Několik dobrodruhů v Londýně strhlo nespokojenou veřejnost na svou stranu a vydalo se na nevyzkoušenou plavbu
Malou ochutnávku toho, jak dalekosáhlé důsledky může mít odtrženost západních elit od „lidu“, jsme zhlédli v přímém přenosu ze severozápadního cípu Evropské unie. Převážně starší populace obývající odlehlejší regiony Anglie přehlasovala zbytek země a zvolila brexit. Za dva roky už tak Spojené království k Unii nejspíš patřit nebude.
Nesourodá skupina konzervativních a labouristických poslanců, do jejíhož čela se trochu kuriózně postavil pravnuk ministra vnitra osmanské říše, syn bývalého úředníka Evropské komise a exstarosta Londýna Boris Johnson, v těchto dnech slaví vítězství národní svrchovanosti nad diktátem evropského „superstátu“. I tak lze výsledek referenda interpretovat, o svrchovanost šlo ale většině ze 17 milionů voličů brexitu až ve druhé nebo třetí řadě. V první řadě si přáli přibouchnout dveře uprchlíkům a ušetřit okolo deseti miliard liber z čistého ročního příspěvku do bruselské kasy.
Důsledky budou mírné, či katastrofální; nejspíše něco mezi. Británie podle všeho zažije hospodářský pokles, který může do několika let vyrovnat. Ještě dlouho ale zůstane vnitřně rozervanou zemí (Londýn proti zbytku Anglie, Anglie proti Skotsku, čtenáři Economistu proti čtenářům Daily Mailu, mladí versus staří), která se mírou vnitřní nestability vrací kamsi do 70. let. A aby toho nebylo málo, hned po vyhlášení výsledků začaly opět sílit odstředivé tendence Skotů, a dokonce i Severního Irska.
Evropská unie je na tom hůře. Buď se naočkuje ještě hlubší integrací a začne přicházet o další členy (třeba Dánsko), nebo obrátí kurz a zpochybní smysl vlastního počínání v posledních 25 letech. Každý eurokrat má od čtvrtka jasno v tom, jak hluboce ho miliony lidí v odlehlých koutech Unie nenávidí. Pro vlastní projekt EU padlo v britské kampani tak málo lichotivých slov, že je nemá cenu ani zmiňovat. Zato přirovnání ke zločineckým diktaturám typu SSSR mezi příznivci brexitu bujela. Abychom docenili hloubku emocí průměrného brexitéra, je třeba si za slovo Brusel dosadit alespoň Pchjongjang.
Jako by to nestačilo, všechny předpovědi opět selhaly. V odhadech výsledku se katastrofálně mýlily trhy, pletli se znalci veřejného mínění i samotní aktéři dění. Jestli někdo výsledek kontinuálně předvídal, mlčel jako hrob. Ukazuje se, že moderní demokracie na měření síly podzemních otřesů nemají funkční seizmograf.
Londýn 19. června
Tři miliony obyvatel Londýna hlasujících pro vystoupení zůstávaly týden před referendem docela ve skrytu. Kampaň tábora OUT probíhala skoro v utajení; první shromáždění svolané Borisem Johnsonem po vraždě poslankyně Jo Coxové nebylo nijak inzerováno a bez pozvánky se dovnitř nikdo nedostal.
„Use your brain, vote REMAIN,“ oslovil proto reportér týdeníku Euro skupinku lidí, když v neděli brzy odpoledne opustili budovu starého trhu Billingsgate a vydali se do nedaleké pivnice. Myslete a volte Zůstat. Byla to cílená provokace, která zabrala.
„OUT, OUT, OUT, I am British and proud,“ opětoval hlouček palbu konkurenčním sloganem.
Pryč, pryč, pryč, jsem hrdý Brit.
Výletníci z Walesu si na předvolební mítink přijeli potvrdit předsudky, které o Unii za posledních 20 let nasbírali.
Brusel se podle nich topí v penězích vybraných v Británii. „Každý pátý člověk tam vydělává víc než britský premiér. Tony Blair bere asi 300 tisíc. Součástí unijních budov jsou wellness a salony krásy,“ sděluje udržovaná padesátnice Michelle poznatky ze sledování filmu Brexit Movie na YouTube.
