(EURO 13/2005)
Článek vyvolává mnoho zcela nepravdivých obrazů:
a) že není možné, aby Čech mohl ve Francii založit „služební“ firmu a poskytovat služby pomocí zaměstnanců z Čech
b) že si ostatní členské státy nyní nemohou navzájem svoje trhy se službami otevřít přesně v režimu zamítnuté směrnice
c) že odmítnutí za strany Francie a Německa vpustit na své území české služební podniky bylo možné jen díky existenci EU
d) že existovala nějaká zlatá doba EU (EHS), kdy byla něčím jiným než klopotným, tu rychlým tu pomalým, posunem k větší liberalizaci, která narážela na odpor veřejnosti jednotlivých států, a tím i politiků. I dnes je postoj Schrödera a Chiraka diktován „zezdola“, to jest náladami veřejnosti. Věru to poslední, čím se EU kdy vyznačovala, byl deficit demokracie!
Zároveň bohužel článek nepřipomněl:
a) že Francie a Německo se mohly takhle zachovat jen díky tomu, že v rozhodování o „služební“ směrnici platilo pravidlo jednomyslnosti, to znamená, že i jeden stát může návrh vetovat. Toto je velmi klíčový fakt vzhledem k argumentům odpůrců jakéhokoli rozšíření většinového hlasování
b) nikdy nedošlo k tomu, aby se pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil mezi státy ztížil, to jest nedošlo k regresi – docházelo a dochází občas pouze k zastavení liberalizace pod tlakem veřejnosti. Mimochodem, část francouzských socialistů chce hlasovat proti ústavě, protože podle nich znemožňuje demontáž dosaženého stupně liberalizace v EU.
Co bylo interpretováno přesně opačně, je srovnání s RVHP, které použil Klaus. Z jeho dlouholetého vystupování je navýsost zřejmé, že srovnání myslel jako útok na princip, že by jednou přijatá legislativa/pravidla EU (i Pakt stability) měla být pro ČR závazná, respektive že by jejich výklad neměl být čistě otázkou vůle politiků v ČR. Václav Klaus tedy považuje za žádoucí přesně to, co Francie a Německo předvedly ve věci Paktu stability.
Pavel Bratinka,
pavel.bratinka@euroffice.cz
