(dva citáty místo perexu)
„Skutečnost je tak ohavná, že je lepší nevidět ji zblízka.“
Francouzský básník a žurnalista Émile Goudeau (1849–1906)
„Je třeba dívat se i na ohavné, a to zblízka, což mnohdy vede k odkrytí podstaty věcí.“
Britský designér a zakladatel časopisu i-D Terry Jones (65)
(text)
První číslo časopisu i-D, který se věnoval nejen módě, vydal bývalý artdirector slavného magazínu Vogue Terry Jones před třiceti lety. Po typografických obálkách se na titulní straně pátého vydání objevila v budoucnu typická tvář s jedním okem doširoka rozevřeným a druhým přivřeným. Byla to snad výzva prestižnímu módnímu magazínu Vogue, který se díval na svět s očima doširoka rozevřenýma, a přesto mapoval jen špičku ledovce? Terry Jones se nebál opustit vyšlapanou cestu oficiální kultury a vytvořil na stránkách svého časopisu nový svět, pro který si sáhl hluboko do britské subkultury. Snažil se překročit mainstreamovou kulturu, vystoupit z toku dějin a vydat šokující poselství o vzpouře pubertálně se klátících ignorantů módních trendů.
Při svém mnohdy iracionálním a náhodném putování objevil řadu skrytých talentů, odstartoval kariéru mnoha teenagerů a dokázal podtrhnout kreativitu anonymních tvůrců pouličních stylů od punku přes soul boys k novým romantikům, psychedelikům přes hnutí rave až k acid jazzu a cyberpunku. Na jeho stránkách vyrostla Madonna, Kate Mossová, Jean-Paul Gaultier, zpěvačka Björk. Za chápavým mrknutím oka na obálce se rozvíralo teritorium, které nebylo vymezeno zeměpisnou polohou, ale bylo stavem mysli. Země, kterou představoval magazín i-D, neznala čas, vzkvétala na troskách minulosti, kterou nemilosrdně plenila a jejíž prvky bezohledně kombinovala. Vládl zde eklektismus a kutilství spojené s post-nevinnou ironií a teatrálností.
Prachy díky chaosu
Terry Jones založil časopis i-D jen krátce poté, co punkový zpěvák Johnny Rotten, dědic svobodného ducha, vyřval do světa své nenaplněné touhy zašifrované do rouhačských prohlášení. „Kde není budoucnost, není hříchu,“ ječel potomek dadaistů, surrealistů a situacionistů z pařížského Rive Gauche. Jeho manažer Malcom McLaren byl na vzpouru vyvolávající zmatek ve společnosti dokonale připraven. Poučen prohlášeními francouzského filozofa Guye Deborda, se kterým stanul na pařížských barikádách v roce 1968, věděl, že se nesmí do své strategie zamilovat, a jedině tak může, jak sám prohlásil, získat prachy díky chaosu, který se mu podařilo vyvolat.
Ve druhé polovině 70. let minulého století, v době hospodářské krize, kdy šejkové přiškrtili kohoutky s naftou, byly v Británii stovky tisíc nezaměstnaných. Pumové atentáty IRA, drogová kultura a sexuální revoluce atakovaly veškerý řád. Ze všeobjímající lásky hippies zbyly jen přihlouple se usmívající, mnohdy zfetované obličeje, děti s podivnými jmény (volenými například podle rejstříku varhan) a ohraná nasládlá muzika, která neměla nic společného s rockem 50. let, jenž si razil cestu kupředu hlukem. Právě hluk zřejmě drsná sedmdesátá léta potřebovala, aby se probrala z kocoviny předchozího desetiletí.
Hudební skupina Sex Pistols, ke které Rotten patřil, dobyla svět, podařilo se jí vyvrátit vrata oddělující populární kulturu od umění ctěného spořádanou společností. Tahle punková kapela změnila pohled na umění. Stalo se zábavou, obchodem – umělcem mohl být každý, kdo se jím prohlásil. Kdo tehdy neuměl hrát na kytaru, snažil se to naučit, a ten, kdo hrát uměl, doufal, že to zapomene.