„Budu hlasovat poprvé v životě, na památku své maminky,“ přizvukuje její kamarádka Jane, „vystoupit z Unie býval její sen a teď se může splnit aspoň jejím dětem.“
Voliči brexitu mají výraz britských turistů, které potkáváte v laciných přímořských destinacích po světě. „Jsou to staří mládenci na penzi. Svobodné matky z nějaké čtvrti s vysokým podílem přistěhovalců.
Armádní vysloužilci. Překvapivě často rybáři nebo lovci. Chovatelé zvířat,“ popisuje bývalý novinář Frank Bowden typický profil nepřítele Bruselu. Frank pomáhá organizátorům kampaní správně zaměřit cílové skupiny. Brexitérů potkal stovky: „Nemívají moc přátel. Kampaň jim dává smysl jako společenská událost. Zažívají přitom i kus vlastenectví.“
Svět podle brexitéra prý vypadá takto: Tradiční britské podniky přesouvají výrobu do východní Evropy. Východoevropané se zase přesouvají do Británie. Zakládají tu rodiny a inkasují mnohonásobek toho, co odvádějí na daních. Neobtěžují se naučit anglicky, takže na úřadech je jim třeba zaplatit ještě tlumočníka. Kriminálníci mezi nimi se těší soudní ochraně, protože evropské právo je nadřazeno britskému. Typickou národností příživníka je Polák, Rumun, Slovák nebo Čech. Británie je už přeplněna. A teď se chce EU rozšířit ještě o Turecko. Jsou snad eurokraté šílení? „Ne, jsou to diktátoři,“ soudí hlouček z Walesu. A je připraven tomu učinit přítrž.
Kyvadlo sem, kyvadlo tam
Fanoušek brexitu je prostě jen jinou verzí voliče, jaké sbírá Alternativa pro Německo, Marie Le Penová ve Francii nebo Donald Trump v USA. Pozoruhodné je to, že obvyklý nepřítel – totiž „establishment“ jako takový – mu do značné míry splynul s bruselskou byrokracií a jejími směrnicemi. A také to, že po většinu kampaně jej oslovovali lidé, kteří jsou považováni za výkvět britské politiky a kultivovanosti. Boris Johnson, Michael Gove, Priti Patelová, Andrea Leadsomová, Gisela Stuartová.
V kampani nejprve bodoval tábor IN, když vsadil všechno na strach z hospodářského propadu. Zpočátku to nevypadalo na osudovou chybu. Hrozivé prognózy se střídaly den za dnem, s vlastním varováním přijeli Barack Obama, Si Ťin-pching i Nárendra Módí z Indie. Tábor OUT znervózněl a slíbil usilovat o místo v Evropském hospodářském prostoru. IN to úspěšně zesměšnil jako albánský model a opět bodoval. Ředitel kampaně OUT David Cummings se poté nechal přemluvit a vsadil na imigrační kartu.
Měl tajnou hrůzu z toho, že zabere jen na přesvědčené brexitéry, zatímco nepřesvědčené voliče to odradí.
Následovala další vlna strašení – tentokrát přívalem 330 tisíc migrantů ročně a jejich útokem na mzdy, byty a školy. Zabralo to nad očekávání dobře. Tábor OUT od začátku června převzal vedení a týden před hlasováním zahnal tábor IN do těžké defenzivy. A zrovna v tu chvíli padly osudné výstřely, které zavraždily labouristickou poslankyni Jo Coxovou, když vedla kampaň za setrvání.
Oba tábory, všechny respektované i bulvární listy, výzkumníci veřejného mínění, londýnští sázkaři, a dokonce i finančníci v City usoudili, že je to rozhodující obrat. Den před referendem vyhlásila kancelář Ladbrokers kurz dvanáct ku jedné na vítězství tábora IN. Spekulanti a hedgeové fondy nakoupili libru za šest miliard. Dokonce i průzkumy se „umoudřily“ – ve středu a ve čtvrtek jich převážná většina předpověděla těsné vítězství IN.
