Vzpoura na předměstích

Mladí muži se vzepřeli i vlastním rodičům

Když ministr vnitra Nicolas Sarkozy označil vandaly z příměstských čtvrtí francouzských měst za lůzu, dopustil se politické hlouposti. Dotčeni se cítili nejen ti, kteří zapalovali auta či veřejné budovy, ale i mnozí další potomci severoafrických a černošských přistěhovalců do Francie. Pokud ale šlo o samotné strůjce nepokojů, byla Sarkozyho nadávka bohužel vcelku výstižná.
V žádném případě nesedí srovnání se studentskými nepokoji v roce 1968. Politolog Sebastian Roché, který v době nepokojů shodou okolností navštívil Prahu, o vandalech říká: „Tito lidé nechtějí měnit společnost, jsou pro kapitalismus. Oni ale chtějí být uvnitř, součástí konzumní společnosti.“ Právě to se ovšem obyvatelům oněch čtvrtí, z velké části muslimským přistěhovalcům a jejich potomkům, nedaří. Cítí se vykořeněni, vyloučeni z francouzské společnosti. „Na rozdíl od roku 1968 to není žádné politické hnutí,“ dodává Roché.
Nepokoje rovněž nebyly součástí nějakého dalekosáhlého muslimského spiknutí. Pokud organizace sdružující muslimy hrály nějakou roli, byla spíše pozitivní. Vyzývaly rebelující mladíky, aby se uklidnili. Jejich řádění nemá nic společného s islámem. Část vandalů však zřejmě nechová žádný respekt ani k islámským autoritám. Některým možná imponují akce islamistických extremistů jinde ve světě, to ale není většinový postoj francouzských muslimů.

Doma jsou slušňáci.

Ničení soukromého i veřejného majetku má na svědomí pouze část přistěhovalecké komunity. Jsou to především mladí muži do dvaceti, pětadvaceti let. Jejich akce byly často i více či méně skrytou vzpourou proti vlastním rodičům. Mladíci ničili automobily starších lidí z vlastní komunity. Ve francouzském tisku se objevily reportáže o tom, jak dívky z problémových čtvrtí vidí své bratry: „Doma se chovají slušně, ale jakmile se dostanou mezi své vrstevníky, radikálně se změní.“ Ten, kdo se bojí podpálit automobil, je v očích svých přátel srab. A kdo by chtěl vypadat mezi svými kamarády jako slaboch? Zkrátka fungují pravidla band mladých výtržníků, známá z celého světa.
Sebastian Roché upozorňuje na postupující individualizaci celé francouzské společnosti. Každý si vytváří svá vlastní pravidla, role rodičů, církve i armády při formování sociálních norem klesá. Formují se sociální skupiny vrstevníků, které si určují vlastní přístup k životu.
Mladí potomci přistěhovalců zkrátka sebe navzájem ujišťují, že ničení majetku je legitimní formou protestu proti poměrům, v nichž žijí. Mají pravdu v tom, že viníkem je většinová společnost, která je tak či onak diskriminuje. Nepřipouštějí si však vlastní spoluvinu na svém nepříznivém osudu, svoji pasivitu v normálním životě. Profesor Olivier Roy, odborník na islámskou společnost, uvádí, že celá západní společnost má svou třídu vykořeněnců, jakousi městskou „subkulturu“. Tím se Francie příliš neliší od Británie či Spojených států. To, že ve Francii tuto třídu představují přistěhovalci z minulého století a jejich potomci, neznamená, že tomu tak musí být i jinde. V Americe jsou v podobné situaci někteří černošští obyvatelé, jejichž předkové žili ve Spojených státech po staletí. Ve střední Evropě se do jisté míry nabízí paralela s postavením romské menšiny.

Když se jmenujete Mohamed.