Malcom McLaren, manažer skupiny Sex Pistols, navrhoval oblečení, které bylo vytvořeno ze střepů minulosti. Působilo jako asambláž, stejně jako texty punkových písní. Bylo negací krásy, popřením jakéhokoli smyslu, zavržením hodnot minulosti, ale současně tuto minulost drze vykrádalo. Muzika a ohoz se staly nerozlučnými partnery. Na první pohled bylo jasné, že protest punkerů není jen pokračováním subkulturního hnutí 50. a 60. let. Nešlo ani o střet generací. Punkové sice častovali hippies, ty staré páprdy, veřejnými plivanci, plivance od nich ale schytávali všichni. Měli touhu zničit a podupat všechny dosavadní hodnoty, změnit sociální prostředí. V ústech Johnnyho Rottena vybuchovaly jako miny nadávky, kletby, sociální kritiky. Anarchistický provokatér Malcom McLaren je dokázal proměnit v oblečení, které prodával ve svém obchodě nazvaném Sex. Tyto „hadry“ působily na tělech mladých jako hesla na demonstracích. Hudba a vizáž se snažily sjednotit s politikou.
„V každém z nás je Johnny Rotten. Není třeba jej osvobodit, musí být ukřižován.“ Leták tohoto znění byl rozdáván při posledním koncertu Sex Pistols v San Francisku. Poté, co zdrogovaný baskytarista kapely Sid Vicious zabil svoji přítelkyni, kariéra antikrista Rottena skončila, ale kultura Sex Pistols se výrazně zapsala do historie rocku i módy.
Instantní design
Terry Jones pracoval v 70. letech jako umělecký ředitel britského Vogueu. Snažil se upozornit své kolegy na to, co se děje v ulicích Londýna, na pouliční styly. Jeho snaha pojednat vše na stránkách prestižního časopisu byla striktně odmítnuta, nikdo jeho entuziasmus nesdílel. Proto se rozhodl založit vlastní časopis. První číslo vyšlo v září 1980 a vypadalo jako punkový fanzin. Rozměr A4 na šířku, o čtyřiceti stránkách, s fotografiemi pouličních módních provokatérů, secvaknutý kovovými svorkami pomocí obyčejné sešívačky. Číslo se zpočátku prodávalo pouze na novinových stáncích a stálo 50 pencí. Kovové svorky však způsobovaly lidem zranění a krev potřísňovala ušlechtilé plátky jako Harper’s Baazar či již zmíněný Vogue. Jak symbolické. Krev barikádníků na pilířích starého režimu.
Fanzin hlásal: „i-D je časopis, který má styl. Styl není o tom, jaké šaty nosíte, ale jak je nosíte. Móda je způsob, kterým chodíte, mluvíte, tančíte, třeštíte… Tak neváhejte a naskočte k nám za jízdy.“ První publikované snímky vypadaly záměrně jako policejní fota, z kterých se na čtenáře dívali příslušníci subkultury teddy-boys, blitz-kidz, goth či rockebilly. Žádná tvář se neopakovala. Kreativita byla představována vizuálně. První vydání byla psána na psacím stroji a měla výrazné titulky. Textu bylo jen poskrovnu. Fanzin ve dvoutisícovém nákladu vydávala londýnská společnost Better Badges.
Studenti z umělecké školy St. Martin si jej nadšeně četli a půjčovali. Oslovil je nejen zuřivý individualismus, ale i to, že Jones dokáže mít rád ošklivé a špatné věci. Odmítal dávat lidem pravidla. Přitom právě v 80. letech se stalo slovo návrhář v oficiálních kruzích zaklínadlem. Bylo módou mít všechno podle designu. Terry se naopak rozhodl podporovat věci nedokonalé, nové a výjimečné, a to nejen v módě. Vedl své čtenáře k vynalézavosti, která byla tou správnou cestou k úspěchu.
