Vzhůru za orlicí

Berlín zatopil pod kotlem. Pokud ekonomiku nepřevaří, najedí se i Češi

Koupit Škodu Favorit byl v osmdesátých letech téměř nadlidský úkol. Pokud zájemce nechtěl čekat na nový vůz dlouhé měsíce v pořadníku, zbývaly mu jen dvě možnosti – vzít spacák a nocovat před Mototechnou v naději, že na něj vyjde „fáčko“ ve volném prodeji, nebo mladoboleslavský hit sehnat pod pultem. S trochou nadsázky to dnes v Německu funguje úplně stejně. Kdo chce mercedes třídy C, tj. vyšší střední třídu, musí si buď pár měsíců počkat, nebo se vrátit k starému dobrému klientelismu a nabídnout nějakou protislužbu. Stejně jako kdysi socialistická Škodovka nestačí ani Daimler vyrábět tolik, aby vyšel koupěchtivým Němcům vstříc. Nemá to nic společného s centrálně plánovaným hospodářstvím, nárůst poptávky spíše automobilku pořádně zaskočil. Zatímco ještě loni trh s auty skomíral a autosalony se předháněly v nabídkách, co všechno dodají ve výbavě zdarma, letošní zima je pro prodejce ve znamení vydatné žně. „Dva tři měsíce si na auto počkáte. Všude narážíme na kapacitní limity,“ říká šéf Daimleru Dieter Zetsche. Optimismem hýří i jinde. Například Volkswagen, mateřský podnik Škodovky, slibuje na další čtyři roky až šest tisíc nových míst, konkurenční BMW ohlásily celkem 2600 pracovních pozic navíc.
Mnout ruce si mohou nejen automobilky, ale i celá německá ekonomika. Spolkový statistický úřad spočítal, že hrubý domácí produkt Německa loni povyrostl o 3,6 procenta, což je vůbec nejlepší výsledek od sjednocení země v roce 1990. „Je to nejpůsobivější comeback v dějinách německého hospodářství,“ komentoval výsledek Andreas Rees, šéfekonom společnosti UniCredit. Překvapení je o to větší, že poslední meziroční číslo za rok 2009 bylo hodnotou minus 4,6 procenta naopak nejhorším výsledkem od druhé světové války. Optimisticky vypadají i další makroekonomické ukazatele. V prosinci se nezaměstnanost udržela na 7,5 procenta, což znamená, že bez práce bylo v roce 2010 v průměru 3,24 milionu Němců – o 180 tisíc méně než v krizovém roce 2009. Letos má ubýt dalších 300 tisíc nezaměstnaných.