Vzhledem k charakteru nepokojů je vcelku logické, že většina Francouzů zřejmě tvrdý postoj vlády a policie vůči vandalům podporovala. Není ale pochyb o tom, že za současnými problémy na předměstích je selhání francouzské vládní politiky a také rasismus. Navzdory oficiálním snahám o svobodu, rovnost a bratrství se potomci přistěhovalců cítí být diskriminováni. Kdosi prohlásil: Když se jmenujete Mohamed, seženete práci akorát jako nosič na letišti. Tento výrok je možná přehnaný, ale není až tak daleko od pravdy. Průzkumy ukazují, že žadatel o práci s arabským jménem má až několikanásobně nižší šanci získat nabízený job. Oficiální imigrační politika vychází z principu integrace - přizpůsob se a budeš mít naprosto rovná práva. V praxi to však takto nefunguje. Přistěhovalci v běžném životě cítí, že jejich kultura je brána jako odlišná. Řečeno s nadsázkou: Nepijete alkohol a hned jste podezřelí. Když se zkoumají demografické poměry ve Francii, nesmí se uvádět etnický původ, i když tato informace by nemusela být pro tvůrce francouzské politiky k zahození. Zato zabránit skrytému rasismu lidí administrativní cestou nelze. Bohužel není možné vyloučit, že po nynějších nepokojích nedůvěra vůči etnickým menšinám ještě vzroste.
Sociálně-ekonomické vyloučení z většinové společnosti však není jediným vysvětlením řádění vandalů. Svou frustraci si mnozí z nich spojují s údajným diskriminačním přístupem policie. Sebastian Roché uvádí, že na rozdíl od dřívějších černošských nepokojů ve Spojených státech není možné francouzské policii vyčítat porušení pravidel. Rozbuškou k nepokojům se stala smrt dvou mladíků v transformační stanici, kde se skrývali právě před policisty. Ti však údajně jen plnili svůj úkol, byla to rutinní operace. V čem tedy vidí Roché problém? Vztahy mezi mladými lidmi a policií jsou napjaté. Policisté se musejí snažit zlepšit vztahy s obyvatelstvem. Je nutné také zkoumat, zda některé její praktiky skutečně nejsou diskriminační.

Snědé tváře na kolena.

Někteří lidé z předměstí vidí selhání policie mnohem kritičtěji než Roché. Stěžují si na opakované kontroly, jejichž jediným cílem prý bylo srazit potomky imigrantů na kolena. Policisté se zaměřují na snědší tváře. Kritiku posílil incident, kdy policie při akci proti výtržníkům zasáhla slzným granátem mešitu na předměstí Paříže. Ministr vnitra Sarkozy vyhlásil tvrdý postup proti výtržníkům, nulovou toleranci vůči zločinu. Tvrdost ještě neznamená diskriminaci menšin, potomci přistěhovalců však mají pocit, že terčem mají být oni.
Sarkozy však čelí kritice právě kvůli tomu, že se příliš zaměřil na represi, tvrdé medializované zásahy policie vůči výtržníkům, čímž potlačil dřívější projekty levicových vlád. Ty sázely na to, že policisté mohou udělat hodně i při prevenci zločinu a vandalismu. Před prvním příchodem Sarkozyho do pravicové vlády se posilovala místní, pochůzková policie v jednotlivých čtvrtích. Muži zákona měli dobře znát místní poměry, navazovat vztahy s lidmi a odrazovat je od trestných činů. Sarkozy své zaměření na rázné akce proti zločinu hájí, poukazuje na statistiky, dle nichž se kriminalita v posledních letech snížila. Kritici namítají, že atmosféra v příměstských čtvrtích se naopak zhoršila.

Muž, který proslul tyranií.