Návody k nezdravým dietám, nevhodnému chování, odpornému make-upu, to vše Jones prezentoval s lehkostí a patřičným nadhledem. Pracoval se vším, co bylo po ruce, tiskl fotografie a koláže vzhůru nohama, nejlepší snímky reprodukoval malé, zatímco nevydařené zvětšoval, perfektní deformoval. Svou metodu grafické tvorby popisoval jako instantní, okamžitý design, esenci fotografie, grafiky, tisku, barvy. Ve výsledku vše působilo jako náhoda. Nechtěl, aby v jeho práci byla vidět dokonalost, ta pro něho zaváněla konečností. Bylo by však omylem domnívat se, že pracoval nepromyšleně. Naopak. Nad každým číslem strávil spoustu času, jak potvrzují jeho spolupracovníci. Vybíral si je z lidí, kteří přemýšleli jako jeho čtenáři. Přestože jeden z prvních sloganů v i-D zněl „Každý vás má rád, dokud vás nepozná“, Terry chtěl, aby ho měli rádi i poté, co ho poznají. Podařilo se.
Sex, AIDS i rasismus
Sám název časopisu byl odvozen od začátečních písmen jeho studia Informat Design. Terry Jones dobře věděl, že krása i ďábel vězí v detailu. Zároveň tvrdil, že kaligrafie se týká především prostoru okolo písmen. Během let se s rozvojem počítačů a nových technologií vzhled časopisu proměňoval. Jednotlivá čísla časopisu byla vždy jednoznačně tematicky zaměřená. Dnes téměř samozřejmost, tehdy naprostá novinka.
Na stránkách i-D se scházeli fotografové jako La Chapelle či Nick Knight, diskžokej Jeremy Healy, spisovatel Martin Amis, navrháři Alexander McQueen či Franco Moscino, Hussein Chalayan, Philip Treacy, klubové ikony 80. let Leight Bowery, muzikant Bryan Ferry, stylista Jason Evans, modelka Naomi Campbellová či Veronica Webbová. Představil se tu i pop-umělec Damien Hirst v době, kdy zdaleka nebyl světově proslulý. Stránky časopisu pojednávají o mnoha jménech souvisejících s popovou kulturou, o jménech, která se ze scény časem vytratila, nebo na sebe naopak strhla pozornost.
V i-D se hovořilo otevřeně o sexu, o hrozbě AIDS, o rasismu, homosexualitě, definici krásy. O nešetrném zacházení s přírodou, anomáliích ve světě módy i umění. Výstižně vizuálně, s minimem textu. O to působivěji. Rozstříhané americké reklamy z počátku 50. let byly vzkříšeny k životu a staly se součástí koláží publikovaných v i-D. Instantní design byl promiskuitní rozmarným sbíráním útržků historie, snášením a vynášením, tříděním a mísením. Byl vyprávěním o postmoderním stavu světa, který nesmyslům dával smysl a smysluplné posouval do oblasti šíleného. Ciferník hodin se tu sice otáčel nazpět, surfovalo se minulostí, ale nic se neopakovalo, šlo jen o navození efektu. Věřit se dalo jen neuvěřitelnému. Umělec již nepatřil k úzce vymezené skupině, splynul s davem, stejně jako umění se stalo součástí populární kultury. Přestalo se rozlišovat mezi uměním a kýčem.
Terry Jones se jeví jako nadmíru schopný a prozíravý editor, neboť vede časopis již po tři desetiletí. To je výkon hodný uznání.
