Indonésie produkuje více niklu než jakákoli jiná země na světě. Poptávka po tomto kovu přitom v posledních letech kontinuálně roste, neboť se z něj vyrábějí hlavně baterie, které se hodí například do elektromobilů. A to by mohlo pro čtvrtmiliardový národ znamenat obrovskou obchodní příležitost.
Tyto úvahy nyní přiměly Jakartu lobbovat za vytvoření skupiny podobné kartelu OPEC, jenž by se od toho již existujícího lišil snad jen tím, že má namísto řízení exportu ropy sjednotit právě špičkové těžaře niklu i dalších kovů a umožnit jim zkoordinovat své zájmy.
Návrh je však zatím na úplném počátku a jeho realizace se v tuto chvíli zdá jako velice nepravděpodobná. Skepticky se k němu už dříve vyjádřila třeba Kanada, která rovněž patří mezi významné producenty inkriminované suroviny. Její argument se zakládá na skutečnosti, že trh s niklem se od toho ropného velmi odlišuje. „Nejsem přesvědčen, že bude možné vytvořit podobný kartel těžařů, jaký představuje OPEC,“ cituje web CNN Richarda Bronze, analytika výzkumné firmy Energy Aspects.
Indonéská kampaň je každopádně náznakem toho, jak může přechod na čistou energii přetvořit geopolitiku. A země, jejichž zásoby niklu, kobaltu a lithia jsou velké, se své šance pochopitelně budou snažit využít. „Tyto státy doufají, že založením organizace podobné OPECu by mohly být významnějšími hráči na globálním energetickém trhu,“ podotýká Jane Nakanová z Centra pro strategická a mezinárodní studia.
Nikl má velký potenciál
Během 62 let od svého založení hrála Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) zásadní roli při utváření světového trhu s černým zlatem. Ale vzhledem k tomu, že globální poptávka po fosilních palivech vrcholí, její politické postavení se bude postupně snižovat. Země s přístupem ke kovům a nerostům nezbytným pro přechod na zelenou energii naopak mohou v budoucnu svůj vliv zvýšit.
„Přechod na čistou energii znamená přechod od systému náročného na palivo k systému náročnému na materiál,“ uvedla Mezinárodní energetická agentura ve své loňské zprávě. Typické elektrické vozidlo v současnosti vyžaduje až šestkrát více minerálů než konvenční automobil. Předpokládá se navíc, že elektromobily a baterie budou do roku 2040 hlavními koncovými spotřebiteli niklu.
Indonésie má z tohoto vývoje značný prospěch. Poté, co stát v roce 2020 zablokoval vývoz niklové rudy, se mu rychle podařilo s pomocí zahraničních investorů rozvinout svoji vlastní zpracovatelskou kapacitu. Země nyní těží více než 38 procent celosvětové produkce rafinovaného niklu, a její podíl navíc stále roste.
Těžba kovů povede ke vzniku nových aliancí
Kromě Indonésie patří k největším producentům niklu také Rusko, Kanada a Austrálie. Jenže zatímco zájem o něj dlouhodobě roste, výkupní ceny často kolísají – třeba na začátku tohoto roku výrazně stouply po ruské invazi na Ukrajinu, poté se ale opět prudce snížily. Kvůli zhoršení globálního ekonomického vývoje navíc aktuálně nabídka převyšuje poptávku, a proto nikl méně nakupují třeba výrobci nerezové oceli.
Skeptická ohledně vzniku nového kartelu je vedle zástupců Kanady i řada analytiků. I oni přitom akcentují odlišný způsob fungování celého odvětví. Ačkoliv mezi hlavní vývozce patří jen několik málo zemí, nabídku řídí především soukromé firmy, a nikoliv státní, jako je tomu právě v případě ropy.
„Domníváme se, že indonéský nápad na vytvoření niklového OPECu je obtížně realizovatelný. Těžební operace velkých producentů niklu jsou totiž kontrolovány různými soukromými společnostmi,“ potvrzuje Jason Sappor, těžební analytik ze společnosti S&P Global Commodity Insights.
