Když člověk, který v Česku něco pamatuje, viděl záběry z referenda v Katalánsku, nemohl si nevzpomenout na rozchod se Slováky, jejichž touha po státní suverenitě byla před těmi pětadvaceti lety určitě stejně silná jako tak katalánská. A také ji nepochybně nesdíleli všichni příslušníci sousedního národa. Přesto nikoho ani na sekundu nenapadlo řešit slovenský separatismus silou. Stačila projevená vůle legitimní národní vlády a parlamentu.
Klást si otázku, proč Španělé nedokážou přijmout rozvod s partnerským národem a jsou ochotni nasadit hrubé násilí, které podle všeho teprve začalo, je stejně legitimní jako marné. A podobně marné je pátrat po důvodech katalánského separatismu, protože jen a pouze daně odváděné do Madridu to určitě nejsou, byť hrají svou významnou roli nejspíše jakési poslední kapky.
Národní touha po sebeurčení je prostě navzdory všem eurofederalistům silná stále stejně jako před sto lety a fakt neslábne. A je silná ve své iracionalitě, pro niž nejsou vůbec prioritní ekonomické faktory oddělení. Nakonec pro Slovensko bylo oddělení od penězovodu z Prahy také krátkodobě bolestivé. Navíc Katalánci jsou naopak bohatší než zbytek Španělska, takže jim rozvod připadá výhodný, jakkoli se při hlubší analýze nejspíše ukáže, že to vzhledem k provázanosti ekonomiky s dalšími regiony není až tak pravda.
O situaci v Katalánsku dále čtěte:
V Barceloně se po referendu demonstruje, Madrid hrozí koncem autonomie
FC Barcelona kvůli referendu hrála bez diváků. Bude si stěžovat
Katalánsko protestuje. V Barceloně se sešlo 300 tisíc lidí
Katalánci přišli o nejsilnější hlas. Vzali jim fotbal
Přesto v hlavní roli vystupují emoce, které nyní postup madridské vlády úplně zbytečně rozžhavil do běla a které jednotné Španělsko nevyhnutelně dříve nebo později rozdělí. A ještě to bude pořádně bolet.
A když na to všechno tak člověk kouká a poslouchá při tom, jak se nám po volbách zase pěkně rozeběhne integrační francouzsko-německý motor a budeme zakládat společnou hospodářskou vládu a společné ministerstvo financí, což není nic jiného než zavedení permanentních penězovodů z bohatých zemí do těch chudších, tak mu pomalu dochází, proč ten Brusel vlastně potřebuje tu společnou armádu pod svým velením.
Jenže na Katalánsku vidíme, že když na to přijde, tak ani ty ozbrojené složky na to nestačí. To se nám ta evropská integrace, jako garance míru v Evropě, trochu sype.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
