VZPOMÍNKY STARÉHO ZBROJNOŠE

Libor Procházka

Kdo by čekal od knižního rozhovoru Petra Jünglinga s Liborem Procházkou nějaká odhalení nových skutečností či alespoň neotřelé pohledy na nedávné události kolem Investiční a Poštovní banky (IPB), bude zklamán. V knize s bombas–tickým titulem Bankéř vypovídá aneb IPB – loupež století? najde poučený čtenář v odpovědích neprofesionálně vedeného rozhovoru jen staré známé argumenty a stokrát omleté teze.

IPB se tak podle autorů dostala do potíží stejně jako ostatní české banky, které ve své době přecenily možnosti růstu české ekonomiky a na rozdíl od Komerční banky či České spořitelny jim stát nepomohl. Tím „byla oslabena v šancích soupeřit s těmi bankami, které měly portfolio vyčištěné (strana 69). Po tomto argumentu by v běžném novinářském dialogu měl následovat dotaz, zda to neměli spíše řešit rozhodující akcionáři, zejména Nomura. Vždyť stát za vyčištění bank, kde byl akcionářem, dostal dobře zaplaceno. Například v případě ČSOB přibližně čtyřicet miliard korun. Nomura získala svůj rozhodující díl ve zhruba stejně velké české bance za necelé tři miliardy, za částku, za niž se privatizovala Karlovarská Becherovka. Odpovědnost řešit portfolio byla tedy na ní. Jenže taková otázka nenásleduje v tomto případě ani v případech dalších kontroverzních tvrzení bývalého bankéře.

Petr Jüngling je zcela zřetelně v průběhu celého rozhovoru na straně bývalého bankéře a neklade jedinou otázku ke skutečné podstatě kauzy IPB, jíž jsou sporné finanční operace a jejich důsledky pro stabilitu banky. Neptá se, jak se mohlo stát, že před vstupem Nomury IPB kontrolovala skupina akcionářů spojených s dceřinými společnostmi samotné banky a s jejími významnými klienty. O vztahu zpovídajícího a zpovídaného vypovídá třeba otázka: „Navíc je na tom (zásahu proti IPB – pozn. red.) ještě více zarážející ten užitý balkánský model. Myslím, že tady nastal precedens, vedoucí zemi k balkanizaci, která je přijatelná tak v Albánii… Odpověď vypovídá o souznění duší ještě více: „Kdyby člověk hlouběji studoval některé případy v Bulharsku, Rumunsku, Ázerbájdžánu, tak dojde asi k tomu, že tam se používají podobné metody. Byl jsem asi naivní, ale nevěřil jsem, že by něco takového bylo možné zrealizovat u nás. (strana 89)

Předmětem interview jsou samozřejmě i vztahy s Českou národní bankou. Ty byly napjaté. Podle Procházky především proto, že „nikdy jsme nebyli ta poslušná partička, která tam leštila kliky. Navíc podle ČNB tím, že jsme rostli, tak jsme ubírali krajíc jejím oblíbenějším dětem (strana 58).

To, že IPB skončila v rukou ČSOB, považuje za výsledek dlouhodobých tajných ujednání mezi ministerstvem financí s ČSOB a KBC. Zvolené řešení bylo jednoznačně nejdražší a překazilo již dokončovaná jednání s Allianz a Uni–Credito. „Člověk netušil, při znalosti všech návrhů Nomury, Allianz a UniCredito, že je možná realizace tak drahé a nesmyslné varianty. Asi to byla hloupost, od té doby vím, že je v ČR možné všechno, (strana 92) tvrdí s velkou rozhodností Procházka, ale odpovědi, jaká byla skutečná podstata navrhované transakce a zda by na ní nevydělali především současní akcionáři banky, se čtenář nedočte. Stejně tak jako se nedozví, jak to bylo s tím, že v červnu nemělo vedení banky k dispozici výrok auditora k účetní závěrce hospodaření za rok 1999, a bance tak bezprostředně hrozilo odnětí licence. Že zde není ani zmínka o transakci České pivo, se v situaci trestního stíhání nelze divit. Proč však nejsou rozebrány ani další sporné transakce, například s hotelovým řetězcem Top spirit, Moravskoslezskými teplárnami a Centrotexem a Pyrr, neřku–li společností Domeana, se musí čtenář podivit.

Pozorný čtenář však v textu najde i to, v co Procházka patrně věřil a co mu v dnešní realitě chybí. Říká: „Co vidím jako problém, a to zejména z dlouhodobého hlediska, je fakt, že vývoj v posledních letech v podstatě zlikvidoval možnost, aby rychle vznikl silný český kapitál. Rozvoj českého kapitálu v budoucnosti bez českých bank a obdobných finančních institucí bude velmi složitý a pomalý. Tento systémový nedostatek vynikne zejména, když se srovnáme s malými západoevropskými zeměmi, kterým se chceme přiblížit. Například Nizozemsko, Švédsko, Dánsko a Rakousko – všechny tyto země mají své banky, které jsou silné na domácím trhu, a i když jsou na globálním trhu trpaslíky, dokážou podporovat některé domácí firmy tak, že se dostávají na světovou úroveň. (strana 37)

Dnes už je jasné, že česká IPB, která se opřela o japonskou Nomuru, tuto svou vizi prohrála, stejně jako ji předtím prohrály firmy jako Centrotex, Chemapol, ČKD, Škoda Plzeň. Procházka si samozřejmě nemyslí, že na vině tohoto neúspěchu byla špatně prováděná privatizace, ale především drastický zásah centrální banky v letech 1996 a 1997, který těmto podnikům zabránil dožít se „lepších makroekonomických časů .

Libor Procházka byl bezpochyby aranžérem rychlého vzestupu a nakonec i dramatického pádu kontroverzní české banky. Jistě by mohl říci velmi mnoho. To, že nic neříká, není ale věcí jeho umlčování, jak se kupujícího snaží na obálce přesvědčit vydavatel. Ten nabídl čtenářům nekvalitní zboží a samotnému Procházkovi rozhodně neposloužil. Lze doufat, že pozoruhodná postava zrodu nového českého bankovnictví se jednou rozhodne skutečně promluvit. Není pochyb, že prostoru pak bude mít ve všech médiích dostatek.

Jüngling, Petr: Bankéř vypovídá aneb IPB - loupež století. J. W. Hill, Praha 2001. 110 stran. Cena neuvedena.