Poldi Kladno bylo chloubou socialistického průmyslu. Porevoluční kolaps se ale zdál být koncem slavné éry podniku. Rudá záře nad Kladnem ovšem opět žhne. A ve zdejším ocelovém městě se už zdaleka nevyrábí jen z kovu.
Autor: Jakub Hněvkovský
Atmosféra je dokonalá. Čistě bílý sníh kontrastuje s temnými odstíny pozvolna se blížících továrních hal a komínů. Kouř stoupá ke kovově šedému, ponurému nebi. Chtě nechtě se mi vybavují záběry z legendárního filmu Ludvíka Ráži Tajemství ocelového města.
Přijíždíme na Kladno. Chceme se na vlastní oči přesvědčit, že zdejší obrovský průmyslový areál, jenž býval chloubou socialistického hospodářství, ale po revoluci si prošel bolestivou krizí, znovu prosperuje. Že se tu opět daří jak tradičnímu ocelářství, tak i novým oborům.
Symbolem téhle pozvolné reinkarnace byla před několika týdny zásadní událost. Spuštění nové kovárny s obřím lisem za tři čtvrtě miliardy korun. A tak ze všeho nejdřív míříme tam.
Nejdřív kolaps se Stehlíkem, teď konečně lepší časy Na vrátnici společnosti Poldi Hütte nás vyzvedává její personální ředitel Zdeněk Štěpánek. Sám jeden z nestorů, který přišel do Poldovky prvně už v roce 1965 coby zámečnický učeň. Zažil ji jako státní podnik, zažil i porevoluční snahu předat Poldovku českému majiteli v osobě podnikatele Vladimíra Stehlíka. Po všech následných problémech se nakonec areál rozpadl na mnoho menších subjektů. Za přímého pokračovatele více než stodvacetileté tradice Poldovky nicméně platí právě společnost Poldi Hütte v srdci průmyslové zóny. Firmu založil v roce 1999 německý koncern Scholz Ebelstahl. Ten odkoupil klíčové provozy od podnikatele Zdeňka Zemka. Poldi Hütte teď jako výrobce kovových tyčí zaměstnává kolem 270 lidí. Asi 60 procent z nich pracovalo již v bývalé Poldovce. Zdeněk Štěpánek nás nejdřív přivádí do své kanceláře a ukazuje mapu areálu, kterou nyní Poldi Hütte spravuje. „Je to 62 hektarů plochy. Zhruba třetinu toho prostoru využíváme my sami. Zbytek pronajímáme více než třiceti dalším firmám. Nájem ovšem vybíráme relativně nízký, jsme rádi, že někdo ty prostory obývá,“ říká Štěpánek. Poldi Hütte podle něj zažila v sezonách 2006 a 2007 tučné časy, vydělávala desítky milionů a mohla díky tomu přistoupit ke klíčové investici. V roce 2008, kdy dosáhl její obrat 58 milionů eur, začala firma se stavbou nové haly. Ta byla na sklonku loňského roku s pompou otevřena. Industriální krasavci Jdeme se na ni podívat. Nejprve ale musíme projít přes starší zástavbu. Je to přehlídka svébytné industriální architektury, která má své nepopiratelné estetické kouzlo. Když tudy prý kdysi procházela jedna kunsthistorička, nechala se s nadsázkou slyšet, že to v ní probouzí orgastické stavy. Podmanivou průmyslovou patinou vyniká třeba osmdesát let stará budova ocelárny, která je v bezprostředním dotyku s onou nejnovější halou. Původní stavba je ovšem navíc také velmi kvalitní. „Když statici zkoumali, zda je nutné ji zbourat, došli k tomu, že je pořád ve výborném stavu. Proč prý stavět novou budovu za 128 milionů korun, když stačí zrekonstruovat tu stávající za tři miliony,“ vypráví Zdeněk Štěpánek, když procházíme impozantní halou. Na jejím konci zmáčkne náš průvodce tlačítko u těžkých posuvných dveří a jako by tím otevřel časoprostorovou bránu. Vchod totiž spojuje ocelárnu právě s novou kovárnou a my se ostrým střihem přenášíme z