Pivní patrioti jsou na Moravě, východě Čech a na Vysočině
Výroba piva v České republice podle předběžného odhadu Českého svazu pivovarů a sladoven v loňském roce poklesla o dvě až 2,5 procenta na 17,8 až 17,9 milionu hektolitrů. Jak řekl tajemník svazu Ivo Trojan, přesné statistiky budou k dispozici až na konci února, a proto je zatím předčasné loňský vývoj hodnotit.
Týdeník EURO se o analýzu pokusil již nyní. Šetřením získal údaje o vývoji prodeje piva téměř všech funkčních českých pivovarnických společností. Data přinášejí o trendech v oboru zajímavé poznatky.
Pogrom podél hranic.
Pokud čísla neklamou, mělo na konci roku 1999 v České republice vařit pivo přesně padesát průmyslových pivovarů, které byly součástí 42 pivovarnických společností. Uvážíme-li, že na začátku devadesátých let bylo v českých zemích funkčních 72 pivovarů, znamená to, že během desetiletí bezmála třetina pivovarů padla. Na pivo z vlastních zdrojů dnes již s nostalgií vzpomínají v Chebu, Karlových Varech, Domažlicích, Mostě, Děčíně, Rakovníku, Praze-Holešovicích, Vratislavicích nad Nisou, Golčově Jeníkově, Studené, Dobrušce, Hradci Králové, Lanškrouně, Jevíčku, Olomouci, Prostějově, Břeclavi, Uherském Ostrohu, Jarošově, Vsetíně a v Brumově-Bylnici.
Pivovar Gerhard z Bylnice na Zlínsku zavřel své brány na samém sklonku loňského roku, a je tak asi poslední z „obětí tvrdého konkurenčního boje. Pro obec je ztráta sedmdesáti pracovních míst citelná, sociální katastrofu však asi znamenat nebude. Vedení radnice spíše mluví o ztrátě prestiže. Těžko se smiřuje s tím, že pivovar založený roku 1574, přeživší všechny války, nepřečkal comeback kapitalismu a místní lidé dnes „musí pít pivo z Prahy, Plzně či Nošovic.
Aktuální pivovarnická mapa České republiky vypadá kuriózně. Podél západních a východních hranic jsou zřetelné dva pásy, které by již bylo možné nazvat spáleništi. Likvidace posledních zbylých pivovarů na západní výspě Čech (zůstal již jen malý pivovar v Chodové Plané) je výsledkem systematické práce Plzeňského Prazdroje, který veškerou výrobu piva postupně koncentroval v Prazdroji a Gambrinu. Totální zánik pivovarnictví u hranic se Slovenskem (naživu v příhraničních okresech zůstal pouze pivovar Janáček v Uherském Brodě a Radegast na Frýdecko-Místecku) má z velké části na svědomí náš východní soused, který dovoz piva omezil kvótami a ty ještě rozdělil mezi značková piva, čímž vzal menším moravským pivovarům významná odbytiště. Na zbytek republiky polistopadová desetiletka již tak tvrdě nedopadla a o mrtvých územích zatím hovořit nelze. Relativně nejrozmanitěji se dnes jeví severovýchod Čech, kde většina menších pivovarů odolala.
Globální čísla zkreslují.
Ačkoliv celková výroba piva se v loňském roce snížila, mírné většině pivovarnických společností výstav vzrostl. Zdánlivý nonsens je důsledkem toho, že mezi většími firmami nepatrně převažovaly ty, kterým prodej poklesl, kdežto u viditelné většiny malých povyskočil. Zvláště evidentní převaha rostoucích podniků je ve skupině pivovarů s výstavem mezi 100 až 200 tisíci hektolitry. Kde hledat důvody?
Jde o pivovary, které ještě nejsou tak velké, aby z piva musely platit plnou spotřební daň (ta se platí od července 1995 let až od objemu 200 tisíc hektolitrů). Zároveň nejsou tak malé, aby se jim nevyplatilo využít příležitosti v sousedících regionech, kde padli konkurenti. V roce 1998 malé nezávislé pivovary a restaurační minipivovary formou snížené spotřební daně ušetřily 140 milionů korun. O tom, že by ale odstupňovaná daň mohla mít hlavní vliv na růst prodeje, nejsou přesvědčeni ani zástupci velkých pivovarů. „Malým to pouze vylepšuje hospodářské výsledky. Žádný jiný vliv to dnes nemá, soudí ředitel Budějovického Budvaru Jiří Boček.
Návrat zdravého rozumu?
