Iluze nepřežijí v Jakubské ani předkrm
Podnik mě lákal už svým názvem. I interiér, na který jsem se několikrát podíval přes výlohu, se mi líbil, svou neokázalou elegancí vzbuzoval představy pravých francouzských brasserií, těch nepříliš slavných, leč vyhlášených báječnou kuchyní. Takhle nějak jsem si představoval restauraci Le Saint-Jacques v Jakubské. Když se naskytla nečekaná příležitost k obědu mimo časový rozvrh, zamířil jsem bez váhání do podniku, který jsem si tak trochu vysnil.
Stojím ve dveřích nevelkého prostoru s pár stolky a pianem. Ihned se mne ujímá noblesní dáma a mile znějící češtinou s těžkým akcentem mne vítá a vzápětí usazuje. Než se zahloubám do lístku, letmo přehlížím lokál. Je v něm pár stolů, slušně založených, stěny i strop jsou v jedné barvě, trochu to vypadá, jako byste seděli v krabici. Za úzkou chodbičkou je ještě malý šámbr se dvěma stolky. Na stěnách visí obrazy moderního provedení, nepochopitelně ozdobené visícími hrozny tak, že zakrývají valnou část motivu malby. Jinde jde o dobové plakáty, reklamní cedule a nad pianem se zubí mladý Elvis na snímku z nejlepší periody svého života. Za pianem mladík předvádí slušné variace muziky Franka Sinatry, hudba se rozlévá místností a je tu milo a příjemno. Vracím se k lístku a s mírným úžasem shledávám, jak je podobný jídelníčkům našich takzvaně lepších podniků v éře Restaurací a jídelen. Často stejná masa s obměnou přelivu, k uzoufání stejné přílohy. Navíc ceny, jaké se neodvažují nasadit ani nejlepší vídeňské podniky. Vybírám si menu, aniž bych tušil, že to milé a příjemné tímto okamžikem končí a nastává doba překvapení, ovšem pouze nepříjemných.
Vše začalo tím, že hospodou se dvakrát prohnali dodavatelé s plnými rachotícími rudly. Snad bych to chápal v případě nonstop otevírací doby, zde ale mají mezi obědy a večeřemi tříhodinovou pauzu! Duhový obrázek v mé mysli utrpěl první kaňku, zatím nevelkou a nepříliš černou. I když možná to bylo dobře, minerálku, již jsem si objednal, servírovala číšnice snad rovnou z přepravky, se kterými před sekundou závozník prorachotil lokálem.
Obsluhující dáma přichází s předkrmem a její projev je jediným milým zábleskem v šedi následujících chvil. Předkrm - avokádo s krevetami - nevyhlížel nijak mimořádně. Na listech salátu uložené žebroví z plátků avokáda a vedle shluk krevetek, tonoucích v růžové zálivce. V pevné víře v lepší prožitek z chuti nabírám první sousto. A trnu. Krevety v prachobyčejné zálivce zřejmě z jogurtu a kečupu nevalných kvalit chuťově vládly, ovšem nešťastně. Byly mdlé a nečerstvé. Ne, netvrdím, že byly zkažené, ale atakovaly hranici poživatelnosti. Ta mohla být překročena v příštích pár hodinách. Ani salát, čerstvý a až s drakonicky ostrou zálivkou, s nimi nic nepořídil. Leda to, že do neladu chutí přidal další - octově čpavou a kyselou přes míru. Chuťový rámec se tak rozrostl o další falešné zaznění. Slušně se zachovalo jen avokádo. Bylo správně vyzrálé, ztuha pastózní, máslovitě hladké a v chuti neutrální. Samo o sobě poskytlo očekávaný chuťový prožitek, v mixu s ostatním však trpělo. Propadám se do reality, daleko smutnější, než bych byl kdy předpokládal. Na hlavní chod čekám s obavami, jež se bohužel pro mne i podnik naplňují.
Kuřecí prsíčka po baskicku s rýží byla ukázkou třetiligové kuchyně nejhrubšího zrna. Řídká červená šťáva, z níž sem tam vyčnívá bílý kousek podivně natrhaného masa. Vedle do válce komponované rýže jsou s otrocky geometrickou pravidelností narovnána kolečka karotky a pár růžiček brokolice. Mám pocit, že v poctivé francouzské restauraci by tato úprava nesměla překročit práh kuchyně. O to víc mne to překvapuje zde, v podniku, který o sobě na vlastním webu kromě dalších superlativů tvrdí, že „.. je to nejlepší originální francouzská restaurace v Praze“! Naštěstí pro nás mlsné to není pravda, kdyby ano, co bychom si počali?
