur do výstavby nové uhelné elektrárny. Větší zahraniční projekt dosud česká firma nikdy neuskutečnila. Největší česká síť autobazarů AAA Auto chce do roku 2009 vstoupit na srbský trh. Škoda Auto vyrábí stále více vozů v Bosně a Hercegovině. Společnost Global Payments Europe (dříve MUZO) letos koupila sarajevskou firmu Diginet, která zpracovává transakce provedené na bankomatech i platebních terminálech. AŽD Praha má dceřinou firmu v Srbsku. Největší česká developerská společnost Sekyra Group se rovněž angažuje na srbském a chorvatském realitním trhu. Největší český výrobce ovocných destilátů, firma Rudolf Jelínek z Vizovic, která letos koupila majoritní podíl v bulharské společnosti Destila Teteven, míří do Srbska. Stavební firma OHL ŽS z Brna působí v Černé Hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině. Česká pojišťovna je mezi zájemci o srbskou pojišťovnu DDOR Novi Sad. Výrobce telekomunikační techniky STROM telecom má pobočky v Bosně a Hercegovině. Litovelská firma Parcel letos získala poprvé zakázku na Balkáně. Vyveze do Makedonie linku, která zpracovává sběrový papír pro další výrobu. Pragoimpex modernizuje tramvaje pro chorvatský Osijek za 170 milionů korun. Inekon Group letos dokončila dodávku deseti lokomotiv pro Srbské železnice za 180 milionů korun. Olomoucká mlékárna Olma plánuje rozšíření exportu do Chorvatska. Severomoravský autobusový a železniční přepravce Connex Morava zvítězil v privatizační soutěži na koupi srbského dopravce Litas. A mohli bychom v úspěších a v plánech našich firem pokračovat.
Aby zástupci českých firem mohli získat o tomto regionu plastičtější obraz, týdeník EURO se rozhodl otisknout přednášku známého maďarského spisovatele Györgye Konráda, která zazněla 6. listopadu ve Štýrském Hradci, na konferenci k otázkám jižní Evropy, podporované společností Steyermärkische Sparkasse. (Text přednášky je redakčně upraven.)
ISTVÁN LÉKÓ
Škola peněz
Jihovýchodní Evropa - očekávání, mýty, realita
Kdybych byl coby rakouský bankéř zainteresován na hospodářských podnicích na Balkáně - obzvláště na území bývalé Jugoslávie -, zvážil bych nejprve následující: období rozchodů a rozpadů se pravděpodobně chýlí ke konci a kyvadlo dějin se vychýlilo směrem ke spojování, rekonstrukci, navazování vztahů a smluvním dohodám, k reintegraci. Na prahu příštího vstupu do Evropské unie tam vlnivé myšlenkové proudy znovu zavály hodnoty vzájemné spolupráce; ve svém podnikání bych podobný přístup očekával jako sine qua non i od svých obchodních partnerů.
Netrpělivost není na místě.
Ocenil bych ty, kteří jsou schopní spolupráce, a odvrátil se od těch, jež k ní v důsledku svých politických vášní prozatím nejeví žádnou ochotu. Je-li to tak, jen ať si počkají! Mě to nepálí tolik, jako je. Obchod není bez kontinuity a ta zase není bez trpělivosti a ochoty čekat, bez respektu k druhé straně. Netrpělivý obchodní partner je jednou provždy chápán i jako nedůvěryhodný.
Jen ať se ještě chvíli smaží ve vlastní šťávě, aspoň se něčemu přiučí a uvidí, komu se daří a komu ne - netrpělivým jako on málokdy.
Spolupráce a obchod.
Začlenění Balkánu do Evropské unie si žádá ujasnění subjektů neboli to, aby vyrostly moderní národní státy schopné sdružování. Znamená to tedy práci jak na politickém, tak na kulturním a hospodářském poli. Proces vydělování a artikulace politického národa sice ještě nedospěl k definitivnímu konci, ale všechna společenství, která sama sebe chápou jako národ a hovoří o sobě v první osobě plurálu, jsou na scéně, představila se obecenstvu, formulovala své požadavky a nečekané vynoření dalších postav je nepravděpodobné.
Moderní národ může obstát pouze za předpokladu fungování v nadnárodním kontextu. Soupeří s ostatními, a to i v oblasti důvěryhodnosti a celkové atraktivity. V současné době už nemůže být řeč o novém typu nedobrovolné spolupráce, kterou by zajišťovala a garantovala nějaká přemrštěně velká ozbrojená moc. Spolupráce není nutná, ale bylo by správné jasně říct, že bez ní není obchod. Budování či obnovování plodných vztahů nezajistí násilný tlak Evropské unie, ale vlastní, správně pochopený zájem politických a hospodářských aktérů v jihovýchodní Evropě.