Relativně levná pracovní síla

Zároveň Německo dokázalo udržet na uzdě růst platů, které loni vzrostly jen o necelé jedno procento. Na každých sto eur hrubého platu zaměstnavatel doplácel 32 eur, což je o pět eur méně než u nás. Německo krotí platy i dlouhodobě – za uplynulou dekádu vzrostly mzdy v průměru o 22 procent, zatímco v zemích EU to bylo 37 procent, a například ve Španělsku ještě o deset procentních bodů více. Zaběhnutá představa, že platy ve Spolkové republice jsou nejluxusnější v Evropě, tak pomalu ale jistě přestává platit. Například ve zpracovatelském průmyslu, který je kvůli možnosti přesouvání výroby do levnějších zemí vystaven největšímu konkurenčnímu tlaku, nabízí nejvyšší platy Belgie, kde zaměstnavatel v roce 2009 zaplatil za hodinu práce na hlavu 38,5 eura. Následuje Dánsko s 35,9 eura, třetí Německo je ještě o třicet centů levnější.
Z přibrzdění platového nárůstu profitují především německé firmy, které si dokázaly ohlídat dobrou pozici na trhu i ve srovnání se zámořím. Loni se ostatně Německo probojovalo do první pětky nejkonkurenceschopnějších zemí světa v žebříčku Světového ekonomického fóra.
Rok 2011 by z pohledu firem neměl být nijak vyjímečný – už jen proto, že optimismus panoval po celý minulý rok. Každý kvartál poskočily firemní investice do rozvoje o čtyři procenta. Získat peníze je totiž stále levné. Evropská centrální banka drží kvůli krizi v Řecku, Irsku a nejnověji také Portugalsku úrokovou sazbu na jednom procentu a pravděpodobně tomu tak bude i celý rok 2011. Finance jsou tak v Německu fakticky k mání levněji, než by mělo být v prosperující části Evropy obvyklé. A banky, které před krizí lovily zisky především v zámoří i v eurozóně, se čím dál častěji obracejí k finančním nástrojům, které sice nejsou moderní a kdovíjak důmyslné, zato však minimalizují riziko – k „obyčejným“ půjčkám. „Banky jsou připraveny přidělit doma více úvěrů, protože riziko v zahraničí stoupá,“ vysvětlil Hans-Werner Sinn, který v Mnichově šéfuje Institutu Ifo, vůbec nejvlivnějšímu německému ekonomickému ústavu. Mnichovští ekonomové každý měsíc na základě průzkumu mezi sedmi tisícovkami firem zveřejňují vlastní index hospodářského klimatu, který spolehlivě funguje jako seismograf německé ekonomiky. Důvěra podniků v lepší zítřky stoupá nepřetržitě od poloviny roku 2009, a na sklonku loňského roku dokonce Ifo naměřil nejvyšší hodnotu od roku 2000, od kdy se ukazatel indexuje. Pokud by se Německo mělo opírat jen o podnikovou sféru, není se čeho obávat. Snížit investice plánuje v letošním roce jen 17 procent firem, propouštět chce dokonce jen osm procent z nich. Pětina podniků hodlá podle šetření bavorského institutu nabírat nové pracovní síly. A co je možná důležitější – optimismus německých firem a jejich chuť investovat se přelévá i do zahraničí. Česko není žádnou výjimkou. „Udělali jsme si průzkum mezi našimi členy. Téměř šedesát procent z nich odpovědělo, že budou letos potřebovat více kvalifikované pracovní síly. V krizovém roce 2009 to bylo třikrát méně,“ potvrdil týdeníku EURO Hannes Lachmann z Česko-německé obchodní a průmyslové komory. Němečtí manažeři působící v Česku jsou vesměs spokojení. Všímá si toho i Rene Vazac, partnerka poradenské firmy Rödl & Partner, která se stará o německou klientelu. „Firmy, které zde působí, hodnotí svou situaci jako velmi dobrou. Potvrzují to i naši zákazníci,“ říká.

Bazén s výklenkem

Její slova ostatně dokreslují to, co politici a makroekonomové vědí již řadu let. Česko-německé vztahy jsou z hospodářského hlediska jako na houpačce. Když se daří našim západním sousedům, přijdou si na své také čeští exportéři, když ale za hranicemi nastanou hubená léta a poptávka po německém zboží klesá, české firmy zjišťují, že pomalu nemají kam vyvážet. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je Česko, které se veze na přílivové vlně, sedmnáctou spolkovou zemí. Poslední statistická čísla dobře ilustrují, jak česká ekonomika z úspěchu té německé dokáže těžit. Loni v listopadu Německo především díky stoupající poptávce na asijských trzích vyvezlo do světa zboží za 88 miliard eur. Naopak do Německa doputovaly české produkty v hodnotě 3,2 miliardy eur (tj. 77 mld. Kč), čímž se český vývoz meziměsíčně zvýšil o pětinu. A to přesto, že ve stejné době koruna vůči euru posilovala, a hodnotu vývozu tak tlačila dolů. Plná třetina všeho, co Česko vyveze do zahraničí, putuje do Německa, což je i pro naše západní sousedy nebývale silné propojení obou ekonomik. Jen pro srovnání – Polsko, které je co do počtu obyvatel čtyřikrát větší a také politicky hraje v Německu mnohem významnější roli, vyváží ke svým německým sousedům o deset procent zboží méně než čeští výrobci. Zdaleka to ale není tak, že by se Česko na německé vlně jen vezlo. Ve skutečnosti je v rámci německé ekonomiky něco jako zdatný „přidavač“. Vůbec největší položka českého exportu do Německa – autodíly – totiž končí v německých autech a ve statistikách pak opět figuruje v kolonce německého vývozu. Propojení českého a německého hospodářství tak nepřipomíná spojené nádoby jako spíše bazén s malým českým výklenkem. Ze vzestupu ekonomiky SRN netěží ani tak ryze české firmy, jako spíše pobočky těch německých. „Naši členové se na boomu podílejí už jen tím, že jsou buď dceřinými firmami německých producentů, nebo dodavateli do těch odvětví, která jsou v SRN na vrcholu,“ potvrzuje Hannes Lachmann.