Jak jsme hlasovali, přece křížem
Londýn, 23. června. David Cameron a ministr financí Osborne se zaťatými zuby udržují kurz „ekonomické obavy zvítězí“ a vykreslují Evropskou unii jako nutné zlo. Ne všichni obyvatelé kosmopolitního Londýna na to slyší, zejména starší lidé volí „staré dobré časy“. Třeba manželská dvojice penzistů Tony a Louise, kteří přišli ve čtvrtek večer hlasovat do knihovny na Charing Cross Road. Když se jich náš reportér ptá na volbu, oba svorně vykřiknou: „Out!“
Tony působí velmi hrdě, když vysvětluje, co pro něj znamenají tradiční konzervativní hodnoty. „Svoboda a nezávislost – to jsou důvody, proč bychom se měli s Evropou rozejít. V Unii nejsme svobodní,“ říká drobný osmdesátník. Jeho žena Louise na každé slovo svého manžela vážně pokyvuje hlavou.
Výsledek ovšem rozhodne jiný druh voliče. Ten, který zůstává až do posledních hodin nerozhodnutý. „Lidé v Británii obecně nemají Evropskou unii rádi, neustále na ni nadávají. Ale taky si dokážou spočítat, co je pro ně výhodné a nevýhodné,“ říkal s nadějí v hlase Benjamin Butterworth, čtyřiadvacetiletý absolvent politologie na London School of Economics, když za deštivého večera do poslední chvíle rozdával samolepky s logem „I’m in“.
Na dopravní tepně nedaleko pravidelně přelidněného náměstí Piccadilly Circus neustále projíždějí hasiči k vyplaveným domům, zatímco prostranství před knihovnou zkrápějí silné dešťové kapky. Splnila se noční můra tábora IN, protože přívalové deště odřízly tisíce jejich příznivců na nádražích a zabránily jim volit. Čtyřicátnici Anne ale déšť očividně nevadí. Stojí opřená o zeď volební místnosti snad čtvrthodinu.
S manželem, který už dopoledne volil pro vystoupení z Unie, probírá ještě před volební místností deště nejrůznější argumenty. „Když odejdeme, bojím se, že přijde ekonomická krize,“ snaží se oponovat sama sobě, „jsem stále nerozhodnutá. Ta kampaň byla opravdu strašná. Tolik emocí a tolik nepravd. Vidím výhody a nevýhody u obou možností.“
Její hlas zůstane tajný navždy. Jak se nakonec rozhodla po téměř půlhodině strávené ve volební místnosti, neprozradila. „Jak jsem volila? No přece křížkem,” vtipkovala, když se vrátila zpět na ulici.
Epilog zájezdy do Evropy
Zbytek Evropy má v britské angličtině jedno synonymum, a sice kontinent. Když londýnské cestovní agentury nabízejí zájezdy na kontinent, často zase použijí výraz „Tours to Europe“. Stejně přirozeně, jako když evropská cestovka nabízí lety do Asie.
Smysl je jasný – britské souostroví je v myslích svých občanů jakýsi samostatný kontinent.
Po čtvrtku skutečně poposkočil na mentálních mapách kamsi na půl cesty k Austrálii.
Britové odhlasovali vystoupení z EU Výsledek referenda znamená konec Davida Camerona v čele britské vlády, odstartuje minimálně dvouletý proces rozchodu s Evropskou unií a může Londýn připravit o roli globálního finančního centra.
