Existuje jedno Německo, sen je splněn, ale obejde se bez vás.
Máme tady 30. výročí Zdi, a sluší se zavzpomínat. Zvlášť když jsem od roku 1984 ve východním Berlíně trávil docela dost času, měl tam jednu dobu přítelkyni, a tak půltucet lidí, kterým jsem věřil, a oni mně. Není to bůhvíco, ale když bydlíte jedno celé léto v paneláku na Leipziger Strasse, dá vám to o hodně jiný pohled na věc, než si odnesl průměrný Čech návštěvou Zwingeru, Pergamonu nebo prodejen obuvi, případně pobytem na Rujaně.
Když jezdíte ve stejnou hodinu ze stejné stanice metra, potkáváte stejné lidi v Kaufhalle, a udělá vám stejnou radost jako jim, když mají náhodou pivo Radeberger, kterým se dá zapíjet Altenburger Ziegenkäse mit Pfeffer, dostanete jinou perspektivu. Když se díváte večer shora na Zeď, vidíte ty strážní věže, postavičky pohraničníků s vlčáky, a za Zdí svítí West Berlin, chytnete ten „feeling“. Člověk pochopil frustraci života v „Hauptstadt der DDR“, když jí s nimi sdílel.
To byl také první předpoklad, aby vám začali věřit. (Bývalá NDR měla právem pověst důkladně profízlované země, v porovnání s tehdejší Prahou byli moji noví známi „ve styku s cizincem“ opatrní. Po roce 1989 vyšlo najevo, že početní stavy zaměstnanců a spolupracovníků východoněmeckého ministerstva státní bezpečnosti byly obrovské.
30 let od pádu berlínské zdi: Němci si pochvalují svobodu slova i lepší hospodářskou situaci
Nikdy jsem tam nezažil takovou tu dobráckou všelidovou atmosféru čtyřek z pražské periférie, kde se lidi znají, a vědí, kdo je svině, ale zažil jsem s mými tehdejšími přáteli velké věci, když ztratil i- jistěže mírně toxikováni - bázeň a stali jsme se přáteli.
Vzpomínám na Wulfiho, který jedno léto mluvil tak perestrojkově obezřetně, aby o rok později po pár panácích nadával na režim tak šťavnatě, že venčící pejskaři radši přecházeli na druhou stranu ulice, aby je nějaký konfident Stasi neobvinil, že ten příval protistátních řečí linoucích se otevřeným oknem z přízemního bytu na sídlišti v Marzahnu poslouchají. Vzpomínám na Herthu a Cornelii, které se mi omlouvaly v srpnu 1988 za srpen 1968, když jsme se dívali na reportáž na západoněmeckém kanále o Pražském jaru. Rok nato vyšli Wulfi, Hertha, Connie, Helmuth a pár set tisíc dalších „Ossis“ do ulic, a bylo po všem.
Pozoruhodné na tom je, jak brzo po sjednocení mým přátelům došlo, že to nebude jen o svobodě a výměně chabé marky za jinou, která otevírá brány do konzumního ráje, ale také o tom, že jako „Ossies“ mají – ač doma – těžkou konkurenční nevýhodu.
Přijeli za mnou z dovolené v tolik odříkané a milované Itálii. Žili jsme tehdy s ženou velmi skrovně z jednoho platu s malým synem, a viděli, že jsme chudší, že jsme se nevzmohli, že nám nikdo kurz jednu DM za 3 Kč nedal. Ale strašně mi záviděli, že dělám, co dělám, ne kvůli penězům, ale proto, že mohu být malým dílkem při tom a něco měnit na své vlastní zemi, nikoli být objektem „bossingu ze Západu“.
Oni měli pocit, že jsou firma, která byla převzatá nesrovnatelně silnějším konkurentem, všechny procesy byly převzaty, vedoucí personál až do úrovně vedoucího oddělení také. My jsme měli pocit, že tvoříme svojí budoucnost, oni měli pocit, že jsou předmětem fúze, s většinovým nadšením přijímané, avšak s důsledky, které se dostavily, a jež znamenaly, že nedovedete vyhrát.
Nakonec existuje jedno Německo, sen je splněn, ale obejde se bez vás. Tak proč zůstat, když jste, jako bývalá profesionální vrstva v šedé zóně, ale opravdu nadbyteční.
Spousta „Ossis“, zejména mladých a vzdělaných, čelila dvacetiprocentní nezaměstnanosti nohama. Více než čtvrtina východních Němců ve věku 18 až 30 let se vystěhovala, dvě třetiny z toho byly ženy. Děti mých známých jsou dnes rozesety po světě od Spojených států po Austrálii a Nový Zéland. V rakouském Salcburku ještě poznají, že jste sice Němec, ale s neklamným východním přízvukem, pro Kiwi ve Wellingtonu jsou vnitroněmecké rozdíly hluboko pod rozlišovací schopností a v angličtině je německý akcent sice patrný, ale stejný.
Být v jejich situaci, zmizím okamžitě, a daleko, abych se toho stigmatu zbavil. Což vysvětluje podle mne skoro všechno: z východního Německa odešly více než dva miliony lidí.
Dnešní politiku, sociologii a všechny další věci v nových spolkových zemích určují ti, kdo zůstali. Berlín, Drážďany nebo Lipsko „frčí“, venkov a malá města vymírají dál, a že mají krásné silnice, opravené domy a květiny za oknem? Čemu bych tady neměl vlastně rozumět, když jsme to s nimi prožil?
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