(druhý text jako podval nebo box)
Dekáda chtivosti a kultu těla
Jaká byla doba, v níž se Terry Jones rozhodl jít proti proudu
Zakladatel i-D vytvořil platformu pro nový směr v módě, pop-kultuře i myšlení, který byl oficiálně akceptován až v 90. letech minulého století, kdy se naplnilo varování radikálů z konce 60. let: nenechávejte kapitalisty, aby vám kradli kulturu a pak vám ji prodávali zpět. Všechny pouliční styly a nápady undegroundu posloužily jako náměty mnohdy myšlenkově vyčerpaným návrhářům, které vynesl na světlo světa egoismus 80. let.
Svět podle Vogueu
Barokní bohatost a minimalistická prostota, oslnivý půvab investičního bankovnictví, kvetoucí trh zábavy. Tak by se dala stručně charakterizovat doba, kterou na svých stránkách zachytil Vogue. Terry Jones se k tomuto obrazu rozhodl zviditelnit alternativu. Začínala smrtí Johna Lennona a končila vydáním románu Toma Wolfa Ohňostroj marnosti (The Bonfire of the Vanities, 1987). Tato satira evokující osud renesančního kazatele brojícího proti přepychu vypovídá o kultuře peněz 80. let. Ženy jsou tu popisovány jako nákladně oblečené trofeje. Británie se v tomto období výrazně amerikanizovala. Vše se řídilo mottem: Jestliže jsi uspěl a vydělal, předváděj se, jestliže jsi nic nezískal, získej. Selhání se léčilo joggingem a oblékáním pro úspěch.
Okázalé předvádění bohatství se prezentovalo nákupy luxusního značkového zboží včetně ošacení. Společenská elita, která si říkala yuppies (young urban professionals), se vyznačovala podstatným a trvalým růstem příjmů – v první polovině 80. let se v Británii zdvojnásobil počet milionářů. „Chamtivost je dobrá,“ konstatuje Gordon Gekko, hlavní hrdina kultovního filmu dekády Wall Steet (1987). Právě on byl novináři v pozdějším desetiletí představován jako esence materialismu a sobectví.
Umění se stalo vzkvétajícím průmyslem a Vogue zaznamenal každou oficiálně přijatelnou kometu, která zazářila v mezinárodní kulturní galaxii, od výbušných hvězd po stálice. Fotograf Lord Snowdon, seladon 50. let, se zaměřil na známé osobnosti, nešetřil slovy ani živými obrazy, často kontroverzními. Byl přehlušen erupcí nových slavných fotografů, o nichž se předtím časopisu Vogue nezdálo ani v těch nejsmělejších snech. Paolo Roversi fotografoval neoromantické najády zahalené do kilometrů šifonu podle návrhu Romea Gigliho. Patrick Demarchelier představoval couture jak v cirkusové aréně, tak v kavárně a na ulici. Obrazy Petera Lindbergha, které nazýval nouvelle vague (nová vlna), evokovaly nedokončené příběhy v zrnité černé a bílé.
Módní diktát neplatí
Podle Vogueu se ženy začaly nově definovat. K dispozici měly široký rejstřík možností od výkonného dříče po ženu, která tuto image naprosto neguje. Christian Lacroix se svými výstředními modely s přehnanými historizujícími siluetami a divokou karnevalovou barevností oživil upadající haute couture. Katapultoval se tím do „síně slávy“.
V chóru chvalozpěvů se však ozývaly hlasy naštvaných feministek, které chápaly Lacroixovy pompézní modely jako útok namířený proti osvobození moderní ženy. Tu oblékal Calvine Klein, americký tvůrce šedivých androgynních kostýmů. Hrdě tehdy prohlásil: „Nemohl bych navrhnout balonovou sukni, ani kdyby mi přiložili ke spánku pistoli.“ Nemusel. Každý již mohl tancovat na jinou melodii. Žádný módní diktát neplatil.
Papa Wemba, jeden z nejpopulárnějších herců a zpěváků v Zairu, reagoval na zákaz nosit západní obleky, s kterým přišla tamní diktatura, písní Nevzdávejme se šatů, je to naše náboženství. Náboženství módy mělo své vyznavače po celém světě.
