Představte si, že už nebudete muset kupovat celé rozsáhlé počítačové aplikace, u nichž některé funkce využijete jednou za rok (některé vůbec nikdy), ale pořídíte si levnější verzi disponující jen základní funkcionalitou. Pokud se v budoucnu ukáže, že potřebujete použít operaci, která v základním minimu chybí, řekne si vaše minimální verze o její provedení přes internet. Za to uživatel zaplatí jednorázový poplatek (obchodní model může pochopitelně vypadat i jinak a některé služby mohou být zdarma). Například grafy v Excelu: používáte-li je jen zřídka, je zbytečné tuto část programu kupovat. Ve chvíli, kdy ale budete graf potřebovat, Excel si sám na internetu „objedná“ příslušnou proceduru. Je to pochopitelně jen příklad, MS Excel tímto způsobem nefunguje, ale podobné aplikace by v budoucnu na tomto principu fungovat mohly.
Tak tohle by měly umět web services. Ještě nedávno média, která se alespoň okrajově věnovala informačním technologiím, opěvovala web services jako zázrak, který pomůže na svět novým, dosud netušeným aplikacím, a zároveň jako zaručený recept na zbohatnutí vývojářských firem. Každý o nich mluvil, ale málokdo skutečně věděl, o co se jedná.
Máme-li web services lapidárně definovat, jedná se o soubor standardů, díky kterým mohou aplikace vzájemně komunikovat přes internet. Tedy analogie současného webu: stejně jako se webový prohlížeč připojuje k webovému serveru, aby si stáhnul požadovanou stránku, mohou se aplikace připojovat jedna k druhé a vyměňovat si potřebné informace. Protože se jedná o standard, bude možné, aby komunikovaly i aplikace postavené na rozdílných platformách. Netýká se pochopitelně jen PC, ale třeba i mobilních telefonů.
Zajímavější jsou možnosti pro programátory – bude-li možné přistupovat on-line k již vytvořeným programovým komponentám, odpadne nezbytnost opětovně je vytvářet a vývoj nových programů se tím zrychlí a zlevní.
Zní to lákavě, realita je jiná. Většina uživatelů pracuje s aplikacemi instalovanými na pevném disku počítače a nové funkce nejsou přes internet přístupné. Problém přitom již není v základních technologiích. Komunikační standardy jsou zavedeny a akceptovány většinou velkých dodavatelů software.
Největší zpoždění v zavádění standardů ale způsobuje značná různorodost používaných aplikací. Bývá potíž vytvořit fungující systém několika spolupracujících aplikací v jediné firmě, natož zpřístupnit jej celosvětově. Systémová integrace je sice zřejmým trendem, ne vždy je například ekonomicky zdůvodnitelné integrovat aplikace odlišné nejen z pohledu vývojového prostředí, ale i dobou vzniku (stále narážíme na aplikace, jejichž architektura je stará i dvacet let). Další překážkou je absence bezpečnostních standardů, bez kterých není rozšíření webových služeb možné. Zdá se, že princip se vyvíjel spíše jako akademický.
U některých aplikací už přesto webové služby uplatnění nalezly. Například v podnikových sítích, kde jejich slabiny tolik nebolí. Týká se hlavně zabezpečení, protože podniková síť bývá chráněna jinými prostředky (např. firewall, který kontroluje datové toky z firmy a do firmy). Starší aplikace mohou touto cestou získat novou funkcionalitu a jejich životnost se prodlouží.
Právě v podnikové sféře je vývoj nejmarkantnější, protože zlevňuje obnovu informačních systémů. Vylepšení mohou být nasazována velice jednoduše - vývoj nových funkcí probíhá odděleně a zásahy do funkčního systému jsou minimální. Ve velkém podniku jsou do sítě zapojeny tisíce počítačů a každý z nich je určen k jiným operacím - účetnictví, standardní kancelářské aplikace, analýzy rozsáhlých databází o prodejích… Při použití webových služeb nejsou na jedné straně uživatelé omezováni vybraným druhem aplikace, zároveň není třeba pro každého zřizovat plnohodnotný přístup ke všem aplikacím. Není problém, aby tabulkový procesor požádal účetní aplikaci o provedení funkce, kterou sám nepodporuje (třeba spočítat daň podle platného předpisu).
Překážkou jiného druhu jsou ale rozdílné přístupy dodavatelů. Dochází sice ke sbližování, ale existence více standardů proces komplikuje. Asi nejznámější je Microsoft s konceptem .Net, IBM staví své produkty na platformě WebSphere, BEA nabízí WebLogic a Sun Microsystems přidal podporu web services do Javy (nese označení J2EE – Java 2 Enterprise Edition) a do softwarové řady Sun One. Snaha sjednotit standardy naštěstí již nabyla konkrétních obrysů v podobě konsorcia Web Services Interoperability Organisation, které je zodpovědné za definování standardů a koordinaci.
Za poslední rok se mnoho změnilo, nejdůležitější však je skutečnost, že zákazníci už webové služby vnímají jinak než módní frázi. Revoluce zatím nenastala, ale možná je to dobře - postupný proces dá všem stranám více času a zabrání zklamání, která neuvážená radikální řešení zpravidla provázejí.