Ale vracím se ke kuřeti. Smutek z pohledu na pokrm roste s první lžící. Nevýrazná v chuti, dokonce snad jako hotová koupená kdesi ve slevách, tak chutná rádoby baskická omáčka. Po česneku a paprice ani památky, cibule stopově a jen občas k nalezení, v chuti však vůbec. Po víně, jež bývá častou součástí této receptury, ani potuchy! A onen plný, živý, šťávami jihu bobtnající výraz sousta? Kdeže! Rýže mastná, div z ní nekape tuk, kuřecí maso (pochybuji, že šlo o prsíčka) na kousky natrhané a zcela prosté všech chutí bylo v jídle spíše překážkou. Existují jistě stovky variací na kuře po baskicku, tahle byla nejhorší, s níž jsem se setkal. Mnohem horší než kdysi v restauraci v Tlustovousech. Tam stávala asi dvacku a tu zdejší by zahanbila po všech stránkách. Při přičinlivém žvýkání nepoddajného, „dřevnatého“ masa pozoruji, zda se lokálem neplíží hanba, aby zdejšímu kuchaři nafackovala!
Přesto se nechávám nachytat i na dezert. Na sorbetu s vodkou přece nelze nic zkazit. Opět jsem se hluboce zmýlil. K poháru, v němž se koupou tři kopečky citronového sorbetu v opalizující hladině a k nebi ční šantánová kokarda, jsem přistupoval s nadějí. Rád bych přece jen objevil nějaké pozitivum, které by nevalný dojem trochu vyžehlilo. Nestalo se. Sorbet měl výrazný umělý projev a vodka byla z nejhorších, jaké jsem měl v ústech. Možná vězni nebo déle sloužící vojáci bez možnosti vycházek by si na ní pochutnali, já nemohl. Její hrubost byla až urážející. S chemickou chutí citronu to budilo dojem, jako by šlo o nečištěné splašky některé z rafinerií. I na piano preludované melodie jako by zhořkly a zazněly falešně.
Další mdloba mne obešla při zhlédnutí účtu. V mnoha restauracích je 1380 korun částka akceptovatelná a dostanete za ní adekvátní služby, včetně kuchyně. V případě Le Saint-Jacques ji považuji za nehoráznou, drzou! Za desetinu této sumy dostanete baskické kuře v mnoha podnicích a asi ve všech daleko lépe ustrojené. Tak jako zde, se mnou snad „nevydrbali“ nikde. Odcházeje zaslechl jsem skupinku hostů, kteří se nad kvalitou jídla doslova rozplývali. Že by zde měli dvě kuchyně? Ještě ve dveřích se otáčím, zde nespatřím servírku červenat se studem.
plus – šarmantní číšnice s milým akcentem
minus – vše ostatní, snad kromě hudební produkce
Restaurant Francais Le Saint-Jacques
Jakubská 4, 110 00 Praha 1 - Staré Město
tel: +420 222 322 685
e-mail: saint-jacques@volny.cz, www.saint-jacques.cz
Otevírací doba: Po-Pá: 12.00-15.00 a 18.00-24.00, So: 18.00-24.00
Počet míst: 50
Druh kuchyně: francouzská
Přijímané platební karty: všechny obvyklé
Jídelní lístek: čeština, angličtina, italština
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, italština
Země původu nabízených vín: Francie
Hodnocení restaurace:
jídlo 23 bodů z 50
servis 16 bodů z 20
nápoje 7 bodů z 10
prostředí 7 bodů z 10
kvalita / cena 3 body z 10
Celkem 56 bodů ze 100
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Tatar z lososa 320 Kč
Salát Niçosie - hl. salát, tuňák, okurka, paprika, vejce, cibulka, rajče, ančovičky, olivy 220 Kč
Žampionový krém 180 Kč
Burgunští šneci - 6 kusů 290 Kč
Špagety „á la rabiata“ 200 Kč
Mořský vlk s citronovým přelivem, vařené brambory a špenát 650 Kč
Kachní prsíčka s broskvovou omáčkou, opékanými brambory a brokolicí 480 Kč
Biftek ze svíčkové s rokfórovou omáčkou, opékanými brambory a brokolicí 420 Kč
Telecí řízek na smetaně, se zapečenými brambory a cuketou 420 Kč
Jehněčí karé na grilu se zapečenými brambory a brokolicí 550 Kč
Kuřecí prsa na smetaně s čerstvými těstovinami a brokolicí 390 Kč
Banán, vanilková zmrzlina, horká čokoláda, šlehačka 200 Kč
Výběr z vinného lístku:
Piper Heidsieck 3200 Kč
Grand Bateau 2002 700 Kč
Riesling Grittermatte „Le Pré aux Herbes“ 2002 1200 Kč
Pouilly-Fumé „Le Demoiselle de Bourgeois“ 2003 1700 Kč
Sancerre „Les Barones“ 2003 1800 Kč
Chablis 1er Cru Vau de Vey 1800 Kč
Puilly-Fuissé, Vieilles Vignes 2002 1900 Kč
Bandol Prestige - rosé 1100 Kč
Côtes du Rhône Villages, Domaine de la Renjarde 2002 900 Kč
Moulin-á-Vent Le Vieux Domaine, Cru de Beaujolais 2002 1200 Kč
Rully 1999 1200 Kč
Amiral de Beychevelle, Saint-Julienne 1999 2100 Kč
Blason d´Issan, Margaux 1999 3000 Kč