Zrcadlo Barbie
Celosvětová obliba seriálů Dallas a Dynastie byly ukázkou toho, jak si široké vrstvy představují, že se oblékají bohatí. Oblečení bylo synonymem movitosti. Trend okázalé spotřeby zasáhl i do oblasti hraček: panenka Barbie dostala značkové džíny a večerní toaletu navrženou Oscarem de la Rentou.
Karl Lagerfeld probudil ze spánku modelový dům Chanel šokovou terapií. Omladil tradiční kostým sukněmi ke kolenům, především však vnesl do království zlatě lemovaného tvídu useň a denim. Zvětšoval a přeháněl chanelovské doplňky, až perly dosáhly velikosti golfových míčků. Coco Chanelová by se rozhodně neradovala, brala se příliš vážně, a především opovrhovala surrealistickými hrátkami své sokyně Elsy Schiapareliové. Ta ovšem byla Lagerfeldovi blízká, takže svými klobouky v podobě židle či jahodového dortu vyprovokoval v módě novou vlnu surrealismu.
Okázalost a barokní košatost představovala jen část módy 80. let. Humorný Jean Paul Gaultier kladl stejně jako Azzedine Alaia a Thierry Mugler důraz na tělo. Poprvé v historii západní módy (kromě období direktoria) lidské tělo korespondovalo s tvary oděvů. Atletické běsnění zasáhlo samozřejmě opět i panenku Barbie a součástí jejího šatníku se staly legíny. „Definice vkusu mne míjí, neexistuje vulgárnost,“ vysvětloval Alaia, když představoval své agresivní modely těsně obepínající postavu.
Erotika a nedokonalost
Slavný Richard Avedon představoval džíny od Calvina Kleina v podobě druhé kůže na šesti televizních kanálech. Erotických reklam na pánské spodní prádlo se ujal fotograf Bruce Weber. Modely fotil jasným, pronikavým světlem a záběry často snímal zdola, aby zvýšil jejich „božskou auru“. Nad velkoměsty čněly gigantické billboardy s nahými mužskými torzy v provokativně se nadouvajících bělostných spodkách. V roce 1985 uvádí Klein na trh parfém Obsession (Posedlost). V reklamě se nahá těla nořila do modravé filmové atmosféry.
Japonský návrhář Issey Miyake předvedl ukázku technického odívání. Jeho živůtková podprsenka byla odlitá z plastu přímo na tělo. Jeho krajanka Rei Kawakubová nechala po molu pochodovat do rytmu bubnů kmen válečnic oblečených do inkoustově černých plášťů střižených do čtverců odstávajících od těla, bez linie, bez tvaru. Novináři její kolekce popisovali jako hrůzu a beznaděj. Čtenáři amerického Vogueu se ptali, proč by měli platit 230 dolarů za otrhaný rubáš. Kawakubová se přitom jen snažila uplatnit v módě estetiku chyby, nedokonalosti, asymetrie, nepravidelnosti, prvky podstatné pro japonskou filozofii a estetiku.
Tyto principy uplatňoval i intelektuály zbožňovaný Yohji Yamamoto. Černá barevnost, s níž Japonci pracovali, se plně uplatnila o desetiletí později. Dekonstruované sako Armaniho představené ve filmu American Gigolo (1980) a teatrálnost Versaceho, který postavil na piedestal prostitutku s dávkou humoru a ironie, prospěly věhlasu italské módy. S nástupem postmoderní doby se každý stával hvězdou vlastního života. Jean-Paul Gaultier rozhodně neoblékal manželky milionářů, ale byl návrhářem, který bezesporu nejvýrazněji ovlivnil vývoj módy dalšího desetiletí.
O pár let později se oficiální a alternativní kultura setkají na palubě stejné lodi. Pobuřovat a šokovat bude stále větším problémem. Ve světě, kde je vše dovoleno, vzduchem poletuje nuda.