Ředitel jihomoravského pivovaru Černá Hora Ivo Štorek, jehož podnik meziročně zvýšil prodej zhruba o dvanáct procent, rozhodně odmítá, že by úspěchu dosáhli cenovým podbízením. „Nikdy jsme nezlevňovali, ceny pravidelně upravujeme. Růst je výsledkem usilovné práce. Upozorňuje, že podniku se zlepšily i ekonomické ukazatele a je reálné, že i účetně se po předešlých ztrátách dostane do plusu. Hlavní důvod obratu spatřuje Štorek v tom, že velcí producenti pozvolna ustupují od své agresivní expanzivní politiky a začínají se více orientovat na zisk. „Ještě před čtyřmi lety byly velké pivovary ochotny za přechod restaurace na jejich pivo zaplatit i milion korun, dnes stejné hospodě dají nejvýše tři sta tisíc, ilustruje svá tvrzení.
Humpolecký pivovar Bernard se po čtyřech letech ztrát loni dostal do černých čísel. Stanislav Bernard, spolumajitel pivovaru, si vysvětluje relativní úspěch podobně jako Ivo Štorek. Navíc si myslí, že řada spotřebitelů začíná dávat přednost tradičnímu způsobu výroby. „V malých pivovarech se pivu věnuje domácká péče. Je vařeno v neautomatizovaných varnách, zraje dvoustupňově, přirozeným způsobem. Hlavní kvašení na spilce je odděleno od ležáckého v ležáckých sudech. Nepoužíváme cylindrokónické tanky jako velké pivovary. Bernard tvrdí, že pivo je tak zajímavější, chuťově plné. Příklonem k tradici a kvalitě vysvětluje slibný nárůst výroby i sládek pivovaru Herold v Březnici na Příbramsku František Pinkava.
Co je vlastně kvalita?
Důsledným lpěním na tradičních recepturách a kvalitě se zaštiťují i velké pivovary, o jejichž výrobcích zástupci malých někdy hovoří jako o chuťově fádním „eurobeeru . Je tedy na každém pivaři, aby si svou ideální pivní kvalitu na trhu našel.
Generální ředitel Královského pivovaru Krušovice Pavel Gregorič říká, že suroviny pro výrobu piva nakupují v nejvyšší možné kvalitě, neboť jsou přesvědčeni, že chutné pivo se bez kvalitních surovin nedá vyrobit. Přesto Krušovicím v loňském roce výstav mírně, o jedno procento, poklesl (rok předtím spadl o deset procent). Podle ředitele byl „pokles v pivovaru očekáván, neboť záměrně odmítli politiku problematické výroby a prodeje laciných piv , jak to v době poklesu kupní síly udělala konkurence. Krušovice, ovládané německým Binding Brauerei, jsou ale již od roku 1995 ve ztrátě a management počítá s tím, že ještě zhruba dva roky v červených číslech zůstanou. Přičítá to na vrub velkorysé investiční výstavbě a modernizaci. I proto ředitel Gregorič odmítá porovnávat pivovary podle výše bilančního zisku nebo ztráty. „Pivovary používají rozdílné metody odepisování majetku a úroveň odpisů je závislá právě na rozsahu investic. Jako objektivnější ukazatel vnitřní rentability pivovaru Gregorič doporučuje používat například „realizovaný cash flow na jeden hektolitr výroby .
Co se účetních ztrát týče, je již řadu let rekordmankou společnost Pražské pivovary. Za rok 1998 podle českých účetních standardů dosáhla úctyhodného propadu 880 milionů korun a ani mezisoučet za tři čtvrtletí 1999 - ztráta 301 milionů - nevěští nic dobrého. Prodej piva Pražanům poklesl o více jak čtyři procenta. O firmě ovládané britskou společností Bass se již hovořilo jako o kandidátce na konkurs. Ta to ale vždy důrazně odmítla.
Co jiného než zisk?
Vladimír Peřina, generální ředitel Plzeňského Prazdroje, nesouhlasí s výroky kolegů, že zisk není prvořadým měřítkem úspěšnosti. „Co jiného je cílem podnikání než dosahování profitu? Rychlost odepisování investic si přece každý určuje sám. Ačkoliv výstav Prazdroje šel o šest procent dolů, zisk v Plzni se má přiblížit rekordní hranici půl miliardy korun. Prazdroj dává zapravdu teorii malých pivovarů o změně strategie velkých výrobců. Pomalu se loučí s výrobou levného piva Primus a soustřeďuje se na dražší značková piva. „Primus již splnil svou historickou roli, otevřel nám cestu do většiny supermarketů. Teď již není zapotřebí, řekl týdeníku EURO Peřina. Nový vlastník Prazdroje, South African Breweries (SAB), dal ihned po svém vstupu jasně najevo, že profit je hlavním cílem. „České pivovary se soustředily pouze na zvýšení výstavu a na zisk zapomínaly, uvedl v podnikovém časopise Za branou marketingový ředitel SAB International Marc Luce.
