Polibek Leonida Iljiče evropské integraci
Když Václav Klaus nedávno říkal reportérovi amerického časopisu Time, že mu Evropká unie začíná připomínat RVHP a že v České republice jsme z minulosti citliví, když se o nás rozhoduje někde jinde, nejspíše netušil, jak mu dva největší Evropané dají hned za pár hodin svou politikou za pravdu. Demontáž Paktu stability a odmítnutí liberalizace trhu služeb v jednotné Evropě, obojí prosazené silným tlakem Gerharda Schrödera a Jacquesa Chiraka na dvoudenním summitu Evropské unie, dokumentuje velmi názorně proměnu podstaty evropské integrace. Společný hospodářský prostor se stává stále méně společným a mění se v zónu, jejímž smyslem existence je umožnit Německu a Francii co nejdéle neřešit své vlastní hluboké strukturální problémy v ekonomice a sociální politice. Stagnace západoevrospké ekonomiky v posledních letech o důsledcích těchto změn priorit vypovídá velmi názorně.
Samozřejmě srovnání Evropské unie s RVHP je metafora stále ještě notně přitažená za vlasy. Evropská unie je nepochybně společenstvím, v němž stojí za to být. To však nic nemění na tom, že se zájmy Česka a dalších zemí začínají nějak příliš rozcházet se zájmy francouzsko-německého „motoru integrace“. Zatímco nám jde o hospodářský rozvoj, liberalizaci trhu a prosperitu, na druhé straně se hovoří o společném ministru zahraničí.
Lze to do určité míry pochopit. Velké státy se svými welfare systémy dostaly v minulých letech pod tlak globalizace. Mohutný nástup jihovýchodní Asie znamená přesuny kapitálu i pracovních míst, které generují růst domácích sociálních problémů ve staré Evropě. Když navíc do unie vstoupily nové země, ocitla se tahle tvrdá konkurence hned za dveřmi, navíc otevřenými. A v tom průvanu samozřejmě první, co evropské státníky napadlo, je jít ty dveře přivřít. Z toho vznikly bariéry pro volný pohyb pracovních sil, s tím jsou spojeny potíže českých podnikatelů, kteří se snaží otevřít si živnost třeba v Nizozemsku, a nakonec to vrcholí odporem k liberalizaci pohybu služeb, což je záležitost pro budoucí prosperitu unie zcela zásadní. Služby generují sedmdesát procent HDP starých členů unie, a tak při současných bariérách logicky vzniká otázka, kde že je ten společný trh. Součástí tohoto vývoje je samozřejmě tlak na nové země, aby nesnižovaly své daňové sazby. To, že se o tomto tématu v posledních týdnech nehovoří, ještě neznamená, že je tenhle vskutku děsivý nápad skutečně definitivně u ledu.
Východoevropské firmy přes nastavěné překážky na trh staré Evropy přece jen pronikají. Pomalé domácí reformy také na řešení po desetiletí shromažďovaných problémů nestačí. To při silném stárnutí populace a absurdní sociální politice zase generuje masivní deficity veřejných financí. A tak musel nevyhnutelně padnout i Pakt stability, který jasně identifikoval země, které dělají společné měně opravdové problémy. A tak nastoupila politika síly. Nakonec oni se ti Rakušané či Irové smíří, že budou platit kvůli Němcům, Francouzům či Italům vyšší úroky, tak jak už v reakci na politické rozhodnutí summitu signalizovala Evropská centrální banka. Z motoru integrace se stal buldozer, který odhrnuje z cesty vše, co by mohlo prostého Němce, či Francouze znepokojovat v jeho sociálních prachových peřinách.
Domácí klid před hlasováními o evropské ústavě je totiž nyní pro politiky důležitější než společná budoucnost, a z toho by mohl jít strach. Má snad sloužit sjednocená Evropa k prosazení velmocenských ambicí Francie a Německa?
Poslední události jasně vypovídají o tom, že evropská ústava je bez ohledu na zpochybňovanou kvalitu textu a oprávněnost navrhovaných změn příliš uspěchaným projektem. Evropská unie nemá nyní problém s ústavou, ale se svou homogenitou po rozšíření. Se střetem nových zemí toužících po silném růstu a dohnání životních standardů staré Evropy a strachem starých Evropanů z nevyhnutelných změn v zaběhaných systémech a z převzetí vyšší odpovědnosti za vlastní život, jak to nesmlouvavě vyžaduje globalizace.
Je zřejmě potřeba dát si pauzu a učit se žit spolu. Zjistit, že tallinsko-bratislavský proces snižování daní, zpružnění trhu práce a tvrdé rozpočtové disciplíny může být v mnoha směrech přínosný i prostému Němci a Francouzovi o dost více než pověstný lisabonský proces s chruščovovským heslem „Dohnat a předehnat“.
Pokus o rychlé prohloubení integrace pod masivním tlakem evropských elit je v tomto směru silně kontraproduktivní. Budování úřadu evropského ministra zahraničí a diplomatické služby, společná obranná politika, další postupování daňové suverenity na Brusel, to vše musí v tomto okamžiku vyvolávat konflikty. K postupování suverenity jsou totiž zjevně nuceni jen ti malí a slabí, zatímco silní si zcela suveréně prosadí co chtějí, navzdory všem. A uskupení, kde jsou si rovní a rovnější, kde sdílené hodnoty diktuje ten nejsilnější a kde jsou prostě někteří jeho členové ekonomicky poškozováni, protože se to těm silným zrovna hodí, takové uskupení je polibkem Leonida Iljiče Brežněva evropské integraci a nevyhnutelnou cestou k naplnění osudu Evropské unie jako skutečné a nefalšované RVHP.
