Evropská pravice doufá, že Italové zahájili její éru
ITÁLIE BÝVÁ tradičně u všeho nového, co se v Evropě rodí, ať už v dobrém či zlém. Tažení Benita Mussoliniho zahájilo éru fašismu na starém kontinentu. Itálie byla jednou ze zakládajících zemí Evropských společenství. Nástup postkomunistické levice v devadesátých letech v Římě se stal významným mezníkem také pro evropskou levici.
S příchodem Silvia Berlusconiho do čela Itálie mohou mnozí pravicoví politici v Evropě spojovat své naděje, že končí období převážně levicových vlád. Berlusconiho vítězství ve volbách tak chápou rovněž mnozí stoupenci české Občanské demokratické strany.
V Berlusconiho koalici Dům svobod se zhlížejí nacionalisté. Sám Silvio Berlusconi je v tomto směru možná umírněnější než někteří jeho koaliční spojenci. Zvítězil však i díky rétorice namířené proti přistěhovalcům a částečně proti Evropské unii či její bruselské byrokracii.
Nový vládce Itálie je velkým vzorem pro velkopodnikatele s politickými ambicemi. Pro mediální magnáty – třeba i českého Vladimíra Železného – to platí dvojnásob. Pokud mají nějaký ten škraloup a jsou popotahováni vyšetřovateli, bude jim Berlusconiho tažení o to sympatičtější.
Minimálně stejně početní jsou ovšem i ti, kteří vidí v italské politické změně přímé ohrožení řady demokratických pravidel. Silvio Berlusconi se dostává do střetu zájmů. Největší italský podnikatel, který vlastní nejen mediální impérium, ale také řadu dalších firem, bude jako šéf státu vytvářet pravidla sám pro sebe. Předák strany Vzhůru, Itálie čelí obviněním z korupce, daňových úniků, praní špinavých peněz a kontaktů s mafií. Přitom jedním z jeho hlavních hesel je boj proti zločinu. Presumpce neviny platí, ale může být v této situaci jeho boj věrohodný?
Berlusconi zvítězil také proto, že většinu italských voličů přesvědčil o svých úspěších v podnikání. „Kdo dobře řídí firmu, bude dobře řídit i stát, řekli si lidé, kteří mu dali svůj hlas. Jenže hierarchie funkční kapitalistické firmy se velmi liší od hierarchie demokratické společnosti. Kdyby vzal nový šéf tuto představu doslova, musel by se stát diktátorem. Myšlenka řídit stát jako firmu ostatně není nová, snaží se ji prosadit vůdce ruského Kalmycka Kirsan Iljumžinov…
Bylo by však přitažené za vlasy obviňovat Berlusconiho z diktátorských úmyslů. A to přestože některé jeho sebestředné výroky připomínají namyšlenost římských císařů. „Na světové scéně není nikdo, kdo by se mohl se mnou měřit, nikdo s minulostí a historií, jakou mám já, prohlásil lídr Domu svobod. Silvio Berlusconi ví, že musí respektovat realitu. Tou je mimo jiné hluboká evropská tradice Itálie. Tuto zemi ve skutečnosti není snadné vzdálit od Evropské unie. A vítěz italských voleb na rozdíl od svého koaličního partnera Umberta Bossiho zdůrazňuje, že to ani nechce.
Na druhé straně je těžké předpovídat, kam až mohou Berlusconiho vést osobní ambice, pokud se mu bude dařit dále posilovat svou pozici. Hodlá být silným vůdcem. Tím ovšem byli i Ronald Reagan, Margaret Thatcherová či francouzský generál Charles de Gaulle. Zvláště poslední ze jmenovaných cílevědomě směřoval k posilování osobního vlivu. Nikdy však neopustil respekt k demokratickým institucím.
Itálie má nyní příležitost prokázat pevnost svých demokratických institucí, a to nejen v případě, že by Berlusconiho ctižádostivost překročila rozumnou míru. Italské soudy by se neměly nechat zastrašit. Pokud se obvinění Berlusconiho potvrdí, nesmí hrát žádnou roli, že se dostanou do konfliktu s premiérem. Byť představa takového konfliktu vůbec není pro Itálii růžová.
Velkým rizikem je, že italské soudy jsou už dnes oslabeny. Mnozí Italové oceňují jejich roli v akci „čisté ruce , ale jiní poukazují na to, že se soudy zapletly do politiky. To je pravda, byť je možné vést spor o to, zda jen plnily svou úlohu, nebo reagovaly na politickou objednávku. Kvůli tomu může Berlusconi soudce napadat, aniž by se tím odsoudil k porážce ve volbách.
Pokud však bude Silvio Berlusconi dodržovat pravidla hry, může pro Itálii udělat hodně pozitivního. Italové od něj očekávají, že splní své předvolební sliby a zvýší bezpečnost na ulicích, potlačí byrokracii a podpoří podnikání, třeba i nižšími daněmi. Berlusconi by také mohl reformovat penzijní systém a učinit trh práce pružnějším. Jeho nynější postavení je dost silné na to, aby reformy prosadil.
