Blitzkrieg ruských vojsk v Gruzii a intervence do Československa si jsou podobné
Časová shoda výročí vpádu sovětských tanků do Československa a ruských do Gruzie zavdala důvod k amatérskému srovnání obou událostí. Pochopitelná je snaha myslitelů rozpoznat, co bylo na těchto výbojích sovětského a co ruského. Svým způsobem k jemnému rozlišení vybízí také kremelská propaganda. Zatímco tehdy odpůrce okupace Československa obviňovala ze „zoologického antikomunismu“, dnešní jinak smýšlející viní rovnou z „patologické rusofobie“.
Spor o to, zda ruská říše si komunistickou ideologii osvojila a uzpůsobila vlastní potřebě, či naopak komunismus si ruský stát podrobil a zneužil, se vede mnoho desítek let. Ani nedávno zesnulý Alexandr Solženicyn nebyl první, kdo vášnivě obhajoval představu, že dobromyslnou ruskou pospolitost znásilnily hordy mezinárodních dobrodruhů a stala se první a největší obětí světového komunismu. Velká říše byla prý přemožena a obrácena na zlou víru nepříliš početnými oddíly jinorodců, mezi nimiž nalezneme lotyšské ostrostřelce, rudé Maďary a Čechoslováky, čínské žoldnéře a židovské komisaře. Záhadou zůstává, jak to, že tito ďábelsky dovední revolucionáři nedokázali po návratu nastolit stejný zlotřilý řád ve svých domovinách – ani v tom titěrném Lotyšsku. Něco v teorii znásilnění Ruska mezinárodním komunismem neštymuje. Navíc snahu těch, kteří se pokoušejí prezentovat současné nekomunistické Rusko jako jakýsi antisvět Sovětského svazu, zpochybňuje skutečnost, že většina obyvatel tohoto domnělého antisvěta se k sovětské minulosti hrdě hlásí. A nebyl to nikdo menší než Vladimir Putin, kdo zánik Sovětského svazu nazval „největší geopolitickou katastrofou 20. století“. Zcela nezapadá do logiky protikladu „komunismu a Ruska“ ani fakt, že zatímco Gruzínec Michail Saakašvili je vykreslován jako krvelačná bestie, jiný Gruzínec, Josif Džugašvili-Stalin, jenž má na svědomí ony hekatomby zahubených Rusů, se těší největší oblibě jejich potomků. Podpovrchový smysl teorie je prostý – zlo páchal komunismus v přestrojení za ruský stát. A ježto je komunismus ryzí abstrakcí, kterou k odpovědnosti pohnat nelze, nikdo za nic nemůže, a dnes znovu jako u Dostojevského – „vše je dovoleno“.
Ve svých dějinách ruský stát vystřídal několik ideologií. Pět století Rusko stavělo propagandu expanze na pravoslaví. Přesto se nedá tvrdit, že pravoslaví je na vině – vyznávají je v mnoha dalších zemích. A nikde, ani v Byzanci, samo o sobě neplodilo militarismus a imperialismus. Sovětský svaz se pro změnu rozpínal pod vlajkou marxismu. Marxistů je dostatek i dnes, hemží se jimi univerzitní kampusy Západu, ale sotva některý z nich sní o budování říše. Z ideologie, především totalitární, se stává dobyvatelská vojácká holinka až tehdy, je-li naražena na kopyto státních imperiálních ambicí. Mezi „blitzkriegem“ ruských vojsk v Gruzii a intervencí do Československa existuje zásadní podobnost, která se nepotřebuje opírat o drobnou faktografii. V obou případech Sověti a jejich nynější právní nástupci nahlíželi území sousedních států jako pásmo svého „přirozeného“ politického vlivu. Imperiální syndrom nejenže nebyl Ruskem vyžit a zatracen, nýbrž naopak, posunul se do středu jeho dnešní zahraniční politiky.
Pražské jaro bylo zadupáno do dlažby paradoxně navzdory tomu, že komunistické vedení ČSSR mělo všelidovou podporu jako nikde jinde. Čistě teoreticky by Brežněvské politbyro z toho mělo mít pocit zadostiučinění. Jenže nemělo. Nepotřebovalo vazala úspěšnějšího než vrchnost. Při vší extravaganci gruzínských poměrů reformy v malé republice probíhaly – a dost svižně. Na pozadí ruských antireforem to bylo pro Kreml obzvlášť bolestivé poznání. Dnešní Rusko postupně přišlo o všechny nástroje takzvané měkké síly (soft power), která nejlépe zajišťuje skutečnou autoritu a vliv v nejbližším okolí a ve světě, protože je založena na přitažlivosti institucí, hodnot a chování svého nositele. V arzenálu prostředků mu zbyla už jen „hrubá síla“, jejíž použití je vždy příznakem slabosti. Okupace Československa před 40 lety byla příznakem slabosti, ztráty přitažlivosti sovětské moci. Obsazení atraktivnějšího a úspěšnějšího státu, byť by bylo vynášeno do nebes jako zdařilá vojenská operace, se stalo venkoncem fundamentální porážkou Sovětského svazu, začátkem jeho soumraku.
Je smutné, že i toto ponaučení současné Rusko úspěšně vytěsnilo. V posledním průzkumu veřejného mínění celá třetina dotázaných nikdy neslyšela o srpnu 1968 a ve věkové kategorii do 35 let takových bylo 58 procent. Ukazuje se, že vědomí ruských občanů se za posledních 40 let příliš nezměnilo. Právě a jenom v tomto smyslu je srovnání dnešních hrůz s těmi před 40 lety korektní: potlačení paměti o srpnu 1968 zaručuje opakování takových srpnů, ať už jsou, nebo nejsou osmičkové. Dělostřelecká palba na jižním Kavkaze je vzdálenou ozvěnou výstřelů do budovy Národního muzea.
