Češi by se neměli bát vojenské spolupráce s Němci
Německý a český voják se společně účastní slavnostní přísahy. Pak je německo-česká jednotka nasazena třeba při potlačování násilných střetů někde v Africe. Děsivá představa? Není divu, že zvláště starší generaci Čechů musí taková vize připadat jako absurdní.
V médiích je stále probírána otázka odškodňování těch, kterým se stala křivda za druhé světové války nebo během poválečného odsunu německých obyvatel z osvobozených zemí. Teď už však jde v prvé řadě o budoucnost. Kam až může jít spolupráce dvou spojenců z Evropské unie i NATO? Mohou se Němci a Češi společně podílet na operacích, jež mají prosadit mír - ať už na Balkáně, v Afghánistánu či kdekoliv jinde? Řada pravicových politiků říká, že proti terorismu bychom měli bojovat především společně s Američany nebo Brity. Německo jako významná sousední země zůstává pro mnohé tabu.
Ačkoliv máme česko-německou deklaraci a řadu vstřícných prohlášení z Berlína i Prahy, týkajících se vyrovnání s někdejšími křivdami, ukazuje se, že minulost prostě nejde odhodit. Sami Němci o tom ostatně vědí své. Dlouhá desetiletí se drželi zpátky. Své vojáky vyslali do zahraniční mírové mise až po více než půlstoletí od konce druhé světové války. Jenže situace se mění. Mnozí Američané (a u nás třeba Saša Vondra) dnes Němcům spíše vyčítají to, že nejsou schopni pro boj s terorismem vyčlenit mnohem více vojáků.
Bez válečných pochodů.
České ministerstvo zahraničí pod vedením Cyrila Svobody by uvítalo vznik německo-českého bojového uskupení v rámci Evropské unie. Ministerstvo obrany o tomto plánu s Němci vyjednává. Má jít o společný příspěvek obou zemí evropským silám rychlé reakce. Týdeník EURO zjišťoval, zda může být něco podobného průchodné na české politické scéně. Zatím se zdá, že nikoliv. Opozice napravo i nalevo je rozhodně proti. Nadšení široké veřejnosti pro podobné plány nelze očekávat. Historické reminiscence jsou příliš silné.
Jak paradoxní je tato situace, ovšem zjistíme, když se budeme zabývat konkrétními důvody odmítavých postojů. Období, na něž s obavami vzpomínáme, jsou spojena s německým militarismem a agresivitou. Dnes vznik německo-české jednotky prosazuje třeba ministr zahraničí za Zelené Joschka Fischer, jehož asi nikdo příliš nepodezírá z přílišné lásky k válečným pochodům.
Německá vláda Gerharda Schrödera nesouhlasila s válkou v Iráku. Stanovisko většiny německé i české veřejnosti k americkému útoku bylo podobně odmítavé. Když Němci hovoří o nasazení vojáků v zahraničí, mají na mysli mírové mise, zabránění humanitárním katastrofám a pomoc při stabilizaci postižených zemí. Na rozdíl od Američanů jsou daleko méně ochotni řešit problémy silou. Není toto vše důvod k zamyšlení, zvláště pro české levičáky, kteří dávají přednost umírněné politice Evropské unie před razantními údery Spojených států?
Rozbít NATO nechceme.
Z hlediska velké části české pravice toto ovšem vůbec není argument. Objevuje se spíše názor, že Evropská unie se zbytečně plete tam, kde by mělo působit NATO. Nadměrná orientace na Německo nahlodává dobré vztahy se Spojenými státy. V tomto pojetí jde o to, zda se proti terorismu skutečně postavíme se vší tvrdostí, tak jak to činí Američané, nebo budeme měkcí společně s Němci. Navíc v Česku panuje přesvědčení, že Němci se společně s Francouzi snaží malým státům jako Česko vnucovat své postoje právě v rámci EU. Politici z obou velkých evropských zemí (ale více ti z Francie) bohužel občas poskytují k podobným úvahám dobrý důvod.
Pražské ministerstvo zahraničí se proto logicky snaží zdůrazňovat, že budování evropských bojových uskupení není v rozporu s českou snahou podporovat silné NATO. Odmítá také tříštění sil. Pokud mají evropské jednotky hrát do budoucna nějakou roli, mají spíše doplňovat to, co dělá Severoatlantická aliance.
Jeden z činitelů bruselského sídla aliance se v rozhovoru pro týdeník EURO nad oním českým dilematem - zda s Němci, či Američany - velmi podivoval. Německo je přece významný soused Česka a je logické, když obě země vytvoří společnou jednotku. Roztržka mezi Amerikou a Evropou kvůli Iráku by neměla zastřít to, co Washington v podstatě dlouhodobě prosazuje: aby Evropané převzali více odpovědnosti při řešení krizí. Spory se mohou vést o to, v jaké formě by to mělo být, ale obecně Američané bránit Evropanům v rozletu nehodlají. Naopak po zkušenostech z Afghánistánu a Iráku budou usilovat o jejich podporu, ať už bude v Bílém domě George Bush či John Kerry.
Není pochyb, že Česko řeší ve vztahu k Německu obrovské dilema. Zatímco velká Francie začala budovat své vztahy s poraženými Němci na novém základě krátce po válce, českým partnerem je dnes mnohem větší soused, který získává ztracené sebevědomí a na mezinárodní scéně se prosazuje i ostrými lokty. Ani Češi by se však neměli ničeho bát. Odmítání česko-německé jednotky je spíše projevem strachu.
