Šéf České spořitelny Pavel Kysilka překvapil otevřeností, s jakou hovoří o evropském bankovním trhu, politice a spících reformách
Pavel Kysilka je bezpochyby jednou z nejvýraznějších osobností českého finančního sektoru. Prošel různými posty od akademické půdy přes státní správu, centrální banku až do komerčního bankovnictví a všude po něm zůstaly viditelné stopy. V čele České spořitelny slaví úspěchy už hodně dlouho a pro mateřskou Erste vydělává opravdu významné sumy. Rakouský bankovní dům získal spořitelnu v roce 2000 zcela očištěnou od problematických úvěrů s dominantním podílem na trhu depozit za devatenáct miliard korun, což odpovídá v posledních letech zisku, který tato banka vygeneruje za nějakých patnáct měsíců.
A Erste tyhle peníze opravdu potřebuje, protože jí investiční dobrodružství v Maďarsku a na Balkáně stála spoustu peněz a dividenda z Prahy je při lepení těchto děr fakticky nepostradatelná. Trochu to připomíná doby, kdy byl český průmysl základem hospodářského zdraví rakouské monarchie. Dnes pražská banka s českým šéfem stabilizuje poměry ve Vídni.
Nicméně ziskovost českých bank pomáhá i dalším velkým bankovním domům v Evropě a zvláště v těchto těžkých dobách. I těm se investice do českých polostátních bank na počátku století už mnohonásobně vrátila.
Zlatou slepičkou je pro Société Générale Komerční banka a pro belgickou KBC se nejméně diamantovou stala ČSOB, když pohltila zkrachovalou IPB. Přesto nelze pominout, že čeští manažeři v ČSOB i ve spořitelně odvedli obdivuhodný kus práce.
Na Pavlu Kysilkovi je však více než dosahování výjimečných hospodářských výsledků zajímavá jeho na bankéře až neobvyklá otevřenost v tom, jak se vyjadřuje o evropském bankovním trhu, ale i o politice a spících reformách. V rozhovoru, který poskytl týdeníku Euro tak nemohla nebýt řeč o připravovaných stress testech v evropských bankách i o tom, že je pořád nejasné, co se bude dít, až z něj vzejdou tentokrát už konečně věrohodné výsledky, a kdo bude ochotný a schopný doplnit chybějící kapitál. A také o tom, že v minulých letech dostaly vlády v Evropě od Evropské centrální banky čas na to, aby reformovaly své veřejné finance a zvýšily konkurenceschopnost, což tak nějak moc neklaplo.
To je fakticky zárukou, že se problémy s veřejnými financemi a měnovou nestabilitou budou dost pravděpodobně vracet s větší či menší intenzitou nejspíše už v blízké budoucnosti. To vše jsou věci, o nichž se sice obecně ví, ale přinejmenším v českém prostředí o nich nikdo valně nediskutuje, což je dost škoda.
To vše se nás totiž také dotýká a ještě dotýkat bude, protože současný poklid a klepání se po ramenou nad startujícím ekonomickým oživením po celém kontinentu rozhodně neznamená, že by byly domácí úkoly splněny. A že jsou české banky zdravé, neznamená, že tomu tak musí být i za dva roky, až vstoupí v platnost nová regulační pravidla a Evropa se bude pořád houpat na neklidných vlnách a uvnitř bankovního sektoru bude docházet k silným přelivům kapitálu.
Pavel Kysilka se toho zřejmě nebojí. Je liberál a pohyby kapitálu mu cizí nepřijdou a bankovní unie, jejíž podstatou je volný přesun kapitálu mezi bankovními dcerami a matkami, mu nevadí. To trochu překvapuje, když připouští, že není jasné, kdo bude lepit díry tam, kde ani tyto přesuny nebudou stačit, ale věřme mu, že v Erste to stačit bude.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