nostalgických časů industrializace rovnou do futuristického sci-fi. V nové hale je dokonale čisto a na rozdíl od ostatních provozů příjemně teplo. Prostoru jasně dominuje vysoký lis a monstrózní stroj, který lisu podává rozžhavený ingot. Stroj je něco mezi těžkou lokomotivou a obřím kovovým broukem, jenž mohutnou čelistí natáčí mnohatunový ingot do potřebného úhlu. Celé to těžkotonážní monstrum ovládá usměvavý mladý technik, který sedí pár metrů od lisu v prosklené kukani. Přesně takové, o jaké snil nezapomenutelný Hujer ve filmu Marečku, podejte mi pero. Obsluha mi dovolila, abych do tohoto proskleného velína po schůdkách na chvíli vylezl. Řídicí pult uvnitř vypadá zdánlivě jednoduše: počítač, pár jakýchsi joysticků a na podlaze pedály jak u řidiče tramvaje. Technik se soustředěným pohledem upřeným na lis průběžné koriguje práci celého soustrojí a vytepává žhavý ocelový prut do tvaru, který si zákazník objednal. „Věkový průměr našich zaměstnanců je 46 let. Ale třeba právě v nové kovárně pracují i výrazně mladší ročníky, protože zaměstnání tu už je daleko náročnější na znalost elektroniky,“ podotýká Zdeněk Štěpánek. Pruty z nové výrobny přitom patří mezi tu vůbec nejkvalitnější ocel. Ostatně plných 92 procent současné produkce Poldi Hütte jde na export, především do Německa. Kvůli globální ekonomické krizi sice poklesla i zde výroba o 35 procent, v současnosti se ale prý trh s ocelí zase pomalu zvedá do obrátek. Dřív tu byli milicionáři Těžký průmysl ale není už zdaleka tím jediným, co je v tradiční průmyslové zóně, dnes nazývané Kladno-východ, k nalezení. Vedle Poldi Hütte tu působí také Strojírny Poldi, Třinecké železárny či výrobce kabelů Kablo Kladno. Stejně tak tu ale nalezneme firmy pracující v jemnějších konturách. Třeba logistickou společnost Bodring, podnik Rekol, jenž se věnuje regeneraci olejů, nebo rodinnou firmu Beznoska, která vyrábí implantáty pro zdravotnictví. Podle kladenské radnice je z celkové plochy 500 hektarů průmyslové zóny Kladno-východ využívána původním průmyslem už jen necelá čtvrtina prostoru. Novým podnikem, který mistrně využil uvolněné prostory i potenciál lidí propuštěných z Poldovky, je například i firma VP trend založená v roce 1998. Ta vyrábí s úspěchem plastové a hliníkové dveřní výplně. Sídlí v areálu, který za socialismu sloužil jako sklad Lidových milicí. Dnes by se ale asi milicionáři nestačili divit. Když nás majitel firmy Richard Obyt provází výrobnou, vidíme moderní a dobře vybavenou provozovnu. Ročně se tu vyrobí v průměru patnáct a půl tisíce dveřních výplní. Firma přitom i přes krizi roste loni zaznamenala rekordní obrat přes 90 milionů korun. Richard Obyt říká, že zhruba třetina z jeho 35 zaměstnanců pochází z původní Poldovky. „Ten někdejší podnik byl po mnoha stránkách perfektní školou. Poldováci jsou obvykle velmi manuálně zruční a jsou zvyklí pracovat na směny,“ pochvaluje si majitel firmy. Sám je také typický Kladeňák. V Poldovce deset let pracoval, jako kluk hrával za Kladno hokej a hlásí se ke zdravému patriotismu. Ve VP trendu přitom technickou zručnost a schopnost místních zaměstnanců nápaditě pracovat s kovem dokonale zúročili. Klíčové stroje na výrobu dveřních výplní si totiž v téhle firmě prostě vyrobili sami. Proto nám jinak vstřícný Richard Obyt nedovoluje fotit v některých částech výrobny, aby konkurence „podomácku“ vyrobený