Kdo viděl les poté, co jej čerstvě zničil kůrovec, ten pravděpodobně nebude považovat jeho nálet za ozdravný. Na rovinu přiznám, že patřím k těm, kterým pahýly stromů připomínají spíš Hitchcockův film, než že by mě lákaly k procházce.
Autor: Jakub Stadler
Přesto jsem bez váhání přijala pozvání Hnutí Duha do Národního parku Bavorský les, kde mají větší zkušenosti s lesy ponechanými napospas kůrovci. Nebudu chodit dlouho kolem zničených lesů a na rovinu přiznám, že jsem opravdu na vlastní oči viděla, jak v místech, kde po lýkožroutu smrkovém zůstala bezútěšná pláň, vyrůstají nové stromky. Pracovníci bavorského parku se vznikající divočinou chlubí a tvrdí, že láká tisíce turistů.
V Bavorsku jsou cesty otevřené
Je příjemné slyšet, jak ředitel rezervace v Bavorsku neustále opakuje, že cesty parkem jsou otevřené všem návštěvníkům, kteří jsou ochotni srdcem vnímat jeho divokou krásu. Bohužel výrazně odlišný postoj k turistům panuje na druhé straně hranice v Národním parku Šumava. Tady se neustáledohadují, kam jen na kousek pustit dupající a hlučící hordy lidí.
V polovině července se s velkou slávou otevírají tři nové hraniční přechody do Německa, mezi nimi i Modrý Sloup, za který starostové šumavských obcí bojují od devadesátých let. Vede právě na Luzný, kam jsem bez problémů došla z německé strany. Z té české to dosud nebylo možné – platil tam
zákaz vstupu. Ani teď nepovede cesta kratší trasou přes údolí rašelinišť, mokřadů a podmáčených smrčin, aby jim naše boty neublížily. Dokonce půjde jen o zkušební provoz, takže se může stát, že se za dva roky vycházka na Luzný opět uzavře.
Zapovězené divoké srdce
Vypadá to, že se už nyní správa šumavského parku tiše připravuje na variantu, o níž se začíná právě diskutovat na bavorské straně. Zatím totiž oba parky patří do druhé kategorie nejcennějších přírodních lokalit světa. Kdyby se zásluhou kůrovce překlopily třeba za dvacet let do první kategorie, a staly se tak Divokým srdcem Evropy, už bychom tam ani nenakoukli.
Je nejvyšší čas diskutovat o této vizi s lidmi, kteří na Šumavě žijí, pracují, podnikají. Zatím totiž o bezzásahových zónách rozhoduje úzká skupina ekologů bez konsenzu místních obyvatel. Vypadá to, že na Šumavě vzniká zakázané pásmo z dob socialistických zátarasů, ale mnohem větší. Přitom by možná stačilo, aby ochránci přírody pochopili, že ozbrojené strážce pohraničí nenávratně spláchly dějiny a lidé na Šumavě si uvědomili, že vstřícný národní park pro ně může být i výhodou.