Zaměstnavatelé zapalují koudel pod lídry unie
Vystupujte skromně. Mluvte uhlazeně. Snažte se dohodnout. V choulostivé věci, jakou je jednání s vládami, se nejvyšší představitelé evropských společností většinou neprůbojně drželi těchto zásad. Mnozí podnikatelé v soukromí připouštějí, že by se jim nesmírně líbily tržní svobody, jež mají jejich kolegové ve Spojených státech. Ovšem žádat takové svobody od evropských sociálních států prostě nebylo zvykem. Příležitostné soukromé porady s premiérem, případně se zástupci ministerstva financí, možné byly. Ale domáhat se změn přímo a bez obalu? Vyloučeno.
Letos na začátku roku se dosavadní mantinely rozevřely. Španělský premiér José María Aznar, kterému začíná šestiměsíční funkční období předsedy Evropské rady, dostal 14. ledna otevřený dopis. Přední činitelé významných zaměstnavatelských svazů, jako Konfederace britského průmyslu, Německá federace zaměstnavatelů či italská Confindustria, v něm upozorňují na některé nepříjemné skutečnosti. Evropa podle nich zdaleka nedosahuje svého potenciálu. Také představa, že by se evropské ekonomiky při svém nynějším stavu jednou staly hnací silou světového hospodářství, vyvolává leda úsměv. „V sázce je samotná důvěryhodnost procesu, který má Evropu lépe připravit na konkurenci,“ zní jejich hrozivá předpověď.
To jsou silná slova. A přijdou další. V celé Evropě rozvíjí podnikatelská lobby nebývalou nátlakovou kampaň s cílem přimět politiky k uskutečnění odkládaných reforem. Kromě tradičních organizací volá evropské vlády k zodpovědnosti také neformální, avšak vlivná skupina Evropean Roundtable of Industrialists, do níž patří společnosti, jako například ThyssenKrupp, Telefónica, Saint-Gobain či Nestlé. Rozhodné prohlášení z poloviny ledna uvádí devět oblastí, o nichž je potřeba začít jednat, liberalizací trhu s elektřinou a plynem počínaje a odstraněním daňových překážek u přeshraničních aktivit konče. „Je to nanejvýš naléhavé,“ říká Daniel Janssen, předseda správní rady belgického chemického gigantu Solway.
Může vzpoura bossů skutečně něco změnit? Je těžké hned od začátku předvídat, co jejich rozčilení způsobí. Evropské podniky mají omezení, která by každý americký manažer považoval za nadměrně tvrdá. Závratně vysoké příspěvky na sociální zabezpečení, přísné pracovněprávní předpisy, nesčíslné obchodní překážky – všechna tato opatření zavedly národní vlády už před lety, a pokud je teď zmírňují, pak jenom postupně.
Někde se však začít musí. A šéfové firem vědí, že letos mohou dokázat více, neboť ve Francii a v Německu se chystají důležité volby. Průmyslové a podnikatelské skupiny v Evropě obvykle nepodporují jednotlivé kandidáty či strany, ale mohou hrát klíčovou úlohu tím, že se vyjadřují k síle ekonomické platformy daného kandidáta. Například Bernhard Scheuble z farmaceutické společnosti Merck se sídlem v hesenském Darmstadtu a další vrcholní manažeři naznačili, že se jim více zamlouvá program Edmunda Stoibera, který bude v podzimních volbách konzervativním protivníkem německého kancléře Gerharda Schrödera.
Rozzlobené prohlášení bossů by mělo spustit poplach v celé Evropské unii. Zkrátka a dobře, ozývají se proto, že se Evropě nedaří docílit stálého ekonomického růstu. V posledním desetiletí byl průměrný ekonomický růst zemí EU pouze v jednom roce vyšší než tři procenta. Ve Spojených státech naopak ve stejném období (kromě loňského roku) pod tři procenta neklesl. Co z toho vyplývá? Před rokem 2001 nedosahoval v EU hrubý domácí produkt na obyvatele ani dvou třetin americké hodnoty. Jde přitom o největší rozdíl od šedesátých let. „Nejenomže nás Evropská unie na úroveň USA nedovedla, ale zaostáváme kvůli ní ještě víc,“ tvrdí Janssen.
Ve snaze pomoci nastartovat ekonomický růst soustřeďují nyní vlivné skupiny své síly na podporu náročného programu liberalizace, který úřadující předseda Evropské rady Aznar chystá pro evropský summit v Barceloně plánovaný na 15. března. Skutečným problémem je však přimět národní vlády, aby plnily daná slova a sliby. Platí to zejména ve Francii. Od chvíle, kdy středolevicová vláda premiéra Lionela Jospina nastoupila v roce 1997 k moci, nejenže blokovala potřebné ekonomické reformy, ale rovněž prosazovala kontroverzní zákony. Šlo například o pětatřicetihodinový pracovní týden nebo pravidla, podle nichž je nyní pro zaměstnavatele propouštění zaměstnanců nákladnější záležitostí. „Jakou jsme měli v posledních pěti letech od politiků podporu pro podnikání?“ ptá se Henri de Castries, generální ředitel velké pařížské pojišťovny Axa. „Žádnou. Vůbec žádnou.“
Francouzští průmyslníci a podnikatelé v čele se svazem zaměstnavatelů MEDEF s centrálou v Paříži, který se vyslovuje čím dál tím přímočařeji, vykopali válečnou sekeru. Na kongresu v Lyonu v půli ledna schválilo přes 2000 členů této organizace seznam reforem, jež by podle nich měli kandidáti zahrnout do kampaně před dubnovými prezidentskými volbami. Ještě nikdy se francouzští zaměstnavatelé neprojevovali tak hlasitě jako nyní. „Dříve jsme se chovali jako diskrétní, takřka podzemní lobby,“ říká Ernest-Antoine Seillière, šéf MEDEF. „Příští vláda však rozhodně musí zavést změny, a proto teď chceme, aby se o tom diskutovalo otevřeně.“ Soudě podle obrovské pozornosti, které se MEDEF i Seillièrovi dostává v tisku, je jejich úsilí úspěšné.
Také němečtí zaměstnavatelé se začínají ozývat. Počáteční idylka po nástupu Schröderovy vlády skončila v polovině roku 2000, když Berlín zredukoval podnikatelsky příznivé reformy a naopak se snažil o usmíření s levým křídlem Schröderových sociálních demokratů, v němž mají hlavní slovo odbory. Federace německých průmyslových odvětví sponzorovala fórum o daňové politice, které se konalo 17. ledna za účasti ministra financí Hanse Eichela. Předseda federace Michael Rogowski si na něm postěžoval, že daňová reforma nejde dostatečně daleko, čímž přivedl Eichela do rozpaků. Vůči Schröderovým lidem jsou podnikatelé nevděční. „Některá podnikatelská sdružení se kladně vyjadřují o Edmundu Stoiberovi,“ říká německý ministr hospodářství a technologie Werner Müller. „Není to žádné překvapení. Volby ovšem rozhodnou pracující lidé, nikoli lobbisté.“ Má pravdu, ale pracující jsou závislí na svých zaměstnavatelích a ti naléhavě žádají změnu.
Co chtějí evropští zaměstnavatelé
- Liberálnější pracovněprávní úpravu umožňující najímat a propouštět pracovníky s menšími náklady
- Zrušení 35hodinového pracovního týdne ve Francii
- Výrazné snížení daně z příjmu právnických osob
- Deregulaci trhu s elektřinou a plynem
- Penzijní reformy s cílem radikálně snížit náklady a vytvořit celoevropská pravidla
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