Sblížení znepřátelených komunit.
A ještě něco: přízeň zainteresovaných stran a evropského veřejného mínění. Evropa je totiž jak volnou arénou lákadel a svodů, tak přesycení a zošklivení. Evropě už se znechutil politický banditismus i velikášské rétoriky spojené s různými mafiánskými praktikami. Dost bylo bojovného patosu i věhlasu mistrů na šíření násilí mezi národy či národnostmi nebo dokonce na regulérní či neregulérní vraždění! Velebení warlordů, různých lokálních náčelníků, je hudbou minulosti.
Potřebujeme takové investice, které by prostřednictvím každodenních činností a kontaktů sblížily znepřátelené komunity natolik, aby byly schopné oprostit se od morálky etnických, národních či náboženských občanských válek. Je třeba napomoci propojování jednotlivých zájmů a uplatňování přísloví „moudřejší ustoupí“ v každodenním životě. Ti, pro které je hlavní ideou boj, nejsou důvěryhodní v obchodních záležitostech, protože mají tendenci jednat agresivně a rušit dané dohody. V jihovýchodní, stejně jako ve východní Evropě existuje silná tradice hašteření, dohadování, nechávání na holičkách a zrady (a třebaže se zdá být na ústupu, občas se vrací jako pokušení), je zde přítomno vyznávání hrubé síly, krvavé řešení sporů a uctívání chlapské agresivity.
Opustit tradici.
Není snadné tuto tradici opustit, k tomu je třeba nějaké ukázňující síly zvnějšku. V průběhu staletí někdo musel pokaždé znovu nastolit pořádek a podrobit moci zákona všechny samozvané vládce. Dosud vždycky se prosadila nějaká síla garantující pořádek, Ordnungsmacht, který drží vzájemně se napadající násilníky v šachu. Přímá moc Byzance, Konstantinopole, Benátek, Vídně, Berlína i Moskvy (a v jistém slova smyslu i Bělehradu) byla možná především proto, že odstředivé síly nebyly schopné se žádným způsobem dohodnout a potřebovaly ukáznit zvnějšku. Tato tradice dodnes trvá, jak to ostatně dokládá i potřebná přítomnost mezinárodních vojenských sil. Kdyby se jednalo o operační prostor vyzrálých politických tříd, bylo by záhy možné stáhnout z Balkánu mezinárodní mírotvorné jednotky.
Absence míru je drahá.
Evropa ovšem nedrží v zobáčku pouze mírovou ratolest, a pokud jde o krev prolitou na Balkáně a přeměnu mnoha lidí v běžence a vyděděnce, není zdaleka nevinná. Napomáhání separaci, které se říká národní sebeurčení - bez záruk a dohledu nad tím, zda nové mocnosti respektují základní lidská práva a mezinárodně uznávané závazky -, může ještě v prostoru, o němž je zde řeč, způsobit mnoho smutku a utrpení. Dobrá je každá iniciativa, který předpokládá mír a spolupráci, a naopak špatný je každý podnik, který napomáhá vzniku uzavřených, autoritářských etatismů. O to oprávněnější a potřebnější je podrobovat všechny nové politické subjekty důkladnému testu, který prověří, zda jsou schopny se snášet a pokojně spolupracovat se svými blízkými, protože v opačném případě od nich nemohou čekat nic dobrého ani sousedé vzdálenější. Kdo by chtěl mít za sousedy výtržníky neschopné domluvy? Šíření demokracie je přínosem pro celou Evropu, protože umožňuje v bezpečném rámci stále rostoucí výměnu materiálních a duchovních hodnot na celém kontinentu. Absence míru vyjde velmi draho. Udržování mezinárodních sil v nestabilních oblastech stojí více než podpora projektů zacílených na propojování jednotlivých komunit, posilování vzájemné tolerance a pomoc svobodnému rozvoji jednotlivců, které budou prevencí proti násilí.
Kultura korektních vztahů.
Po rozpadech by měly následovat nové svazky a otevřenost vůči kultuře korektních vztahů, založených na dohodách. Neexistuje dohoda tam, kde jedna strana už předem označuje tu druhou za nepřítele a nepřipustí, aby byl ve hře někdo další. Tam, kde jedna strana usiluje o zneškodnění té druhé. Východoevropské a balkánské agrese, tamní primitivismus, jsou krokem zpět, návratem k válečné morálce. Egománie jednotlivců i skupin mají pustošivou moc. Existují určité barbarské regrese, podporované navíc různými protizápadními romantismy, které místo tvrdé práce na rozvoji občanské sebekázně proklamují různými mazanými způsoby poetiku hrubého násilí. Barbarství moderních společností znamená krok zpět na cestě rozvoje morálky. Takový rozvoj představuje cesta a vývojová linie úcty vůči druhé osobě. Návrat k postoji, který chce jen porážet a ničit a jenž odmítá kompromisní dohodu - to je vzpoura proti humanistickému a demokratickému evropskému světonázoru.
