ČNB má mít deset šéfů, ECB stačí sedm
Úvahy o možnosti pevně navázat kurs české měny k euru jdou v Česku v poslední době ruku v ruce s úvahami o novém způsobu jmenování členů Bankovní rady ČNB. Může být tedy skutečně eurozóna naším vzorem důsledně a úplně? Variant pro přistupování k euru není pro Českou republiku mnoho. Už nyní je česká ekonomika silně „euroizována . Asi šedesát procent našich devizových rezerv je drženo v eurech a se zeměmi eurozóny se uskutečňuje asi polovina zahraničního obchodu. Koruna je už dnes fakticky velmi pevně spjata s eurem a reaguje s ním na všechny výkyvy na světových trzích vůči třetím měnám. Dovedu si tedy představit analogii „rakouské cesty k euru z poloviny 90. let. Rakousko se stalo členem Evropské unie 1. ledna 1995. Díky neformální těsné vázanosti šilinku na německou marku se stalo součástí tehdejšího ERM už devátého ledna 1995 a těsný vztah mezi oběma měnami byl dodržován až do neformální fixace směnných kursů všech měn měnové unie v květnu 1998. Rakousko ovšem vykazovalo v polovině devadesátých let lepší makroekonomické parametry, než dnes vykazuje Česká republika. Fixace je fikce. Myslím, že formální fixace kursů koruny vůči euru centrální bankou je za současné situace neproveditelná a koneckonců i neúčelná. Obecněji řečeno, neměl by se příliš zveličovat mýtus vlivu měnové politiky centrální banky na ekonomiku a měnový kurs. To je názor přednesený guvernérem finské centrální banky jako premisa pro ECB za nedávno skončeného finského předsednictví v Evropské unii. A v malé české ekonomice to platí ještě silněji. Jako podstatnější stále vidím cestu hospodářského růstu, zejména intenzivními kroky mikroekonomické restrukturalizace a přílivem dlouhodobého zahraničního kapitálu. Pevnost vztahu koruny k euru je tak jako tak nevyhnutná. Diskusi o formální fixaci koruny k euru považuji tedy za stejně málo smysluplnou, jako byla svého času diskuse o uzákonění vyrovnaného rozpočtu. Nezapomeňme, že ani v zemích, které se kvalifikovaly v květnu 1998 na členství v eurozóně, nedošlo k formální administrativní fixaci vzájemných směnných kursů. Tyto kursy byly vzájemně fixovány až do samotného zavedení eura jen nefomálně a vykazovaly stále drobné odchylky. (Současný vztah mezi eurem a měnami účastnických zemí eurozóny také nelze označit za fixaci kursů, protože třeba německá marka už žádný měnový kurs nemá, jako nemá měnovou politiku, a není tedy považována za měnu, ale za jednotku eura v příslušném přepočítacím koeficientu.) Jistě lze uznat, že míra konvergence ekonomiky například mezi Německem a Nizozemskem byla v roce 1998 lepší, než je dnes mezi námi a našimi sousedy z Evropské unie. Je to jedno. Diskusi o jmenování členů národní banky považuji z hlediska evropského vkusu za příliš politickou. Na druhou stranu je však lhostejné, jaký návrh ústavní změny bude nakonec přijat, protože v souvislosti se vstupem do měnové unie se budeme muset stejně přizpůsobit kritériím nezávislosti ECB. Tak to musely učinit všechny účastnické státy eurozóny včetně Francie, Německa nebo Lucemburska (kde dokonce měnovou politiku dříve určovala lucemburská vláda). Z dikce článku 112 Smlouvy o ES mimo jiné vyplývá model, podle něhož jsou členové Řídícího výboru ECB jmenování hlavou Evropské unie (tedy Evropskou radou). Prezident, viceprezident a další čtyři členové řídícího výboru jsou jmenováni z osobností uznávaných a zkušených v měnových a bankovních záležitostech na doporučení Rady EU (tedy ministry členských států) po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou ECB. Exekutiva Evropské unie, tedy Evropská komise, je z rozhodování vyloučena. Legislativa Evropské unie, tedy Evropský parlament, neplní funkci navrhovatele, nýbrž pouze konzultanta. Podle stejného modelu musely být upraveny jmenovací postupy všech jedenácti centrálních bank zemí Evropské unie, které ke dni 1. ledna 1999 vytvořily Evropskou centrální banku. Větší pozornost dohledu. Současný český ústavní model jmenování členů bankovní rady není s popsaným postupem v přímém rozporu. Pokud by se však měl co nejvíce přiblížit modelu ECB, pak by asi členy bankovní rady měl podle mého osobního názoru jmenovat prezident republiky z osobností uznávaných a zkušených v měnových a bankovních záležitostech na doporučení Senátu a po konzultaci s Poslaneckou sněmovnou. Pokud bude členů bankovní rady devět, jak se proslýchá, pak si kladu otázku, nač stát s deseti miliony obyvatel potřebuje o tři členy bankovní rady více než měnová zóna pro 290 milionů obyvatel. Také z hlediska bankovního dohledu považuji otázku jmenování členů bankovní rady za nepodstatnou. Důležitější je, zda bude Česká republika sledovat moderní vývojové trendy v zemích Evropské unie ve směru vytváření dohledu nad celým segmentem finančních služeb. Tak bychom se do budoucna mohli rozhodně vyhnout diskusím například ohledně družstevních záložen. Podobné modely byly nedávno s velkým úspěchem zavedeny ve Velké Británii, kde dohled nad finančními službami (včetně bank) už nevykonává Bank of England, ale nezávislý úřad Financial Services Authority. Po nedávném zavedením obdobného úřadu v Irsku (SRA – Single Regulatory Authority) se model výlučně bankovního dohledu u centrální banky udržuje už jen v menšině zemí Evropské unie (Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálie).