Pozor na přehřátí

Německý eintopf sice zatím spokojeně bublá na plotně, může se nicméně snadno stát, že se hořák ztlumí na minimum, nebo dokonce zcela vyhasne. Jásání nad rozběhnutým motorem německé ekonomiky může být předčasné. Prudký rozvoj má i své stinné stránky. Loni německý veřejný dluh povyskočil na 88,6 miliardy eur, což odpovídá 3,5 procenta HDP. Německo tak vůbec poprvé překročilo tříprocentní hranici, kterou si kdysi eurozóna vytyčila jako hranici vlastní prosperity. Ve srovnání s dvoucifernými hodnotami, které vykazují jižní státy EU, je to jistě deficit téměř vzorový. Jenže Berlín patřil vždy k těm, kdo na plnění maastrichtských kritérií trval a odmítal debaty o jejich „změkčování“. Paradoxně může být nízký deficit dokonce i na překážku. Prosincová studie hospodářského ústavu Kiel Economics ve střednědobém výhledu do roku 2015 upozornila, že pokud bude německá ekonomika tříprocentním tempem růst i nadále a EU si udrží současnou supernízkou úrokovou sazbu, která zajistí příliv levných peněz, může se Německo rychle přehřát. Prvním varováním by měla být takzvaná produkční mezera (output gap), která by již letos v Německu měla stoupat do kladných hodnot. Jinak řečeno: poptávka bude silnější než stávající kapacity a k dorovnání bude potřeba, aby zaměstnanci více pracovali a průmysl spotřebovával více energie. Obojí ale prodraží cenu práce i finálního produktu, a tím sníží konkurenceschopnost. Není to problém jen německých prognóz – produkční mezeru v SRN bedlivě studuje také Česká národní banka, která podle ní předvídá růst cen, a tím i cíluje inflaci v české ekonomice. Závěr studie Kiel Economics je jednoznačný – Berlín by měl sáhnout k proticyklické politice, dříve než bude pozdě. „Potřebujeme politiky, kteří v případě nutnosti sáhnou ke zvýšení daní,“ nabádá Jürgen Stark, šéfekonom Evropské centrální banky. Jenže sahat lidem hlouběji do peněženky v době, kdy firmy i ekonomové hýří optimismem, by byla politická sebevražda. Kancléřka Angela Merkelová, která zároveň předsedá křesťanským demokratům, o tom ví své. Letos její CDU čekají volby hned v šesti spolkových zemích. Už v březnu jí hrozí, že v Bádensku-Württembersku, kde je u vlády berlínská koalice v malém, tedy CDU s liberály, vyhrají sociální demokraté a utvoří koalici se Zelenými. Totéž se loni stalo v nejlidnatější německé zemi Severním Porýní-Vestfálsku, čímž černo-žlutá berlínská koalice rázem přišla o většinu v Bundesratu, horní komoře parlamentu.