Bez ochrany proti regresím.
Když ti, kteří jsou v něčem pozadu, zaznamenají rozdíl mezi sebou a těmi úspěšnějšími, mají obvykle dvě možnosti: buď přistoupí na podmínky evropské spolupráce se všemi jejími klady i zápory a vrhnou se do soutěže, anebo začnou zpochybňovat a odmítat sama pravidla hry. Poražený převrhne šachovnici. Netrpěliví, po moci bažící arivisté nasadí obvykle všechny páky, od násilných demonstrací až po zapojení celého arzenálu populistické demagogie, i kdyby to mělo mít za následek destabilizaci vlastního státu, jen aby prostřednictvím akcí, které nemají s pravidly politické hry pranic společného, mohli nabýt vrchu a převzít moc způsobem podobným puči. Společnosti střední a východní Evropy nejsou proti těmto regresím, proti podrazům hráčů neschopných prohrávat, nijak chráněné.
Mentalita fotbalových tribun.
Občanská vzájemnost, chování podle zásad právního státu - to je obtížná lekce, která vyžaduje značnou sebekázeň a zároveň jednoznačné odmítnutí diktátorských snah a fašistických i komunistických, rudo-hnědých vzorců. To všechno totiž vynáší na povrch něco, co patří minulosti, a v jeho jménu je bito to, co stojí v cestě nebo se nepodvolí. Totalitární strany si nárokují pokud možno veškerou moc a požadují jednotnost ve všech formách, dokonce i ve výrazivu. S důrazem na několik hesel volají po neexistenci pádu, odstranění toho druhého a vnášejí do politiky mentalitu fotbalových tribun. Jedině já, jen my - říkají arogantní, nabubřelí kverulanti.
Veřejnost vůdce nepotřebuje.
Neototalitní politici nepřetržitě koumají, jak by mohli uškodit těm druhým, svým rivalům, a nezajímá je, že strhnou zemi do politické a slovní občanské války. Obchodní spolupráce i likvidační výlučnost mají svůj osobitý styl. Místo myšlenek staví totalitářské chování proti toleranci vulgaritu na náměstí a zastrašuje pokojné občany. Totalitářský člověk nedokáže být spojencem, podobně jako škorpion pozře i svého druha.
Řidič autobusu má velkou zodpovědnost, ale naše cesta není otázkou hádavého řidiče. Nepřátelské slovo rodí nepřátelský čin, slovní agresivita vede k té fyzické. Kdo dává druhému ultimata, chystá se buď k nějakému násilí, nebo se svými pózami zesměšní. Střízlivý občan zvažuje, v kom je více tyrana a koho se lze více obávat v případě vítězství. Nejeden politik našeho regionu dosud nepochopil, že nejde o ně, že nejsou hlavními hrdiny doby, že nejsou pány, ale služebníky veřejnosti. Veřejnost totiž žádné vůdce nepotřebuje.
Alternativní možnosti.
V demokracii neurčuje naše myšlení řevnivost politiků. Demagogičtí vůdcové lpějí na tom, aby masy sledovaly jejich tautologie. Nezaujatou a korektní analýzou textu lze ověřit, zda vedoucí straničtí politikové, ti, kdo udávají tón jednotlivých politických tříd, používají ve vnitřní a zahraniční politice jazyk rozmíšek nebo občanské slušnosti. Je-li vše podřizováno zásadě uškodit tomu druhému místo snahy předstihnout jej v kreativitě, stáhne to společnost na nižší morální stupeň, na úroveň neonacismu a/nebo neobolševismu. Každá strana je natolik civilizovaná, nakolik je vzdálena násilí. Jeden pól je tolerance a druhý teror. Je třeba přehlédnout celou tuto škálu, abychom si ujasnili alternativy, které před sebou máme.
Velká odpovědnost peněz.
Lze vychovávat pomocí peněz, tím, na co zájemci finance dostanou a na co nikoli. Budování osobních a technických sítí, které přesahují hranice, to je úkol evropský. Evropa, to je velká škola. Peníze mají moc odměňovat i trestat, mají svou filozofii, peníze potřebují občanské vztahy, jasný a pevný právní řád. S pomocí peněz lze ale i napáchat zlo, výrazně škodit. Peníze mají velkou odpovědnost, a ten, kdo o nich rozhoduje, nakládá s životy druhých. Peníze stojí za to, vynakládat na povzbuzení talentu národů, měst a hlavně jednotlivců. Tvořivé, vysoce inteligentní společnosti, kde se lidé nemusejí bát jeden druhého a v nichž se lze těšit z mnoha skvělých jedinců, máme za utopii.
Překlad: Adéla Gálová