Pod hlavičkou SAB by měla být během prvního pololetí 2000 dokončena fúze Prazdroje s Radegastem a Pivovarem Velké Popovice. Sloučený subjekt bude mít podíl na trhu téměř 45 procent. Generální ředitel Vladimír Peřina se dušuje, že další zvyšování podílu není záměrem. „Doma si chceme podíl udržet, hlavní síla by ale měla být nasměrována na export. Již letos chceme být exportérem číslo jedna. Doposud vývozu kraluje Budějovický Budvar.
Válcované jižní Čechy.
Situace v jižních Čechách vypadá povážlivě. Donedávna významné Jihočeské pivovary (Samson, Třeboň, Protivín) doslova mizí před očima. Snížení výstavu zaznamenaly i všechny ostatní pivovary kromě Budvaru - Český Krumlov, Strakonice, Pelhřimov. Je otázka, zda jde o shodu náhod, důsledek špatného řízení tuzemské expanze donedávna výrazně exportně orientovaného Budvaru, či má v případě Jihočeských pivovarů vliv nelogické předání distribuce do rukou konkurenčního Prazdroje. Jihočeské pivovary, vlastněné společností ČAS-FIN Františka Chvalovského, se již asi rok a půl snaží pivovary v Třeboni a Protivíně prodat. Nereálné představy majitele o ceně mohou být důvodem, proč se to dosud nepovedlo. Každopádně vyhlídky na úspěšný obchod jsou den ode dne mizivější.
Z velkých pivovarů zlepšení hospodářského výsledku za rok 1999 očekávají v Radegastu a Velkých Popovicích, oběma se loni v prodeji dařilo. I přes stagnaci výstavu hovoří o ekonomicky lepším roce generální ředitel pivovaru Starobrno František Krakeš. Spíše zlepšení očekává také šéf Moravskoslezských pivovarů Petr Fridrich (pivovarům vzrostl výstav o deset procent). Stagnující Ústecké pivovary se k hospodářským výsledkům zatím nevyjádřily. Trvale rostoucí Budějovický Budvar ohlašuje za rok 1999 nárůst prodeje piva téměř o osm procent a hrubého zisku dokonce o sedmnáct procent (a to i přes propad exportu). Ředitel Jiří Boček se ovšem zdráhá hovořit o pozitivním ekonomickém obratu v celém českém pivovarnictví. „Kdo byl dobrý předtím, je dobrý i teď. Zatím k žádnému obecnému zlomu nedošlo, míní.
Zavírat pozvolna a potichu!
Ukazuje se, že i zavřít pivovar je umění. Než Plzeňský Prazdroj ukončil výrobu v Domažlicích, Chebu a Karlových Varech, učil místní štamgasty na plzeňské značky a regionální umrtvoval pozvolna. Pražské pivovary zvolily v květnu roku 1998 ve svém pivovaru Vratislavice u Liberce radikálnější řešení. Prakticky ze dne na den přestal pivovar vařit a Pražské pivovary severočeským pivařům nabídly pivo Vratislav vyráběné v Praze. Náhlé uzavření pivovaru, který ještě v roce 1997 vystavil 373 tisíc hektolitrů, se neobešlo bez černých šerifů, psů a protestů Sdružení přátel piva. Není divu, že se Pražanům nepodařilo výstav pivovaru „přepsat přes kopírák . Pražský Vratislav již není tak kupovaný jako původní. Alespoň o tom svědčí nepřímé důkazy.
Místní je podrželi.
Malý pivovar Svijany, který Pražské pivovary také vlastnily, si ve stejnou dobu, jako se rušily Vratislavice, odkoupila skupina čtyř podnikatelů v čele s Františkem Horákem, který dnes pivovar řídí. Během několika následujících měsíců se jim podařil malý zázrak. Prodej z roku na rok zvedli o 157 procent na 95 tisíc hektolitrů. „Ukončení výroby ve Vratislavicích nám určitě pomohlo, přiznává Horák. Patriotismus místních sehrál svou roli. Jestliže dříve se v Libereci svijanské pivo téměř vůbec netočilo, nyní je mají již v padesáti hospodách. František Horák si investici pochvaluje. „Pivovar je ziskový, úvěr řádně splácíme, nikomu nedlužíme. Z vratislavického koláče si pravděpodobně uzobly i další (Klášter, Nová Paka, Podkováň, Trutnov), protože i ony rostly.
Pivní patriotismus má zřejmě co dočinění s obecnými postoji lidí, jelikož pivovary loni rostly hlavně v regionech, jejichž obyvatelstvo je obvykle označováno za konzervativní. V době obecného poklesu výstav stoupl (či stagnoval) většině moravských a východočeských pivovarů, stejně jako pivovarů na Vysočině. Ve zbytku Čech byl trend opačný. Možná dobrý námět pro diplomovou práci studentů sociologie.