Stále dražší euro

Vůbec největší obavu mají ale ekonomové z nejisté budoucnosti eurozóny, v níž hraje Německo roli zachránce i největšího plátce do záchranného polštáře (EFSF– European Financial Stability Facility), kterým se chce Evropská komise zaručit za předlužené potížisty, jakými jsou Řecko, Irsko nebo Portugalsko. Doposud nabízí eurozóna 440 miliard eur jako garanci. Kapitálovým trhům to ale evidentně nestačí, což dokládá vysoká riziková prémie, která provázela prodej portugalských dluhopisů. Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet by proto rád balík ve fondu navýšil, aby uklidnil kupce a zároveň usnadnil situaci vládám, které se nyní zavazují platit vysoké výnosy všem, kteří si prostřednictvím dluhopisů pořídí část státního dluhu. O tom ale Německo nechce ani slyšet. Nejčtenější německý deník Bild už teď bombarduje čtenáře palcovými titulky, koho ještě bude muset skromný německý daňový poplatník v Evropě dotovat. Podle deníku Financial Times Deutschland se schyluje ke kompromisu – garance podepíší jenom ty země eurozóny, které mají „tříáčkový“ rating. Jinými slovy Německo, Francie, Finsko, Rakousko a Nizozemsko. Tím by se ovšem jen rozšířila propast mezi periferií eurozóny a jejími hlavními tahouny. Kromě toho ani konsolidace národních rozpočtů nezaručí, že se společné evropské měně povede dobře. Irsko předloni zavedlo sérii úsporných opatření, zvýšilo daně a propouštělo státní úředníky. A pak jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že dvacet miliard eur, které Dublin nalil do irských bank, zdaleka nebude stačit. Nejen Brusel, ale především Berlín se teď hrozí, co všechno se ještě může vymknout kontrole. „Pokud by došlo podobně jako po pádu Lehman Brothers k šoku, který by vyvolal těžkou recesi, země EU nebudou mít peníze na další konjunkturní programy,“ varoval Jörg Krämer, šéfanalytik Commerzbank. O budoucnost eura se obávají nejen němečtí makroekonomové, ale i firmy. Zmiňovaný průzkum institutu Ifo ukázal, že eskalace krize společné měny jsou hned po zvyšování cen energií největší obavou německých podniků v novém roce. Dobrou zprávou je, že dvě třetiny Němců stále euro považují za nejvhodnější řešení, byť za cenu toho, že si na něj budou muset připlatit. Dost možná to berou jako extra daň za to, že jsou ekonomicky na koni a chrlí zboží na unijní trhy. „Ten, kdo nejvíce profituje na společné měně, by se měl postarat i o to, aby se chudším zemím eurozóny dařilo dobře. Naše pracovní místa závisejí na tom, že si lidé v jiných zemích mohou dovolit koupit německá auta,“ apeloval na Němce předseda SPD Sigmar Gabriel. Prozatím to funguje a Berlín zbytek eurozóny opravdu dotuje. Efekt polštáře společného trhu může ale rychle vyšumět a náklady na udržení eura srazí ohromující čísla německé ekonomiky k zemi. Řečeno automobilovou terminologií – místo stání ve frontě na céčkový mercedes si Němci budou muset se skřípěním zubů objednat seat tučně dotovaný z německých daní.

Dohnat a předehnat Nejrůznější srovnávání s Německem byla hitem zejména polistopadové éry. Není se čemu divit – představa, že si každá uklízečka bude moci dopřát dovolenou na Mallorce s Fischerem, byla snem raného kapitalismu v tehdejším Československu. Neustálé poměřování s Německem ale vydrželo politikům až do dnešní doby. Jiří Paroubek v roce 2006 coby premiér věštil, že průměr HDP na hlavu v zemích EU doženeme v roce 2013. Loni pak vyrukoval s cílem dohnat do patnácti let Spolkovou republiku. Tipování dat, kdy už se konečně budeme mít jako Němci, se nevyhýbá ani ekonomům. Například analytici Next Finance loni stanovili konečné česko-německé platové vyrovnání na rok 2037. Seriózní studie ale ukazují, že Češi už zdaleka nejsou takoví chudáci a pomyslný stíhací závod vypadá mnohem příznivěji, než si mnozí myslí. Například Ivo Baštýř a Hana Geisslerová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí porovnali průměrné platy v Německu po započtení všech daní a odvodů s paritou kupní síly. A došli k závěru, že například lékař si ve skutečnosti v Německu v roce 2007 vydělal „pouze“ 1,79krát více než u nás. Ani to ale není žádný vrchol – vyšší reálný příjem by ho jako daňového rezidenta čekal třeba i v Rakousku, o více než trojnásobném zvýšení životního standardu ve Velké Británii ani nemluvě. Loňská studie má překvapivé rozuzlení. Sen o dohnání a předehnání se již naplnil, i když jen v jediné profesi. Jezdit jako programátor do Německa už nemá smysl – v porovnání s paritou kupní síly si u našich západních sousedů „ajťáci“ vydělají úplně stejně.

Vyhlídky německého hospodářství v roce 2011 (odhady v % meziročně)
HDP +2,4
Spotřeba domácností +1,4
Investice do stavebnictví +2,1
Export +7,4
Import +7,4
Deficit rozpočtu* -2,3
Nezaměstnanost +7,0
Spotřebitelské ceny +1,7
Reálné platy +1,2
* V procentech nominálního HDP
Zdroj: Ifo-Institut, Berenberg Bank

Čeho se obávají německé firmy (četnost odpovědí v %)
Stoupnou ceny energie a surovin 59
Krize eura se vyostří 53
Platy začnou stoupat 34
Stoupnou úroky 31
Domácí poptávka bude stagnovat 29