Hezky se v Česku k půdě chováme a rozhodně ji další generaci předáme v lepším stavu, než jsme ji převzali. Nezbláznil jsem se, obojí je míněno sarkasticky.
Jak taky jinak, když podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy je v Česku více než polovina zemědělské půdy ohrožena vodní erozí, ale půdu ohrožuje a znehodnocuje i větrná eroze (14 %) a 45 % půdy je udusáno, okyseluje se a není v ní organická hmota.
Dokonce i městský člověk musí vnímat, že s českou krajinou se děje něco velmi nedobrého. Ne že by s tím nebyl problém už za starého režimu, ale tohle je jedna z oblastí, kde se situace nejen že nezlepšila, ale zhoršila.
Když přemýšlíte, čím to je, pak hlavním viníkem, který vás napadne, je oddělené vlastnictví a hospodaření na půdě. Ze 4,2 milionu hektarů zemědělské půdy je 80 % půdy pronajímáno, v dnešním právnickém jazyku propachtováno. Pachtovné sice roste, stejně jako ceny zemědělské půdy, což by teoreticky znamenalo, že pečovat o půdu dává rostoucí ekonomický smysl. Jenomže lepší péči nic nenasvědčuje, korelace i kauzalita by tady sice měly být, ale nejsou.
Když takhle masivně selhává trh, musí to být nějaký strukturální problém. Spočívá v klasické otázce corporate governance: v separaci vlastnictví a hospodaření (kontroly), což je samo o sobě zdrojem problémů (pro zájemce), ale kdyby byl vlastník velký a nechal na něm hospodařit pachtýře, motiv k ochraně půdy by zůstal.
Obrovských rozměrů to nabývá především vzhledem k tomu, že vlastnictví půdy je velmi rozdrobeno, zatímco hospodaření na půdě je v rukou velkých zemědělských společností. Konkrétně vlastníků půdy je 3,2 milionu, ovšem průměrná výměra na jednoho vlastníka, fyzickou osobu, je jeden hektar. I když odečteme majitele zahrad, připadá na 1,79 milionu vlastníků celkem 3,050 milionu hektarů.
Jinak řečeno, může existovat dokonalá metodika, která změří parametry pronajímané půdy před uzavřením smlouvy, po dobu její platnosti a při jejím ukončení, jenomže náklady pro malé vlastníky na ošetření kontraktu jsou vysoké a monitorovat jeho dodržování je taky drahé. Vlastník sám nemá žádnou odbornost, musí si najímat odborníka nejen na vypracování vstupní analýzy, ale i na monitoring. Připočtěte náklady na právní služby, pusťte proti tomu příjem z pachtovného a odečtěte daň z nemovitostí u zemědělských pozemků a ono to nevychází.
Z hlediska nájemce/pachtýře motivace k péči o půdu závisí na délce kontraktu, máte-li smlouvu na dobu neurčitou, s roční výpovědní lhůtou, pak to motivační není, což je další mikroekonomický problém, který se promítá do toho, jak se v Česku k půdě chováme.
Navíc většinu půdy obhospodařují nikoli rodinné farmy, kde je vztah personifikovaný, ale obchodní společnosti, máme největší farmy v EU.
Tohle všechno vytváří jednu velkou asymetrii, jejímž výsledkem jsou ta katastrofální čísla v úvodu článku. Co s tím? Můžete být liberál, ale tohle se řeší legislativou, a to nikoli takovou, která by nutila drobné vlastníky k prodeji velkým pachtýřům, například cestou předkupního práva pro pachtýře, ale sankcemi za špatné hospodaření na půdě. Obrovským dotacím plynoucím do zemědělství navzdory se sankce takřka neuplatňují.
Protierozní vyhlášce z dílny ministerstva životního prostředí se Agrární komora ČR úspěšně brání, naopak argumentuje dalšími vlivy. Ty nepochybně existují, ale kdo nutí zemědělce orat po spádnici na svažitých pozemcích? A kde jsou ty remízky?
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