Jedno je jisté: Nicolas Sarkozy navždy zůstane zapsán jako ústřední figura z bouří v příměstských čtvrtích z podzimu 2005. Možná dokonce vejde do historie jako muž, který bezohledně potlačoval francouzské muslimy. Dějiny se někdy s přílišnými podrobnostmi nepářou… Ten, kdo však začne ony detaily zkoumat, najde v takovém hodnocení Sarkozyho opravdu hodně ironie.
Byl to nynější ministr vnitra, kdo už před lety začal věnovat pozornost problémovým čtvrtím. Na rozdíl od jiných francouzských politiků. Možná to bylo tím, že mezi přistěhovalci hledal možné voliče pro své politické ambice, které vůbec nejsou malé - chtěl by být příštím francouzským prezidentem. Sám Sarkozy je ovšem synem maďarského přistěhovalce a říká se, že ho neuspokojivé postavení imigrantů ve Francii upřímně štvalo. Chtěl jim pomoci. Na jedné straně ukazoval bič těm, kteří porušují zákon, a tvářil se jako nekompromisní obhájce zákona. Šerif, kovboj… Ale nabízel také cukr.
Před rokem vyšla ve Francii kniha ve formě velkého rozhovoru se Sarkozym. Dostalo se jí obrovské pozornosti, a někteří kritici mu dokonce začali vyčítat, že hodlá příliš protežovat muslimy. Ambiciózní politik v knize odpovídá na otázky, které se týkají fungování republiky, náboženství, ale například i příměstských čtvrtí. Netají se přesvědčením o potřebě rázného přístupu, ale zároveň tvrdí: Pokud stát bude reagovat na radikály se stejným radikalismem, bude to kontraproduktivní.
Sarkozy přišel s návrhy, které se třeba krajní pravici vůbec nemohly líbit. Vyslovil se pro pozitivní diskriminaci. Potomci přistěhovalců by v některých případech měli dostat přednost při shánění práce nebo v přístupu ke vzdělání. Francouzský politik vysvětluje, že mu jde pouze o vyrovnání šancí, aby „rovnost příležitostí nebyla pouhým prázdným sloganem“. Sarkozy také navrhl státní podporu při výstavbě nových mešit. I to má dle něj logické důvody - islám je oproti jiným náboženstvím v nevýhodě, finanční možnosti francouzských muslimů jsou omezené a na rozdíl od příslušníků jiných vyznání nezdědili své kostely od dřívějších generací. Opět tedy má jít o vyrovnání šancí, ale také o to, aby francouzští muslimové nemuseli spoléhat na zdroje ze zahraničí, což by mohlo oslabit jejich loajalitu vůči Francii a posílit radikalismus.
Kritici tvrdí: Sarkozy jde proti principům republiky a oddělení církve od státu. Nynější ministr vnitra však říká, že náboženství není v rozporu s republikou. Soudí, že je tomu naopak, neboť církev přispívá republice důrazem na morální hodnoty. Potomek maďarského přistěhovalce se tak přiklonil k názoru, že také právě organizace muslimů (jejichž formování podpořil) mohou přispět úspěšnější integraci přistěhovalců ve Francii.

Podezřelá hyperaktivita.

Jedním z hlavních problémů současného ministra vnitra je jeho hyperaktivita. Jako aspirant na roli prezidenta a zároveň šéf vládního hnutí i muž číslo dvě ve vládě se věnuje příliš mnoha záležitostem najednou. Veřejnosti nemusí být zcela jasné, co vlastně chce. I kdyby svou směs represivních a vstřícných opatření namixoval správně, mohl by zůstat nepochopen. Zdá se ale, že Sarkozyho mix nebyl sestaven právě nejlépe.
Části Francouzů tak nakonec mohl více imponovat přístup premiéra Dominique de Villepina. Ten se při vypuknutí nepokojů držel spíše zpátky a působil dojmem, že nechce mít s tvrdým Sarkozyho přístupem příliš společného. Později však vyhlásil, že bude uplatněn zákon z roku 1955, který umožňuje vyhlásit zákaz nočního vycházení a další tvrdá bezpečnostní opatření. Premiér se dostal pod ostrou palbu výtek, že se svými kroky vrací do období alžírské války, což potomky imigrantů dále popudí. Zároveň ale u mnoha Francouzů vyvolal dojem, že jeho směs ráznosti a umírněnosti je vhodnější než ta Sarkozyho. Zatím není jisté, zda se mu to dlouhodobě vyplatí. Tragédií Francie je ovšem všeobecně sdílený pocit, že souboje mezi politiky dostávají přednost před řešením skutečných problémů.