Zůstat v EU
48,1 %
Odejít z EU
51,9 %
Zůstat
60 %
70 %
80 %
Odejít
Volební účast: 72,2 % 17 410 742
hlasů pro vystoupení z EU
16 141 241
hlasů pro setrvání v EU
Velké vítězství. Šéf britských euroskeptiků Nigel Farage oslavy poněkud zkalil přiznáním, že v kampani před referendem lhal. Proč OUT vypadal lépe v televizi Kdyby šlo v kampani jen o umělecký dojem, bylo by namístě říci, že tábor OUT působil v televizních debatách o něco dynamičtěji. Boris Johnson na diváka hned zpočátku vysypal v rychlém sledu několik „pozitivních“ sdělení – např. proč je Británie úžasná země – proložil je obamovským —they say we can‚t, yes we can“ a zakončil svou minutu za pultem efektním zvoláním: „Věřím, že čtvrtek bude Dnem nezávislosti.“ Johnson i jeho kolegové málokdy vynechali příležitost, aby nejpozději v páté větě nepronesli centrální slogan kampaně „take control“. Brexit se dokola rétoricky zmocňoval kontroly nad vším – hranicemi, imigrací, penězi i demokracií. Po takovém bombardování bylo těžké říci něco úderného. OUT měl před IN v televizním formátu jakousi žánrovou výhodu. ODEJÍT je přece akce, ZŮSTAT je pasivní chování. I ti nejlepší řečníci jako (současný starosta Londýna) Sadiq Khan se už na počátku debaty ocitali v defenzivě a ve snaze vyhnout se obvinění z eurohujerství chrlili rozpačité figury typu: „Ano, EU není perfektní, ale..“ Poté se vrátili k taktice strašení čísly a ocitovali nějakého nového experta. Když už to trvalo asi měsíc, tábor IN nominoval slovo expert na bytost z řádu pohádkových příšer a do značné míry s touto taktikou uspěl. Slogan „take control“ se ukázal geniálním souslovím i proto, že v lidech dovedl vyvolat strach i naději současně, takže brexitéři v konečném součtu nepůsobili až tak negativně, přestože imigranty strašili dosti vytrvale. Pokaždé to ale nějak překryli slovem control – a je snad na kontrole imigrace něco neetického? Dobrý dojem z televizních vystoupení tábora brexit je o to zajímavější, oč méně argumentů se jim v kampani dostávalo a s jak omezeným repertoárem si vystačili.
Zaklínadla kampaně
? Antarktida: „Jediný kontinent, který roste pomaleji než Evropa, je Antarktida.“ Větu si průběžně osvojili všichni předáci brexitu.
? BMW: Boris Johnson: „BMW prodává v Británii pětinu své produkce.“ (= Německo blafuje, když hrozí opětným zavedením cel a tarifů. Nebude chtít přijít o trh.)
? Project Fear. Tábor Leave obviňoval tábor Remain, že rozsévá strach z růstu nezaměstnanosti, pádu měny, poklesu hospodářství apod.
? Project Hate. Tábor Remain na oplátku obvinil tábor Leave, že rozsévá nenávist strašením imigranty.
? Failure. Nedostatečný. Nejčastější vysvědčení projektu Evropské unie od příznivců brexitu.
? Communities transformed. Eufemismus pro obce s vysokým výskytem přistěhovalců. Doslovný překlad: proměněné komunity. Výroky
? „Brexit vyvolá pád libry, který překoná černou středu“. Finančník George Soros. V „černou středu“ 16. září 1992 vydělal na pádu libry miliardu.
? „Pan premiér by měl vystupovat více státnicky. Takhle to působí trochu jako rok 1945 v bunkru s Evou Braunovou a revolverem.“ Nejmenovaný člen kabinetu komentoval pro Financial Times pokus o diskreditaci Borise Johnsona. Cameronovi kolegové jej nařkli, že usiluje o premiérské křeslo, přičemž zřejmě jednali s tichým souhlasem premiéra.
? „Nebudu přijímat odpovědnost za rozhodnutí občanů. Doufám, že lidé budou hlasovat pro setrvání. Možná budou hlasovat pro setrvání, možná budou hlasovat pro vystoupení. Ať bude výsledek jakýkoli, budeme s tím muset nějak naložit.“ Vůdce labouristů Jeremy Corbyn se vyjádřil–nevyjádřil pro setrvání v EU.
? „Bojím se, že až si odhlasujeme vystoupení, vrátí se miliony Britů zpět z Evropy.“ Devatenáctiletý Herbie Jones z Londýna v narážce na dva miliony Britů, kteří se na stáří přestěhovali do Francie či do Španělska.
? „Jako jeden z mála žijících lidí, kteří přistáli v Normandii, aby z Evropy vykořenili extrémní nacionalismus, jsem dosti zhrozen myšlenkou, že se naše země chce zasadit o návrat starých zlých časů.“ Polní maršál Lord Bramall, náčelník generálního štábu v letech 1982 až 1985.
? „Imperiální Anglie byla izolacionistická, xenofobní, protikatolická a nacionalistická země. To vše pomáhalo zachovat britskou identitu na počátku 18. století.“ Historik Edwin Jones o jiném údobí britských dějin.
O autorovi| Lubomír Heger heger@mf.cz Jan Novotný novotnyj@mf.cz Londýn
