Paní Daňková od 16 let pracovala u Bati. Dnes 80letá důchodkyně vzpomíná na své zlínské začátky. Do Zlína přišla v roce 1940 na doporučení své sestry, která u Bati už pracovala. "Bylo nás sedm dětí a v malé vesnici v Čechách nebylo dost práce," vysvětluje svůj příchod na jižní Moravu.
Paní Daňková od 16 let pracovala u Bati. Dnes 80letá důchodkyně vzpomíná na své zlínské začátky.
Do Zlína přišla v roce 1940 na doporučení své sestry, která u Bati už pracovala. „Bylo nás sedm dětí a v malé vesnici v Čechách nebylo dost práce,“ vysvětluje svůj příchod na jižní Moravu. „Baťa tenkrát platil dobře. Člověk si mohl vydělat i čtyřicet korun na den, a to byly slušné peníze. Za dvě sta se dalo koupit jízdní kolo.“ Nic ale není zadarmo a jak říká Jarmila Daňková, režim v továrně byl přísný: „Pracovní doba byla od sedmi do dvanácti a potom od dvou do pěti. Mezitím byla dvouhodinová polední přestávka, kdy mohli zaměstnanci opustit budovy. Někteří jeli domů, jiní šli do budovy Obchodního (tehdy Společenského) domu, kde byla závodní jídelna. „Obchodní dům patřil také Baťovi,“ usmívá se, „takže cokoliv tam lidi utratili, dávali zase zpátky jemu.“ Tento šikovný tah využil Baťa i při vyplácení mezd. „Baťa byl chytrý. Dostávali jsme výplatu každý týden, a to vždycky v pondělí,“ vzpomíná. „Kdyby totiž byla výplata koncem týdne, jak tomu bylo v jiných firmách, odvezli by si ji lidé domů, mimo Zlín. Takhle byla velká pravděpodobnost, že ji přes týden utratí v Baťově nákupním centru.“ Získat práci ve Zlíně nebylo až tak složité: „Baťa bral každého, kdo byl pracovitý a měl čistý trestní rejstřík. Vše ostatní už záleželo na šikovnosti,“ líčí důchodkyně. Uplatnění mohly najít různé profese. Baťova továrna měla kromě závodu obuvnického i závod gumárenský, punčochářský a strojírenský. „V še bylo navzájem propojeno,“ dodává. „Když třeba v obuvnickém závodě chyběli lidé, zastoupili je pracovníci z gumáren a naopak.“