lis nebo další stroje neokoukla. Firmě přitom loni jeden konkurent zkrachoval, takže po něm mohla převzít další klienty. VP trend se tak nyní pomalu blíží k hranici svých výrobních možností a v původních, již několikrát rozšířených prostorách praská ve švech. Letos tak chce Richard Obyt završit růst firmy stavbou nové výrobny, která by měla vyrůst v jiné části Kladna na ploše tří tisíc metrů čtverečních. Podnikatel počítá s investicí 20 až 25 milionů korun. Obyt podotýká, že i v jeho podniku rezonuje poldovácká tradice. „Poldovka zůstala i za socialismu jakýmsi ostrůvkem těch původních metod práce. Ať už jde o řízení výroby či celkovou organizaci,“ připomíná dědictví přelomu devatenáctého a dvacátého století či dobu meziválečného Československa. Kovový patent
Poldovka navíc bývala komplexem, kde byla na těžkou výrobu navázána i spousta dalších přidružených aktivit. Ať už to byla učňovská škola nebo závod vyrábějící zdravotnické potřeby. I tenhle potenciál je využit.
Například v tradici výroby kostních implantátů pokračovala po revoluci již zmíněná rodinná firma Beznoska. „Naše společnost převzala od Poldi všech 142 pracovníků, kteří pracovali v provozu Chirurgie,“ konstatuje spolumajitel firmy Stanislav Beznoska.
Vedle zaměstnanců firma převzala i starou budovu, kterou musela kompletně zrekonstruovat. „Dávali jsme novou střechu, nová okna, obkládali jsme celou budovu zateplovacími deskami, měnili jsme výtah a rekonstruovali šatny,“ popisuje přerod podniku Stanislav Beznoska.
Pád Poldovky ale pro firmu znamenal to, že neměla dostatečně kvalitní materiál na výrobu implantátů. „Hlavně se to týká ocelí korozivzdorných, nástrojových, rychlořezných a titanových slitin. Všechno se musí nyní dovážet z ciziny. Naše firma ztratila technické zázemí, hlavně pak laboratoře.“ Přesto společnost dokázala uspět a dnes vyváží do celého světa a má registrováno také několik patentů.
Pád Poldovky Kladeňáci neodpustili**
Menší soukromé firmy tedy rozvíjejí dědictví někdejšího obrovského státního podniku, ale zároveň v místních obyvatelích přetrvává určitá hořkost z toho, že je stát nechal v devadesátých letech padnout. „Kladeňáci to dodneška lidem, kteří tehdy rozhodovali, nemohou odpustit,“ podotýká k tomu podnikatel Richard Obyt. „Jsem přesvědčen, že Poldi byla po revoluci z velké části životaschopná a značná část její produkce žádaná. Uvedu vám takovou epizodu, která je symbolická. Koncem devadesátých let jsem se dostal do jedné západoevropské strojírenské firmy, kde měli i malou zásobu původní poldovácké nástrojové oceli. Šéf firmy ji měl pečlivě schovanou a vydávat ji směl pod přísným zákazem jedině on sám.“
Podle podnikatele Obyta si na Kladně dlouho nikdo prostě nedokázal představit, že by Poldovka doopravdy krachla. „Ale přišlo to. A teprve teď se snad po letech zase sbírá z popela. To je dobře,“ říká podnikatel.
Když při odjezdu z průmyslové zóny míjí naše auto desítky průmyslových staveb, musíme souhlasit. Nejde jen o pracovní příležitosti. Ze sedmdesátitisícového Kladna dochází za prací do východní průmyslové oblasti na deset tisíc lidí, dalším skýtá zaměstnání nově vzniklá průmyslová zóna jih, čtrnáct tisíc jich dojíždí do Prahy.
Byla by ale škoda i toho, kdyby definitivně odumřela ona svérázná atmosféra pulzujícího ocelového města. I dnes má v sobě pořád ještě jistou unikátní podmanivost.
